Článek
Někteří revolucionáři utekli do ciziny, jiní se stáhli a většina se přizpůsobila novým pořádkům.
Po příjezdu anarchisty Bakunina, samozřejmě přísně utajovaném, takže o něm věděl i poslední pražský pekař, se po hospodách opět rozhořely diskuze o totální revoluci. U piva vznikaly revoluční komitéty, byla jmenovaná prozatímní vláda a hospodští žvanilové dokonce naplánovali datum, kdy mělo vypuknout povstání. Jak to dopadlo je všeobecně známé.
Jeden z kritiků prohnilého Rakouska a jeho absolutismu, který to odskákal za psané slovo, byl novinář Karel Havlíček. I když termín „odskákal“, jak se později ukázalo, tak úplně neseděl.
„Měl byste se sbalit.“ „Měl byste se sbalit. Venku je zima a cesta bude ještě dlouhá.“
Bylo 16. prosince 1851 kolem třetí hodiny ranní, když kdosi zabušil na vrata rodinného domu v Německém Brodě. Bylo jich pět. Výše uvedená slova slyšel Havlíček z úst svého bývalého spolužáka a kamaráda Franze Dedery. V současnosti vrchního policejního komisaře. Stručné oznámení o deportaci, rychlé rozloučení se ženou a venku přistavený speciální dostavník.
Už tady, v úplném počátku Havlíčkova exilu, zapracovala obrozenecká fantasie a začala vytvářet příběh o tuhém absolutismu, cenzuře, potlačování svobody slova a utrpení pozdějšího mučedníka. Co by asi řekli na „diktaturu proletariátu“ o sto let později?
Je možné, že policajt zabušil na vrata, ale spáče nevzbudil. I přes pokročilou hodinu se u Havlíčků nespalo. Věděli, že mají očekávat návštěvu. Vzkaz, že si pro něj jedou, byl včas doručen. A tak kromě malé dcerky nikdo nespal. Tajný příjezd eskorty tajný nebyl. U nás se všechno vykecá.
Kam se jede ještě novinář, teď už bývalý, nevěděl. Snad jen tušil, že poštovní dostavník číslo 536, ve kterém se vezl i s eskortou, měl namířeno k hranicím země.
Ministerstvo vnitra si na vyhoštění do vyhnanství, tehdy se ještě neříkalo do exilu, nevybralo nejvhodnější dobu. Byla zima, všude sníh, silnice nic moc a čekal je přejezd Alp. Občas se kolečko polámalo, občas museli kousek po svých, v horách sněhu po pás. Někdy se to podobalo putování jistého Josefa Švejka do Putimi, a ne vyhoštění nebezpečné existence ohrožující zájmy Říše. Zkrátka pěšky jako za vozem, jak praví staré přísloví. Těch zhruba sedm set kilometrů jim trvalo šest dnů.
Nakonec dojeli v pořádku a vyhnanec byl ubytován v hotelu Zum Elefanten, který patřil mezi ty nejlepší ve městě.
Co všechno musel ve svém vyhnanství vytrpět budoucí mučedník známe všichni ze školních osnov. Snůšku báchorek a lži o životě ve vyhnanství mají na svědomí už obrozenci, kteří si z Havlíčka udělali ikonu. První republika a komunisté na tyto nesmysly jen navázali. Každému se hodil do krámu. Po městech a vesnicích vyrůstaly sochy hrdého muže s knírkem jako houby po dešti. A Rakousko-Uhersko nic. Žádné bourání. Sochy stojí dodnes.
Bressanone tedy Brixen bylo příjemné a klidné městečko v Alpách. To ještě nebyly zimní dovolené, turisté a lyžníci. Horská příroda, čistý vzduch, ideální podmínky k životu.
Jenomže Havlíček svůj fešácký kriminál nenáviděl.
V hotelu U slonů měl veškeré zaopatření, jak se na vyhnance sluší a patří. Hotelová kuchyně třikrát denně k dispozici, večerní návštěvy kavárny a k tomu nemalý příspěvek od nenáviděné vlády. Rakouské ministerstvo vnitra přispívalo svému nepříteli ve vyhnanství 500 zlatých ročně v měsíčních částkách. Což byl v té době čtyřnásobný plat učitele nebo pětinásobek platu řemeslníka.
V roce 1852 přijela za mužem do „ledového vyhnanství“ manželka Julie s dcerou Zdeňkou. Policejní ředitelství uhradilo náklady na jejich cestu částkou 150 zlatých.
Celá rodina si pronajala domek s altánkem v hotelovém komplexu. Služebná přicházela třikrát denně a teplá jídla si nechávali přinášet z hotelové kuchyně U slonů. Zřejmě dobrý kuchař.
Ale ani takové vyhnanství nebylo Havlíčkovi po chuti. Pořád na všechno nadával, brblal, dokonce si stěžoval, že na svůj pobyt a pobyt své rodiny musí doplácet z vlastních úspor. Prostě v Brixenu se mu nelíbilo, byl odtržený od života v Čechách. A nudil se.
A neustále si stěžoval: „všude bláto… lidé buranští… na uklízení tu máme jenom bábu…“ “
Není pravdou, že si nemohl psát se svými bývalými kolegy nebo s bratrem. Problém byl, že jeho bývalí o něj ztratili zájem. Možná očekával, že se za něj budou bít jako lvi. Že se o jeho osudu a vyhnanství bude psát. Jenže sejde z očí, sejde z mysli.
Není pravdou, že si ve vyhnanství uhnal tuberkulózu. Tou ho nakazila po příjezdu jeho žena Julie. Přijela nemocná a horské prostředí včetně nedalekých lázní je pro tento druh choroby příznivé. Takže přece jen jednoho uznání se Brixenu dostalo: „Co je tu skutečně jedinečné je klima. Dcera je tu za týden jak Turek…“
Jenže buřič chtěl do Čech. Zpátky domů. Manželka s dcerou odjela v roce 1854.
Podepsal tedy slib poslušnosti. Policejní protokol, kde se zavázal, že se zdrží veškerých politických i veřejných aktivit. Nebude publikovat, ale „omezím se výhradně jen na činnost průmyslovou, která by mé rodině zajistila hmotnou výživu.“
27. dubna 1855 byl Borovský propuštěn z Bressanone a mohl se vrátit domů, do Čech.
Návrat do Čech nemohl být horší. V Německém Brodě se dozvěděl, že 15. dubna v nedožitých třiceti letech zemřela jeho žena Julie.
Není pravdou, že měl zakázanou Prahu. Jenže co tam?
„Já tu Prahu nepoznávám. Vždyť to přede mnou všecko utíká, kamarádi uhýbají na několik kroků. Připadám si tu jako Robinson Crusoe.“
Všichni jeho bývalí známí a přátelé se mu vyhýbali jako prašivému. Nikdo si to nechtěl rozházet s režimem. Jen František Palacký, Pravoslav Trojan nebo Božena Němcová nepřecházeli na druhý chodník, když se potkali.
Vrátil se tedy do Německého Brodu a žil v zahradním domku svého švagra. Služebná Anna Vedralová se o něj starala a viděla, jak pozvolna chátrá. Jeho jediným společníkem byl kamarád z dětství Václav Žák. Trpěl paranoiou a šachy si s Havlíčkem rád zahrál.
Na jaře roku 1856 začaly prudké záchvaty kašle. Začal se dusit, vykašlávat krev a všem bylo jasné, co je za tím. Po pětidenní agónii 29. července 1856 kolem páté hodiny odpoledne umírá. Na stejnou chorobu jako zemřela jeho žena a na kterou zemře i jeho dcera.
„Havlíček nebyl obětí Rakouska, ale Čechů.“
T. G. Masaryk
Zdroje:
