Článek
Brzy ráno, když hlasy z minaretů zvou k ranní modlitbě, odráží se jejich ozvěny s vteřinovým rozdílem, jako když děti volají do studny své jméno. A s rozzářenýma očima naslouchají opakovaným ozvěnám, které postupně slábnou až nakonec úplně ztichnou.
Ranní slunce jako pomeranč se objevuje v mezerách mezi vysokými domy a nutí spící psi přesunout se o kus dál do stínu. Na nízkých stoličkách, jako pro panenky, posedávají staří muži, odchrchlávají po první zapálené cigaretě a slastně usrkávají tmavý přeslazený čaj z malých skleniček tvaru národní květiny-tulipánu.
„Salam alajkum,“ zdraví mě jeden stařeček s černou muslimskou čepičkou a dlouhým bílým vousem.
„Wa alajkum salam Warahmatullahi Wabarakatuh,“ odpovídám a nemohu odmítnout čaj i stoličku, kterou druhý muž ihned přistrkává.
Hlas muezzina zmlkl, kolem projel otřískaný minibus plný školáků a z otevřeného okna se linul hlas kurdské zpěvačky, doprovázené hrou na tanbur. Vzduch se začínal rozpalovat, jeden z mladších mužů přinesl kousky světlé baklavy a nechal si opakovaně vysvětlit odkud jsem a kam jdu. Taková ranní až filosofická rétorika.
Pohanský chrám zasvěcený dnes už neznámému bohu tady stál v prvním století. Ve třetím století byl přestavěn na kostel Panny Marie, syrské ortodoxní církve. Byl mnohokrát restaurován a dodnes se v něm konají mše svaté.
Nejprve to byl kostel sv. Tomáše, učedníka Ježíše, který se vydal šířit křesťanství na východ. Přes oblast předního východu až do Indie. Roku 639 byl kostel přestavěn arabskými muslimy na mešitu. A ne ledajakou. Dnes je Ulu Camii nejstarší mešitou v Turecku.
Ovšem ještě mnohem dřív byl Diyarbakir důležitým městem říší Mittany, o níž psal Mika Waltari ve svém slavném románu Egypťan Sinuhet. A také říše Chetitů, jejichž písmo a jazyk rozluštil prof. Bedřich Hrozný.
Římané, kteří postavili impozantní městské hradby, město nazývali Amida. Hradby obepínají staré město kamenným prstencem dlouhým pět a půl kilometru. S jejich výstavbou začal v roce 297 Constantin II. a v jejich rozšíření se pokračovalo za Valentiana I. Čtyři brány a sedmdesát dva strážných věží je navlečených jako korálky růžence.
Z hradeb je vidět čtyři kilometry vzdálený most On Güzlü Koprusu z roku 1065. Jinak „most Deseti očí“ dlouhý 178 metrů se klene přes řeku Tigris, která se v těchto místech líně převaluje dál k východu, aby se později stočila k jihu. To už je ovšem veletok, který s klidnou nahnědlou vodou pod mostem Deseti očí má společné jen jméno.
Atrakcí pro místí i přespolní je čtyřnohý minaret Dort Aykali, postavený Kasimem Khanem. Říká se, že kdo sedmkrát projde pod jeho sloupy, splní se mu jeho přání. Proto tam věčně pobíhají děti a vykřikují svá přání v dětské víře, že dojdou naplnění.
Diyarbakır je hlavním městem tureckých Kurdů. Z minulosti i velmi nedávné má špatnou pověst, a proto je tady turista, i turecký, výjimkou. Ale pověst je jen pověst.
Orientace v úzkých, klikatých uličkách není vždy jednoduchá. Ale každá z těch uliček někde ústí, do nějaké větší, která už vede na některé z náměstí. Anebo do dvora, kde se zrovna koná kurdská slavnost, s tancem a hudbou.
Kromě všech těch náboženských staveb, mostu a stařečků pokuřujících se skleničkami čaje, má město ještě jednu raritu. Melouny. Jsou všude. Prodávají se obrovské, zeleně žíhané na hromadách podél cest, na náměstí i přímo z vozů. Jsou symbolem města a „Melounový festival“ každé září to jen potvrzuje.
Zdroje:
