Článek
Davové šílenství na Stalinově pohřbu. Ušlapány byly stovky lidí, mrtvé odváželi milicionáři
Masová šílenství, která se odehrávala při korunovacích a pohřbech mocných tohoto světa, probíhala odedávna. Touha alespoň koutkem oka zahlédnout královský baldachýn nebo rakev a celý život o tom při každé příležitosti vyprávět dělala z účastníků v jejich okolí celebritu.
Není to záležitost minulosti a vyspělost civilizací s tím nemá co dělat. Davy lidí po sobě šlapou, omdlévají a mnozí z nich vypustí duši jen aby zahlédly kdesi v dálce alkoholem rozostřenou figurku svého idolu.
Na filmových festivalech plebs touží spatřit po červeném koberci kráčející herce, boháče, jejich milenky v šatech a špercích za miliony. Stává se tak maličkým účastníkem velké párty a ve svých očích také celebritou jistého druhu, protože byl u toho.
Autor: U.S. Army Major Martin Manhoff/cs.wikipedia.org/volné dílo
Nejotřesnější divadlo ovšem nabízely pohřby vůdců proletariátu. Zbožštělý Lenin, Kim, Mao, Stalin, u nás Masaryk nebo Gottwald přilákaly davy. Hysterie, davové scény, nářky, kvílení, omdlévání, to vše v přímém přenosu. Davy pláčí nad smrtí tyrana a přeživší pohrobci těch, kterým vyvraždil rodinu, uctívají mrtvolu masového vraha.
Je logické, že největší génius lidstva Gruzínec Džugašvili, který si nechal říkat Stalin, musel mít také největší funus a největší počet zarmoucených.
Když si večer 5. března 1953 přišel satan pro Stalinovu duši, servali se jeho lokajové nejprve o moc. Bylo jasné, že ten, kdo prohraje, bude popraven. Odnesl to Lavrentij Berija a jeho muži. Poté se začal plánovat pohřeb. Ten dostal na starost Chruščov.
I u nás začaly probíhat obrovské tryzny, které vyvrcholily v den Stalinova pohřbu 9. března 1953 statisícovým shromážděním na Václavském náměstí.
Pro veřejné rozloučení s poddanými bylo nabalzamované tělo generalissima vystavené ve Sloupové síni moskevského Domu odborů. Tam se také střídali jako čestná stráž nejbližší Stalinovi muži, kteří přežili jeho teror. Mezi nimi se hrálo nejen o život, ale i o nástupnictví po mrtvém.
Podle svědectví tehdejšího studenta, pozdějšího vrcholového bolševika, a ještě pozdějšího disidenta Mlynáře byli první mrtví právě tam.
„O počtu ušlapaných, mrtvých a zraněných lidí samozřejmé nikdy nebyla vydána žádná zpráva a těžko o něm celkově usuzovat. Já sám jsem však viděl této noci desítky lidí zraněných a v bezvědomí, někteří už byli mrtví. Raněné a mrtvé nakládali na nákladní auta a vojáci a milicionáři je postupně odváželi“.
Autor neznámý/cs.wikipedia.org/volné dílo
Pohřební obřad se měl konat v pondělí 9. března ráno. Do té doby vzdaly hold Stalinovi asi dva miliony lidí.
Už v neděli večer se v centru Moskvy shromáždily obrovské davy. Úřady nechaly okrajové části města otevřené, ale centrum uzavřely nákladními auty, takže ti, kteří byli uvnitř, byli uvězněni a nemohli odejít.
V pravé poledne se v celé zemi Sovětů na minutu zastavila práce, bylo vypáleno dvacet jedna salv a čtyři členové politbyra odvyprávěli pohnutým hlasem své projevy. Berija, Malenkov, Chruščov a Molotov.
O dva kilometry dál, na Trubném náměstí, měli lidé jiné starosti než poslouchat patetické bláboly Stalinových nohsledů.
Tlak lidí, kteří přicházeli zezadu, narůstal a masa lidí mohla jen jedním směrem. Dopředu, vrátit se nešlo. Básník Jevtušenko mnohem později popsal, jak byli lidé v davu, který je unášel, bezmocní. Byli natlačeni na domy a sloupy a praskaly jim kosti, nebo byli ušlapáni. Stalin vraždil svůj lid i po smrti.
Ruský spisovatel Edvard Radzinskij, který sám tlačenici při pohřbu přežil, tuto událost po letech nazval „krvavým rozloučením Stalina s národem“.
Sovětské noviny Pravda o posledním rozloučení s milovaným a nenahraditelným Stalinem napsaly: „Nevysychajíc ani za časného rána, ani pozdě večer, vinula se po moskevských ulicích, tekla a tekla živá řeka hoře a lásky a vlévala se do Sloupové síně.“
Autor: Höhne, Erich; Pohl, Erich/commons.wikimedia.org/volné dílo
Ve skutečnosti po ulicích tekla krev, mrtvá těla byla házena na korby nákladních automobilů a odvážena pryč do spaloven. Počet obětí se pohyboval od stovek do tisíců. Sovětské úřady vydaly na jakékoliv zprávy o ušlapaných přísné embargo.
Podobná událost se stala 18. května 1896 během korunovace posledního ruského cara. V tlačenici během rozdávání darů bylo ušlapáno 1389 lidí a 1301 jich bylo zraněno. V tehdejších novinách byl car obviněn z nelidskosti, protože pokračoval ve slavnostech a nevyhlásil v zemi smutek.
Carská rodina později navštívila některé zraněné v nemocnici a rodinám obětí byla poskytnuta finanční podpora.
Sovětské úřady svůj masakr na dlouhá desetiletí ututlaly.
Zdroje:
Zdeněk Mlynář – Mráz přichází z Kremlu
