Článek
Jan Šverma a Marie Švermová, zmatené životy českých komunistů. Šverma umrznul v horách, Švermová skončila jako chartistka
Přední bolševický funkcionář, pro kterého byl dělnický původ na prvním místě, pocházel z rodiny advokáta. Studium práv na Karlově univerzitě nedokončil a přes Komsomol a KSČ se uchytil jako profesionální aparátčík. Funkce střídal jako ponožky od Komsomolu přes Rudé právo až do Krajského výboru KSČ v Praze. Vyučoval mladé komunisty, vedl časopis Avantgarda a v květnu 1926 byl vyslán do Moskvy na dvouleté studium v Mezinárodní leninské škole.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Život, který v Sovětském svazu viděl, ho natolik okouzlil, že o tom dál vyprávěl na různých schůzích a školeních soudruhů. Úžasný svět sovětů, kde všichni chodí do práce s písní na rtech, kde je odstraněno vykořisťování člověka člověkem a soudruh Stalin vede všechny národy Sovětského svazu k ještě velkolepější budoucnosti, ho doslova uhranul.
Po návratu do Prahy se postavil na stranu Klementa Gottwalda a za odměnu dostal křeslo v ÚV KSČ. Přibyly další funkce a cesta do Moskvy na V. kongres Rudé odborové internacionály. Absolvoval stovky besed a napsal stovky článků, kterým po osobní zkušenosti v zemi sovětů nemohl sám věřit ani po několika stakanech vodky.
V létě 1934 poskytl Sovětský svaz Gottwaldovi azyl před trestním stíháním za protistátní činnost a Jan Šverma se s Rudolfem Slánským stali nejvyššími představiteli KSČ v Československu.
Autor: Dalibor Jelínek/ commons.wikimedia.org/volné dílo
Šverma byl schizoidně rozpolcen mezi dvě země. Tu mateřskou, kterou nenáviděl, a přesto se v roce 1935 nechal zvolit do Národního shromáždění a Sovětský svaz, který miloval, kam opět letěl na další, už VII. kongres Kominterny, kde byl zvolen kandidátem EKI.
Zřejmě nedával v Moskvě příliš velký pozor, nebo ho množství funkcí natolik zaneprázdnilo, že ve chvíli, kdy v sousedním Německu sílilo fašistické hnutí, podpořil nejen československý rozpočet na obranu, ale zařídil i podporu komunistů při volbě Beneše za prezidenta republiky v prosinci 1935.
To bylo samozřejmě v rozporu s nařízeními z Moskvy, nehledě na to, že nepochopil hloubku přátelství nacistického Německa a bolševického SSSR. Logicky následovala kampaň proti pravicovému oportunismu. Což je jedna ze specialit bolševiků. Jakmile někdo z nich neposlechne, je veřejně kritizován, haněn a jeho případ dostane oficiální označení. Revizionismus, oportunismus, trockismus, titoismus a další.
Šverma si sypal popel na hlavu a pronesl několik zdrcujících sebekritik. Samozřejmě pochopil, že člověk je omylný, ale Strana se nemýlí nikdy. A také nechtěl přijít o lukrativní pozice. Luxusní život bolševického aparátčíka se s pracovními možnostmi nedostudovaného právníka nedal srovnat.
Autor: marv1N/ commons.wikimedia.org/volné dílo
Cestování za cizí peníze je snem snad každého mladého člověka. SSSR, Španělsko, Francie, Jugoslávie, Bulharsko. A stačilo jen blábolit o ráji bolševiků a rudých praporech revoluce.
Během války si užíval pobytu v Sovětském svazu s rodinou Gottwalda, Slánských a dalších z jeho bolševické party. Dokud Německo nenapadlo Sovětský svaz, přikyvoval moudrému přátelství soudruha Stalina s Hitlerem. Po realizaci plánu Barbarossa pochopil hlubokou strategii paktu Molotov-Ribentrop a napnul veškeré své síly do boje proti fašismu.
Jenže přišel památný den 28. září 1944. Těžko říct, zda to byla náhoda nebo Stalinův smysl pro černý humor. 28. září roku 939 byl ve Staré Boleslavi zavražděn patron české země svatý Václav. O šedesát let později 28. září roku 995 byli v Libici vyvražděni Slavníkovci. Z mužů přežil jen Soběslav a Vojtěch, později svatý, další z patronů českých zemí.
Ale bolševici se neohlíží dozadu ani v kalendáři a jdou stále vpřed. Pro Švermu a Slánského ono „vpřed“ znamenalo území hornatého Slovenska, kde probíhalo povstání. Šverma se měl stát členem Válečné rady při Hlavním partyzánském štábu. Co mohl partyzánům novinář a věčný kecal na stranických schůzích radit, věděli snad jen soudruzi v Moskvě.
Povstání skončilo porážkou, vypálením mnoha slovenských osad a popravami stovek nevinných civilistů. Partyzáni se stáhli do hor a během přechodu hory Chabenec 10. listopadu 1944 Šverma zahynul.
Po válce dostal příběh Jana Švermy další rozměr. Vyrojily se řeči o tom, že na smrti bolševického mučedníka měl podíl jeho přítel z nejbližších, soudruh Slánský. Celoživotní Švermova partnerka Marie ale takové drby odmítala, přestože v roce 1952, kdy bolševická justice drtila kdysi vrcholového soudruha Slánského, prokurátor Slánského podíl na smrti soudruha uváděl. Mezi lidem rozšířená šeptanda o tom, že Slánský ukradl boty Janu Švermovi, se s největší pravděpodobností nezakládala na pravdě.
National Archives/cs.wikipedia.org/volné dílo
Po návratu do vlasti si Marie Švermová jako kovaná komunistka několikrát stěžovala u sovětských velitelů, že jejich vojáci „někdy příliš bujaře oslavovali své vítězství nebo zabavovali válečnou kořist“.
Násilí a rabování vojáků osvoboditelů už nešlo říci větším eufemismem a přesto, když na ni dopadla tvrdá pěst vlastní strany, byla obviněna „z nenávistných postojů vůči SSSR“.
Sama dále neúnavně pracovala v mnoha funcích a na sekretariátu strany. Po Janu Švermovi byly pojmenované ulice, parky, školy, fabriky, důl i most přes Vltavu. A samozřejmě sochy. Stovky soch od vděčných obyvatel země.
Ale začaly procesy. V roce 1950 s Miladou Horákovou, v jejíž vinu Švermová věřila. Pak šli na popraviště bývalí nejvyšší soudruzi. Přátelila se se Šlingem, jedním z pověšených „zrádců“. Netrvalo dlouho a „vdovu“ po národním hrdinovi si odvezli pánové v kožených kabátech černým tatraplánem. Svými soudruhy byla obviněna „z přípravy spiknutí za účelem odstranění věrných činitelů Gottwaldova vedení, z přípravy zákeřného zavraždění Klementa Gottwalda a provedení násilného státního převratu za účelem převedení Československa, po vzoru Titovy Jugoslávie, do tábora imperialismu.“
Soudruh Kopecký, ministr informací a osvěty, přednesl proti Švermové doslova likvidační řeč i když jeho nenávist vůči ní byla spíše rázu osobního než ideologického. Hned po válce se o Švermovou začal ucházet. Být manželem vdovy po národním hrdinovi byl sen každého soudruha. Ale Švermová Kopeckého odmítla.
Na konci ledna 1954 se konal „tajemnický proces“ s Marií Švermovou a několika tajemníky KV KSČ. Švermová v něm byla za velezradu odsouzena na doživotí. Revize procesu jí snížila trest na deset let a po odpykání poloviny požádala o podmíněné propuštění, v čemž jí bylo vyhověno.
Bylo jí obnoveno členství v KSČ, ze které byla znovu vyloučena v roce 1970 za podporu „zaprodanců a zrádců“. V roce 1977 byla signatářkou Charty 77.
Zemřela 4. února 1992 a u její rakve ležely věnce ÚV KSČM a Charty 77.
Zdroj:
