Článek
„Vítej, veselý chlapíku! Nikdy ses ničeho nebál, do každé práce ses hned pustil, všechno jsi dovedl. A podívejme se, také na tebe se štěstí vždycky nesmálo. Ale nedal ses.“
Ferda Mravenec provázel dětstvím nejednu generaci. Samozřejmě s dalšími postavami hmyzí říše. Pamatuji si, že z mé spolužačky udělala Knížka Ferdy Mravence zaníceného dětského entomologa-amatéra. A vesnický darebák, který v lese každé mraveniště rozkopal se později stal nadšeným ekologem, který by ani mouše neublížil. Natož mravenci.
Přestože byl Ferda ryze český mravenec, narodil v Paříži roku 1927. Přesné datum není známé. A nebyl to žádné neviňátko.
Stručně řečeno, byl to darebák, opilec a násilník. Samozřejmě, že i jeho garderoba odpovídala době a místu. Žádný puntíkatý šátek, ale pěkně tuhý límeček. A jako mnozí pařížští chudí neměl boty.
Ony ty první Ferdovy životní lapálie nebyly určeny dětem, ale dospělým. V časopise Pestrý týden vyšly pod názvem „Příhody opilého mravence.“ Vlastně to ani příhody nebyly. Ferda Mravenec se zase jako obvykle ožral a vydal se v takovém stavu na námluvy. Než skončil v base, stačil holí zmlátit tesaříka a světlušce rozbít dobře mířenou ranou kamenem lucerničku u okna.
Až po letech se Ferda zklidnil, přestal se opíjet ovocnou šťávou, obtěžovat berušky a v roce 1933 se už předvádí střízlivý, obutý a se šviháckým šátkem kolem krku. Také se stihl oženit, důsledkem čehož byl synáček Bobek.
V roce 1936 potkává své nerozlučného kamaráda Brouka Pytlíka, práce všeho druhu.
Po válce to začalo jít s Ferdou z kopce. Odkudsi se vyrojily průpovídky o lepších zítřcích, kterým uvěřil i bývalý pařížský bonvián. Společně s Beruškou chodil na brigády, likvidoval amerického brouka a jeho hlavním životním posláním bylo plnit pětiletý plán. Prostě s Ferdou Mravencem na věčné časy a nikdy jinak. Konce „věčných časů“ se Ferda Mravenec nedožil.
Prožil život ve stejných peripetiích jako i ostatní z jeho generace. Od bezstarostného a lehkovážného mládí a nemusela to být nutně Paříž. Třeba Vídeň nebo Brno. I když tam nebylo vše růžové a zalité opojením z ovocných šťáv. Třeba pan domácí Hlemýžď. To byla pěkná mrcha. A těch pětadvacet na zadeček, co mu hrozilo v šatlavě také nic moc hezkého. Ještěže jej kamarádi zachránili.
To ještě netušil, že od západu se blíží bouře nevídaných rozměrů. Píše se rok 1937 a je přinucen pracovat „v cizích službách.“ Zřejmě nevhodný rasový původ. Stává se otrokem. Tlustému čmelákovi nosí trumpetu. Střevlíkovi aportuje ulovený hmyz. Ale když má nadhánět jiné mravence Mravkolvu Ťulínkovi, tak se vzepře. To už je moc. I otrok má svoji čest. Doba je zlá, červení nepřátelští mravenci v nechvalně proslulých helmách se nebezpečně přibližují a první zkušenost s plynovými maskami nevěstí nic dobrého.
Je rok 1938 a jeho mraveniště napadnou loupeživí mravenci. Hrozbu atomovou pumou je třeba brát vážně. Šmelinář Šnek s padělanými lístky je odhalen. Rozzuřený dav mu rozbije boudu a lístky sebere. Ale i této válečné pohromy se Ferda dostane živý a zdravý.
Protože i mravenci vyznávají úsloví, že v zdravém těle zdravý duch, začnou se věnovat sportu, především atletice. Je rok 1947 a do zlepšování fyzické kondice se zapojí dokonce i Brouk Pytlík.
V padesátých létech, budování socialismu plně oddaný Ferda, vychovává první generaci dělníků. Jenže nepřítel nespí a naslouchá. Objevují se aristokratičtí mravenci otrokáři. Je třeba ze všech sil budovat opevnění, aby definitivně zašla chuť cizáckým mravencům na cizí, tedy naše mraveniště.
Ferda Mravenec žil životem generace, narozené ve dvacátých létech minulého století. Nějak podobně ho prožíval i jeho tvůrce Ondřej Sekora. Velká škoda že se oba nedožili „velké sametové revoluce“ a let následujících.
Zdroje:
