Článek
Zřejmě nejznámější cepín na světě si přinesl večer dvacátého srpna 1940 muž do domu na předměstí Mexico City. Představil se jako Frank Jacson a přál se setkat se Lvem Trockým. Za několik minut se cepín zaryl více než pět centimetrů do hlavy věhlasného revolucionáře.
Po krátkém uložení na policejní stanici cepín na šest desetiletí zmizel veřejnosti z očí. Po ukončení vyšetřování ho zabavil tajný agent Alfredo Salas a věnoval ho své dceři. Ta ho strčila do krabice pod postel, kde na něj čtyřicet let sedal prach.
Jenže pak asi došly peníze a v roce 2005 se rozhodla nabídnout cepín k prodeji. K tomu si vyžádala od Trockého vnuka Estebana Volkova test DNA k porovnání se stopami krve na cepínu. Ten souhlasil pod podmínkou, že cepín bude darován do muzea v domě, kde byl Trockij zabit. S tím madam Salas nesouhlasila a z ověření pravosti revolucionářovy krve sešlo.
Cepín nakonec zakoupil sběratel Keith Melton, známý autor knih o historii špionáže. Navíc se pochlubil, že vyřešil záhadu volby zbraně. Proč cepín, a ne pistole nebo dýka?
Plán zavraždit Trockého schválil Stalin v roce 1939.
Agent NKVD David Alfar Siqueiros byl mexický malíř. Spolu s bandou vrahů v policejních uniformách vypálili na Trockého dům více než dvě stovky střel. Trockému ani jeho ženě se nic nestalo.
Americká komunistka Sylvia Ageloffová zblázněná do Trockého se v Paříži seznámila s jistým Jacquesem Mornardem, synem belgického diplomata. Ve skutečnosti se jmenoval Ramón Mercader a byl španělským komunistou. Jeho matka, fanatická stalinistka ho přivedla na myšlenku zabít Trockého. Přinutili Ageloffovou, aby se odstěhovala do Mexico City a nabídla své služby Trockého rodině.
Mercader dostal od sovětské tajné služby falešné doklady na jméno Frank Jacson a Trockého ochranka si na mladý pár brzy zvykla.
20. srpna 1940 Mercader přišel už po několikáté do domu s tím, že má článek do časopisu a rád by, aby se na něj Trockij podíval. Po střelbě na dům byla zavedena nová bezpečnostní opatření a pokud se chtěl po vraždě dostat z objektu, musel zabít tiše, bez hluku a pak odejít.
Pistole dělá rámus, dýka je malá a nespolehlivá. Proto Mercader ukradl cepín a byl agenty NKVD poučen, že úder má být veden do zadní části hlavy. Bude to v klidu, tichá a spolehlivá poprava.
Trockij pustil Mercadera do své pracovny a posadil se ke stolu s jeho článkem. Potom vrah zaútočil. Buď měla NKVD mylné informace o rychlé a tiché vraždě nebo to nezvládl vrah, zkrátka Trockij řval a bojoval s útočníkem, dokud nepřiběhla ochranka. Zemřel za 24 hodin v nemocnici a Mercader odešel od soudu s dvaceti lety kriminálu.
Pobyt ve vězení mu sovětští soudruzi zpříjemňovali, jak to jen šlo. Každý týden dostával peníze, i slečnu sehnali. Jistou Roquellu, která se později stala jeho manželkou.
Po propuštění byl za vraždu vyznamenán nejvyšším civilním vyznamenáním SSSR. Hrdina Sovětského svazu.
Když v roce 1978 Mercader umíral ve svém domově na Kubě, jeho poslední slova byla: „Slyším to pořád. Slyším ten křik. Vím, že na mě čeká na druhé straně.“
Zdroje:
