Článek
Dokončení bolševizace KSČ na pátém sjezdu „karlínskými kluky“
„A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“
Známá slova Klementa Gottwalda z V. sjezdu KSČ.
I když dnes už jsou komunistické sjezdy, kdysi neustále připomínané, odsouzeny k definitivnímu zapomnění, nebyla to jen slova budoucího „prvního dělnického prezidenta“, která z tohoto setkání bolševiků před pětadevadesáti lety učinila jeden z těch veledůležitých. Tady došlo k definitivní bolševizaci strany a převzetí moci „karlínskými kluky.“
Bohumír Šmeral a Karl Kreibich byli odsunuti do Moskvy. A nové vedení v čele s Bohumilem Jílkem nebylo dost tvrdé. Ostatně ten v červnu 1929 z KSČ vystoupil a v roce 1948 raději emigroval do USA. Dobře věděl, co by ho od jeho bývalých soudruhů čekalo.
Výsledky sjezdu a vítězství Gottwaldova křídla pobouřily většinu členů KSČ a způsobily jejich masový odchod. V krátké době se počet členů snížil zhruba z osmdesáti na čtyřicet tisíc. Od KSČ se také odvrátila velká část Rudých odborů, které byly se stranou úzce spjaté.
Mezi oponenty nového vedení byli i komunističtí spisovatelé nebo podporovatelé KSČ jak Ivan Olbracht, Stanislav Kostka Neumann, Marie Majerová, Josef Hora, Jaroslav Seifert, Helena Malířová a Vladislav Vančura. Za svoje názory byli ihned ze strany vyloučeni, ale později, s výjimkou Seiferta, do strany vstoupili znovu.
Svůj postoj vyjádřili v Manifestu sedmi 27. března 1929
Manifest byl vytištěný ve smíchovské tiskárně jako leták a následně byl rozesílán stoupencům strany. Lidové noviny z 25. března 1929 o vystoupení spisovatelů informovaly a přinesly jeho znění. KSČ se podle něj nacházela v krizi. Literáti si všímali, že členstvo je z dění roztrpčeno a podléhá lhostejnosti. Tvrdili, že nemohou mlčet k sebevražedné politice nového vedení, které z dělníků dělá pokusné králíky papírového revolucionářství. Signatáři manifestu proletariát vyzývali, aby projevil svou vůli k nápravě KSČ. Vyslovovali se pro davovost strany a její mimořádný sjezd. Vystoupení komunistických spisovatelů nezůstalo bez odezvy.
Jejich projev byl odsouzen nejen vedením strany, ale i antimanifestem jiných komunistických spisovatelů, kteří zachovali loajalitu vedení. Mezi nimi, jak to tak mezi bolševiky chodí, byli i budoucí oběti toho, kterého obhajovali. Vladimír Clementis dostal provaz, Ladislav Novomeský deset let těžkého žaláře, Teige a Biebl dohnaní k sebevraždě. Jen Fučíka a Václavka mají na svědomí fašisté.
Jaroslav Seifert se stal signatářem Charty 77. Za samizdatové šíření jeho básní se zavíralo do kriminálu. Jiří Gruntorád dostal tři roky natvrdo.
Všichni ostatní se pokorně vrátili do lůna strany po roce 1945, čemuž odpovídala i jejich poválečná literární tvorba.
Nejvíce angažovanou z nich byla zřejmě Marie Majerová. Podobných veletočů jako ten poslední ve svém životě měla několik. Přestože se v roce 1929 ostře vymezila proti Klementu Gottwaldovi, později s díky přijala vyznamenání nesoucí jeho jméno. V roce 1955 Státní cenu Klementa Gottwalda a roku 1962 dokonce Řád Klementa Gottwalda.
Ale ani v jejím případě netrvá nic na „věčné časy a nikdy jinak!“
Rodný dům Marie Majerové byl památkově chráněný od roku 1958 do roku 1997. Poté ze seznamu vymazaný s tím, že byl zapsán za kulturní památku z politických důvodů. V roce 2017 měl být dům v majetku města zbourán a na jeho místě měla vyrůst nová městská knihovna a společenské centrum.
Podporovala výstavbu kulturního domu v rodných Úvalech, který nesl její jméno V roce 1994 byl dům navrácen původním majitelům, kulturní středisko zaniklo a je zde tržnice.
Bylo po ní také pojmenováno náměstí Marie Majerové, které bylo později přejmenováno na náměstí Arnošta z Pardubic.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Manifest_sedmi
