Článek
Špilberk nejsou jen kasematy. Na horním nádvoří byly zřízeny vězeňské cely, ve kterých byli uvězněny vězeňské celebrity baron Trenck a loupežník Václav Babinský
Slavný americký režisér a filmový producent Steven Spielberg moravskou metropoli zřejmě nikdy nenavštívil a nenavštíví. Pokud ano, byl by nanejvýš překvapen, že jeho jméno je totožné s největším brněnským turistickým lákadlem. Pevnost Špilberk, v brněnském jazyce Špilas, německy Spielberg.
Německé slovo Spielberg je složeno ze dvou slov. Spiel (hra) a Berg (hora). Odborníci uvádí, že „hra“ byla později v širším kontextu chápána jako „horský hrad“. Už při názvu hradu (i kopce) uniká souvislost mezi hrou a hradem, kromě podobné výslovnosti. Ale podobně jako slovo hrad zní například i hrách a další česká slova.
Každopádně hrad nechal na kopci za Brnem postavit Přemysl Otakar II. jako hrad královský. Podoba i účel se měnily, jak šla staletí. V polovině 17. století se hrad proměnil v pevnost. V roce 1469 pevnost obléhali samotní Brňané na straně uherského Matyáše Korvína, který ji dobil a ovládl tak celou Moravu. Poté následovala doba úpadku, chátrání a změny majitelů a v roce 1590 pevnost koupilo město Brno. Za šedesát let o ni přišlo konfiskací, vyhlášenou císařem Ferdinandem II. po prohrané bitvě na vzdálené Bílé hoře.
Schodiště do nebo z horního patra
Protože pevnost odolala i tříměsíčnímu obléhání švédskými vojsky během třicetileté války, ukázala se jako jedna z nejdůležitějších moravských pevností a v 18. století byla přestavěna a modernizována a stala se nejvýznamnější vojenskou pevností na Moravě. Vydržela odolávat i vojskům pruského krále Fridricha II. ve válkách o rakouské dědictví. Tím končí úloha objektu jako vojenské pevnosti a začíná nová éra, které je pro návštěvníky zřejmě nejzajímavější. Doba vězeňství a kasemat.
Špilberk stejně jako celé Rakousko-Uhersko dostal označení „žalář národů“. Po porážce stavovských vojsk tam byli vězněni moravští vůdcové vzpoury, rakouští generálové, italští odbojáři, francouzský revolucionář Drouet, uherský spisovatel Kacinczy nebo polští vlastenci. A samozřejmě jména nejznámější. Loupežník Václav Babinský. Franz von der Trenck, plukovník pandurů. Věznice na Špilberku byla věznice civilní. Tedy žádné mučení, protože vězni již byli odsouzeni a tím jejich případy vyřešené. Žádné vlhké kobky bez oken, ale normální cely, pro ty bohatší samostatné pokoje s vlastní stravou, návštěvami a občasnými vycházkami do města.
Vstup do kasemat
Období hrůzy začalo na Špilberku až zásahem „lidového císaře“ Josefa II. Ten v roce 1783 nechal ve spodním patře, tedy nikoliv v podzemí, zbudovat 29 dřevěných kotců. Měli v nich být zakováni do želez odsouzení na doživotí a vrazi. V klecích byla průměrná teplota deset stupňů a tma. Někteří vězni byli přikováni za ruce, jiní za nohy, někteří dokonce za krk. K jídlu kus suchého chleba a voda. Přežívali ve vlastních výkalech, protože o takové „drobnosti“ se nikdo nestaral. Jejich doživotní trest trval maximálně několik týdnů. Buď zemřeli nebo se zbláznili.
Katakomby jsou pro většinu návštěvníků dodnes nejoblíbenějším místem hradu. Před téměř 150 lety se rozhodl jeden brněnský „podnikatel“ zprostředkovat návštěvníkům Brna atrakci „jakou svět neviděl“. Nevyužité kasematy zpřístupnil veřejnosti. Průvodci za blikotavého plaménku olejové svítilny během prohlídky vzbuzovali děs a hrůzu vyprávěním, jak to tehdy v kasematech chodilo. Samozřejmě že to bylo vymyšlené na efekt, protože lid, pokud je v bezpečí, se rád bojí.
Část vodního příkopu
Průvodci varovali návštěvníky před pachem mrtvol, který je v tunelech stále přítomný. Občas sfoukli lampičku, aby dámy kvičely hrůzou a pánové si také něco užili. Poté, už za světla, přidali oblíbenou historku o „lidovém císaři“ Josefu II. Ten se prý během cest po Moravě dostavil na Špilberk a nechal si otevřít jednu z klecí v kasematech. Byl omráčen obrazem hrůzy a nelidskosti, který spatřil, když viděl pološílenou lidskou trosku v hromadě vlastních výkalů zakovanou do zdi.
Proto se nechal na hodinu zakovat do želez v jedné z kobek. Aby tak poznal utrpení vězňů a byl „lidu blíž“. Po hodině, když byl vyveden ven na světlo pravil: „Já jsem byl poslední z lidí v těchto místnostech. Od nynějška nesmí nikdo z vězněných na Špilberku překročiti tento práh!“
Jako většina báchorek průvodců se tato událost nikdy nestala. Bylo to přesně naopak. Byl to právě Josef II., kdo nařídil postavit cely a doživotně odsouzené nechat zakovat do řetězů. Toto barbarské nařízení „lidového císaře“ nechal zrušit až Leopold II.
Další oblíbená průvodcovská báchorka se týká zazdívání nevěrných žen. Povětrnice měli zazdít až po krk a na hlavu jim kapala studená voda tak dlouho, dokud se nepomátly. To že byl Špilberk mužskou věznicí a ženy v něm nikdy vězněny nebyly je obyčejná a nezajímavá pravda.
Méně známý pohled na hrad
První muzejní expozici prázdných chodeb zřídil major Anton Costa-Rossetti z Rossaneggu. V horních celách byly tehdy ubytované dva prapory polních myslivců, a tak se rozhodl, že pro svůj záměr využije prostory dolní, tedy kasematy. A jaké by to bylo muzeum bez napínavých až krvavých příběhů?
„Brněnský malíř Feilhammer namalovat portréty vězeňských celebrit a ty vystavil v kasematech. Dodnes si hodně návštěvníků myslí, že v kasematech úpěli Trenck i Babinský. Baron Trenck byl vězněn v parádním pokoji ve druhém patře čtyřicet let před zbudováním kasemat. Bylo to spíš domácí vězení s vycházkami do města než kriminál. Ani vězeň číslo 1042 Václav Babinský v kasematech přikován ke zdi nebyl.
Do prázdných chodeb nechal major Rossetti instalovat na zakázku vyrobené mučící nástroje. Natahovací žebřík, palečnice, španělskou botu nebo koš na řetězu, do kterého ukládali setnuté hlavy odsouzených. Přitom útrpné právo na hradě nikdy nebylo. Major dokonce sepsal a nechal vytisknout prvního průvodce po Špilberku. Přestože vstupné na přelomu devatenáctého a dvacátého století nebyla úplně levná záležitost, zájemců o prohlídku přibývalo. Na vstupenku by musel nádeník dělat víc než den.
Vstup na hradní nádvoří
A co by to bylo za hrad, pokud by neměl svého vlastního čerta? Z doby obléhání Brna švédským vojskem pochází pověst o Čertově baště. Švédové se domnívali, že pevnost ovládnou do tří dnů. Nestačily jim ani tři měsíce. Generál Torstenson už byl tak zoufalý a vzteklý, že zařval: „Aby to zatracené Brno vzal čert!“. Čert byl někde na doslech a odpověděl: „Jak je ctěná libost, pane generále, rád vám pomohu! Ale něco za něco! Vlastní krví mi musíte stvrdit, že po vašem vítězství budou duše všech těch zatracených obránců moje.“
Starý neznaboh Torstenson se bodl do prstu a vlastní krví podepsal závazek. Čert sedl na dělovou kouli a nechal se vystřelit na pevnost. Jak už to v pověstech a pohádkách bývá, čert nebyl příliš inteligentní a domníval se, že svými rohy prorazí hradby a Švédové tak snadno Špilberk ovládnou. Ve své naivitě nebo hlouposti si nezjistil důležitou věc. Obránci totiž nechali celou pevnost a její hradby posvětit svěcenou vodou. Tím vznikla neproniknutelná stěna, do která koule i s čertem narazila. Snažil se sice těsně před nárazem z koule seskočit, ale nějak se mu zapletl ocas mezi nohy a v plné rychlosti to narval do hradeb. Zůstal v nich trčet a během staletí se proměnil v kámen.
Dodnes je hlava čerta zazděná v levém líci bastionu pod korunou hradby.
Hrad při západu slunce
Poznámka na závěr: Autor na konci sedmdesátých let minulého století dělal průvodce v kasematech.
Zdroj:
Koláček Luboš-Osudy hradu Špilberku, jeho pánů a vězňů. Třebíč: Akcent, 2005
