Článek
Ráno, 15. července roku 1789 nebyl francouzský král Ludvík XVI. v nejlepším rozpoložení. Předchozího dne se zúčastnil honu. Ve svém deníčku výsledek akce zhodnotil stručně. „Rien.“ Nic. A ještě ke všemu ho informovali o jakési ozbrojené šarvátce ve městě. „To je vzpoura?“ zeptal se posla nepříjemné zprávy.
„Ne sire, to není vzpoura, to je revoluce.“
Brzy ráno 14. července 1789 překonal dav lidu vodní příkop a vyraboval Invalidovnu. Obrana rezignovala, takže čtyřicet tisíc mušket a nějaké kanony změnily majitele. Chyběl jen střelný prach.
Kde ho bylo ve skladech dost, byla věznice Bastila. Vojenská pevnost ze 14. století na pravém břehu Seiny. Ani ne za sto let se stala vězením pro šlechtu, která odporovala králi nebo všelijaké „nebezpečné“ literáty a myslitele. Maximální kapacita byla čtyřicet vězňů a kriminál to byl fešácký. Místnosti vytápěné, osobní služebnictvo povoleno, kvalitní strava i víno.
Snad jen „muž se železnou maskou“ pociťoval kvůli svému obličejovému krytu jisté nepohodlí. To takový filozof a spisovatel Voltaire si na jedenáct měsíců v Bastile stěžovat nemohl. A markýz de Sade? Během pěti let své internace zde napsal tři knihy. Včetně té nejznámější. „120 dnů Sodomy, škola libertinství.“ Jen několik dnů před pádem Bastily ho převezli do blázince, takže nemohl být „osvobozen“ jako jeho sedm kolegů.
Žádost davu o vydání prachu a munice velitel de Launay odmítl. Lid usoudil, že další doprošování je zbytečné a vzal pevnost útokem. Za pět hodin Bastila padla. Několik desítek veteránů a vysloužilců, kteří ji měli bránit nemělo šanci. Na straně obránců tři mrtví, na straně povstalců osmdesát tři mrtvých. Přesto to bylo vítězství.
Z kobek obávané věznice vysvobodili vzbouřenci sedm vězňů. Čtyři padělatele, dva šílence a jednoho hraběte obžalovaného z incestu. Ti dva blázni za pár dnů už byli zase za mřížemi. Bastila, symbol tyranie padl. Skutečná tyranie, ne pouze symbol, měla teprve přijít.
Jelikož byla Bastila známá jako nelítostný žalář pro osoby nepohodlné králi a království, hledaly se důkazy. Bylo zapotřebí vystavit mučící nástroje, železné okovy, popřípadě zbytky těl umučených politických vězňů. Jenž kde nic není, ani vzbouřenci neberou.
Pověst o týraní odpůrců monarchie si po propuštění vymysleli sami prominentní vězni. Sepisovali své spisky o hrůzách tyranie, mučení a prožitém utrpení. Jak praví staré přísloví, co je psáno, to je dáno. Tak vzniklo povědomí o hrůzách Bastily.
Ozbrojený dav se vracel do Paříže. V čele nesli občané na kopích nabodnuté hlavy velitele Bastily de Launaye a prefekta de Flessellese. Tedy bývalých. Zpěv Marseillaisy zněl ulicemi. Lepší zítřky byly na dohled.
Liberté, égalité, fraternité!
V následujícím období pod heslem „Volnost, rovnost, bratrství“ skončilo ve vězeních na pět tisíc lidí, nově označovaných jako občané. Na většinu z nich čekal nejnovější technický vynález, symbol pokroku a nových časů – gilotina.
Zdroje:
