Článek
V Sovětském svazu existovala zvláštní forma politického kariérního postupu. Člověk mohl být revolucionářem, Leninovým spolupracovníkem, členem politbyra, šéfem tajné policie nebo válečným hrdinou. Nic z toho však nezaručovalo, že se nestane nepřítelem strany, jíž byl členem. O tom, že se stal nepřítelem, rozhodli jiní.
Dějiny nejvyšších pater sovětské moci proto připomínají podivný řetězec. Muži, kteří pomáhali odstranit své předchůdce, byli později sami odstraněni. Ti, kteří hledali zrádce, se zrádci stávali. A vyšetřovatelé nakonec poznávali vyšetřovací metody svého vlastního úřadu z druhé strany stolu. Trvalo několik desetiletí, než sovětské vedení objevilo poměrně převratnou myšlenku. Politického protivníka lze zbavit funkce, aniž by bylo nutné ho zároveň zastřelit.
Trockij. První velký poražený
Když v lednu 1924 zemřel Vladimir Iljič Lenin, otázka jeho nástupnictví nebyla vyřešena. Jedním z nejvýznamnějších mužů revoluce byl Lev Trockij. Stál v čele Rudé armády během občanské války, patřil k nejznámějším bolševikům a jeho postavení bylo natolik silné, že představoval přirozeného konkurenta v zápase o Leninovo politické dědictví. Proti němu se však vytvořilo spojenectví dalších bolševických špiček. Významnou roli v něm hráli Josif Stalin, Grigorij Zinovjev a Lev Kameněv. Trockij mocenský boj postupně prohrál. V roce 1927 byl vyloučen z komunistické strany. Následovalo vyhnanství uvnitř Sovětského svazu a v roce 1929 vypovězení ze země.
Trockij v karikatuře polského magazínu během polsko-ruské války roku 1920
Trockij pokračoval v kritice Stalina ze zahraničí, a nakonec se usadil v Mexiku. V srpnu 1940 na něj zaútočil Ramón Mercader, agent sovětské tajné služby. Trockij následující den zemřel. Muži, kteří kdysi pomáhali Trockého politicky porazit, sami zjistili, jak rychle se může ze starého revolucionáře stát nepřítel revoluce.
Kameněv a Zinovjev. Vítězové, kteří nevydrželi dlouho
Zinovjev a Kameněv patřili mezi nejvýznamnější bolševiky své generace. Zpočátku patřili také mezi Stalinovi spojence proti Trockému. Jenže spojenectví v nejvyšších patrech sovětské politiky měla omezenou životnost. Když byl Trockij oslaben, rozešli se Zinovjev a Kameněv se Stalinem, a nakonec se dokonce spojili se svým někdejším protivníkem. Stalin však mezitím upevňoval vlastní moc. Z někdejších vůdců revoluce se postupně stali političtí vyděděnci.
Policejní foto Zinovjeva
V roce 1936 byli Zinovjev a Kameněv hlavními obžalovanými prvního velkého moskevského procesu. Obvinění zahrnovala terorismus, spiknutí a přípravu atentátů proti sovětskému vedení. Proces byl součástí mechanismu stalinských čistek, v němž hrála zásadní roli tajná policie NKVD a přiznání získaná pod mimořádným nátlakem. Rozsudek nebyl překvapivý a každý ho očekával. Smrt. Zinovjev i Kameněv byli v srpnu 1936 zastřeleni. Muži, kteří pomáhali politicky odstranit Trockého, tedy nakonec sami skončili jako nepřátelé státu. A nebyli poslední.
Kameněv
Bucharin. Stalinův spojenec proti Stalinovým spojencům
Nikolaj Bucharin patřil k nejvýraznějším intelektuálům bolševické strany. Také on svého času podporoval Stalina v jeho zápase proti Zinovjevovi, Kameněvovi a Trockému. Politická matematika tehdejšího Sovětského svazu byla jednoduchá. Nejdříve pomůžete Stalinovi porazit jeho protivníky. Když protivníci skončí v mučírnách a popravčí cele, můžete přijít na řadu i vy.
Bucharin se dostal do konfliktu se Stalinem především kvůli politice násilné kolektivizace a prudkého tempa industrializace. Postupně ztratil politický vliv. V roce 1938 stanul před soudem ve třetím velkém moskevském procesu. Také on byl obviněn z rozsáhlého protisovětského spiknutí, špionáže a zrady a odsouzen k smrti. A také on byl zastřelen. Stalin tak během několika let odstranil prakticky celou generaci významných starých bolševiků, kteří s ním kdysi stáli ve vedení strany. Jenže čistky v sobě skrývaly jednu důležitou položku. Člověka, který je musel organizovat.
Bucharin
Jagoda. Šéf tajné policie poznal vlastní systém
Genrich Jagoda stál v čele NKVD v první polovině třicátých let a jeho aparát se podílel na represích, zatýkání a přípravě politických procesů. Byl tedy jedním z mužů, kteří stáli na straně systému. Jenže Stalin nebyl spokojen. Jagodu v čele NKVD vystřídal Nikolaj Ježov. A bývalý šéf tajné policie se postupně ocitl v situaci, kterou velmi dobře znal. Jenom tentokrát na nesprávné straně dveří cely.
Jagoda byl zatčen a v roce 1938 se objevil mezi obžalovanými ve stejném procesu jako Bucharin. Byl odsouzen k smrti a popraven. Člověk, jehož úřad pomáhal vyrábět nepřátele státu, se sám stal nepřítelem státu. Jeho nástupce však neměl mnoho důvodů k radosti.
Jagoda
Ježov. Nejkrvavější období čistek dostalo jeho jméno
Nikolaj Ježov převzal NKVD v roce 1936. Právě období jeho vedení se stalo symbolem největšího rozsahu Velkého teroru. Zatýkání, popravy a deportace zasáhly stranické funkcionáře, armádu i obyčejné občany. Éra byla natolik spojena s jeho osobou, že se pro ni vžil výraz „ježovština“. Jenže teroristický aparát stalinského režimu měl jednu specialitu. Ani jeho vedení nebylo v bezpečí.
Ježov začal ztrácet Stalinovu důvěru. V čele NKVD ho v roce 1938 vystřídal Lavrentij Berija. Ježov byl následujícího roku zatčen. V roce 1940 byl popraven. Další šéf tajné policie tedy skončil díky stejnému mechanismu, který ještě krátce předtím sám řídil. A Berija? Ten měl před sebou ještě třináct let života.
Ježov
Berija. Stalina přežil jen o několik měsíců
Lavrentij Berija byl jedním z nejmocnějších a nejobávanějších mužů Stalinovy éry. Přežil čistky, válku i poslední roky Stalinovy vlády. Když Stalin 5. března 1953 zemřel, Berija se dokonce zdál být jedním z hlavních kandidátů na rozhodující postavení v novém vedení země. To vyděsilo jeho kolegy. Berija měl pod kontrolou bezpečnostní aparát a disponoval množstvím informací o ostatních členech vedení. Tentokrát se proto spojili oni proti němu.
V červnu 1953 byl Berija zatčen. Významnou úlohu při operaci sehrál maršál Georgij Žukov a skupina vojenských důstojníků. Berija byl později souzen, odsouzen k smrti a v prosinci 1953 popraven. Řetězec se tedy zdánlivě nezměnil. Jagodu nahradil Ježov. Ježova nahradil Berija. A všichni tři nakonec skončili před popravčí četou. Jenže po Stalinově smrti se pravidla začala měnit.
Berija
Žukov. Nebezpečný muž, kterého už nebylo nutné zastřelit
Maršál Georgij Žukov byl legendou druhé světové války. Podílel se na obraně Moskvy, na rozhodujících operacích proti nacistickému Německu a stal se jedním ze symbolů sovětského vítězství. Pomohl také při zatčení Beriji. Jeho popularita a vazby na armádu však zároveň představovaly politický problém. Za Chruščova se stal ministrem obrany a roku 1957 sehrál důležitou úlohu při porážce skupiny stranických funkcionářů, která se pokusila Chruščova odstranit.
O několik měsíců později byl odstraněn sám Žukov. Byl zbaven funkce ministra obrany a následně odešel do penze. A tady stojí za povšimnutí něco, co by o dvacet let dříve mohlo působit téměř neuvěřitelně. Žukov nebyl zastřelen. Nebyl postaven před velký veřejný proces, v němž by se přiznal ke spolupráci s několika zahraničními rozvědkami. Prostě přišel o moc. Na poměry sovětské vrcholné politiky to byl značný pokrok.
Potom přišel na řadu Chruščov
Nikita Chruščov přitom sám pomohl nastartovat jednu z největších změn v dějinách Sovětského svazu. V únoru 1956 vystoupil na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu se slavným tajným projevem, v němž odsoudil Stalinův kult osobnosti a část jeho zločinů. Stalin, ještě nedávno téměř nedotknutelná postava sovětského systému, byl postupně zbavován svého postavení. Ani Chruščov u moci nezůstal.
V říjnu 1964 se proti němu spojili další představitelé vedení strany. Chruščov byl odvolán. V čele strany ho vystřídal Leonid Brežněv. A nyní přišel okamžik, který ukazuje, jak moc se Sovětský svaz od třicátých let změnil. Chruščov prohrál boj o moc. Ale nikdo ho nezastřelil. Nebyl ani oficiálně prohlášen za zrádce. Odešel do penze, psal své vzpomínky a v roce 1971 zemřel přirozenou smrtí.
Sovětský svaz objevil politický důchod
Od Trockého přes Zinovjeva, Kameněva a Bucharina až po Jagodu, Ježova a Beriju se táhne pozoruhodná linie. Není to jednoduchá posloupnost, v níž by každý nový muž „odhalil“, že jeho předchůdce byl zrádcem. Skutečné dějiny byly složitější. Měnila se spojenectví, jednotlivé skupiny bojovaly o moc a rozhodující roli měl především Stalin a systém, který kolem sebe vytvořil.
Přesto v tom lze vidět určitý vzorec. Stalinský systém nedokázal snadno rozlišovat mezi politickým protivníkem a nepřítelem státu. Prohrát politický boj proto mohlo znamenat nejen ztrátu funkce, ale také zatčení, přiznání, rozsudek smrti a kulku. Po Stalinově smrti se tato logika začala měnit. Berija ještě skončil před popravčí četou. Žukov už skončil v penzi. A když byl v roce 1964 svržen samotný Chruščov, jeho nástupci zjistili, že bývalého vůdce země lze jednoduše poslat domů.
Nebyla to demokracie. Nebyla to svobodná politická soutěž. Sovětský systém zůstal autoritářskou diktaturou, která dál pronásledovala své odpůrce. Ale uvnitř nejvyššího vedení se změnilo jedno velmi důležité pravidlo. A možná právě to patří k nejvýznamnějším, byť poněkud bizarním známkám toho, jak se Sovětský svaz po Stalinově smrti proměnil. Poražený soudruh už nemusel být mrtvý soudruh.
Zdroje:
VÁGNER, Petr. Smečka : boj o moc v poststalinském vedení SSSR v širším kontextu. Brno: Jota, 2002.
PATENAUDE, Bertrnad M. Trockij. Pád revolucionáře. Paseka, 2011.
MOULIS, Vladislav. Běsové ruské revoluce. Liberec: Dokořán, 2002.
Oleg Chlevňuk: Stalin. Nový životopis. Paseka, Praha 2016
