Článek
V polovině sedmdesátých let, v té zoufale šedivé době, kdy politické „srpnové prověrky“ prověřily už úplně všechny a někoho i vícekrát, objevila se na pultech knihkupectví knížka v měkkých deskách s názvem Tušení stínů. Bylo to jako by v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka měli hrát Black Sabbath.
Brožovaná knížka byla během pár dnů rozebraná a po další léta literárního marasmu sloužila jako vyhledávaný a ceněný úplatek všude tam, kde úplatků bylo třeba. A to bylo všude.
Krátká anotace s fotografií autora předváděla tělnatého muže s velkou hlavou, důstojníka lidové armády, komunisty, který to v roce 1968 dotáhl až do ÚV KSČ. Vzhledem k obsahu knížky naprostá schizofrenie. Nebyl jsem jediný, koho napadla prostá otázka. Jak mohl člověk s takovým kádrovým profilem napsat takovou knihu?
Dr. Ludvík Souček byl sběratel záhad, které sepisoval a komentoval způsobem, který mu vynesl přezdívku český Däniken.
Tušení stínů nebyla první Součkova kniha. Psaní a čtení se věnoval od mládí. Nakonec, byl synem knihkupce. Za války, jako většina jeho ročníku totálně nasazen v Reichu a po válce vystudoval medicínu.
Stal se armádním zubařem a byl vyslán jako člen Komise pro příměří do Koreje. Mnohem později začaly kolovat fámy, že se podílel na zdravotních experimentech na zajatých amerických vojácích.
Toto tvrzení nejspíše pocházelo od „semínkového generála“, Jana Šejny, který před hrozícím zatčením za zpronevěru a všemožné ekonomické šmeliny utekl a požádal o politický azyl v USA. Tam bylo potřeba poskytnout americké CIA množství materiálu, aby si zasloužil svůj plat. A tak ve svých pamětech z roku 1982 uvedl, že se Souček podílel na lékařských experimentech se zajatými korejskými i americkými vojáky. Šejna si vybájil jakéhosi českého Mengeleho a kdo chtěl, tak tomu věřil.
Po návratu pracoval v nemocnici a od roku 1964 se věnoval výlučně kultuře. V armádním filmu nebo v nakladatelství Albatros. Často vystupoval v televizních debatách a vášnivě rád fotografoval. A psal a psal.
Už jeho první kniha Cesta slepých ptáků se stala bestsellerem, i když to slovo u nás bylo tehdy zcela neznámé. Ale jeho majstrštyk přišel až o deset let později.
Rok 1974 a Tušení stínů. Každý čtvrtek fronty před knihkupectvím byly delší než před masnou nebo Tuzexem. Kdo knihu neměl nebo nečetl byl považovaný za blba. A už se šuškalo, že existuje pokračování.
Rok 1978 Tušení souvislostí. Součkománie zachvátila Československo. V následujícím desetiletí patřil dr. Souček mezi nejprodávanější autory. Obě knihy plné záhad podložené fakty navodily mezi čtenáři množství otázek. O naší civilizaci, o těch dávných a zaniklých, dokonce o jiných, které nejsou z tohoto světa.
Ony zaniklé civilizace byly mimo jiné vytvořeny i množstvím faktorů, nám dnes neznámých. A jejich technologické ovlivnění mimozemskými civilizacemi, bylo podle Součka patrné na mnoha dochovaných artefaktech. Například lebky pravěkých zvířat a neandrtálců prostřelených palnou zbraní.
Třetí kniha Tušení světla byla v rukopisu předána nakladatelství a onen, údajně jediný rukopis, se ztratil. Nikdo po něm nepátral, jako by ani nebyl zájem ho nalézt. Časem případ zmizelého rukopisu přestal existovat.
V roce 1977 byl dr. Souček už těžce nemocný a dělalo mu obtíže se přesunout autem i z Prahy do Brna. Přesto získal povolení k cestě na Kypr, což v dobách rozvinutého socialismu bylo něco jako povolení k cestě na Mars.
Čtrnácti denní pobyt strávil převážně v hotelu s jedinou výjimkou. Údajně to měl být výlet k hrobce jakéhosi krále, kterou dosud nikdo nenašel. A tento tělnatý 150 kilogramů vážící dýchavičný muž s několika infarkty za sebou se v horkém kyperském dnu snažil dostat kamsi a vidět cosi, co dosud nikdo neviděl. Nikdy se o výsledku svého snažení nikomu nezmínil.
O svůj rukopis Tušení světla se s nikým nepodělil. Nosil ho stále u sebe, v kožené aktovce a hlídal ho jako špičkoví houslisté hlídají své drahé housle. Přestože knihu nikdo neviděl, objevily se informace, že za zmizením rukopisu jsou mimozemšťané. Druhá verze obviňovala tajné služby, protože autor, v souvislosti s onou cestou na Kypr, objevil „cosi velkého“.
V roce 1978 se podílel na natáčení osmidílného seriálu „Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům“. Když během práce dva protagonisté zemřeli, dr. Souček stroze oznámil: „Teď jsem na řadě já.“
Zemřel o měsíc později, na Vánoce roku 1978. Bylo mu padesát dva let.
„Fakta jsou nejen fantastičtější, než se domníváme, ale než si vůbec dokážeme představit“. Dr. Ludvík Souček
Zdroje:
