Článek
Když byl 3. listopadu 1918 stržen Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, v čele zhruba stočlenného davu byl jistý František Sauer. Byl de facto hlavou celé akce a odvolával se na revoluční národní výbor. Na jeho žádost přivezla jednotka hasičského sboru žebřík a kolem sloupu omotali lano. Poté účastníci tábora lidu s rudými prapory a za zpěvu revolučních písní po půlhodinovém úsilí sloup strhli. Druhý den se k celé akci přihlásil František Sauer.
https://pixabay.com/cs/photos/pil%C3%AD%C5%99-maribor-slovinsko-%C5%A1t%C3%BDrsko-7461713/
Bylo mu 36 let a byl na vrcholu svých fyzických i duševních sil. Nemohl tušit, že za necelých třicet let bude prosit o odpuštění františkány z kostela Panny Marie Sněžné, u kterých vykoná generální zpověď a zemře zaopatřen posledním pomazáním.
Jeho otec byl výstřední žižkovskou figurkou a je docela dobře možné, že tento povahový rys po něm mladý František zdědil. Pracoval na dráze jako posunovač, ale po úrazu vykonával jakákoliv příležitostná povolání. Hustý plnovous a dlouhé vlasy spolu s každodenním zvykem vypít několik litrů čaje z něj dělalo rázovitou žižkovskou figurku.
Oba rodiče byli negramotní, a kromě předposledního Františka měli ještě sedm dětí. František ukončil své vzdělání ve druhé třídě měšťanky a vyučil se zámečníkem. Podobně jako v té době mnoho mladých mužů, i on se vydal na zkušenou po zemích Rakouska Uherska, aby po návratu černé řemeslo opustil a živil se tím, co bylo zrovna po ruce.
Prodával obrázky svatých i Lenina, byl pojišťovacím agentem banky Slavie, lampářem, zřízencem pohřebního ústavu nebo pašerákem cukerínu. Za tuto činnost byl krátce vězněn, a právě v policejní cele vymyslel slogan „Co Čech to pašerák!“
Vězeňské cely poznal důvěrně za Rakouska Uherska, za první republiky, tak i za protektorátu. Lze s jistotou tvrdit, že pokud by dožil doby po únoru 1948, měl by tu čest i s kriminálem lidovým a socialistickým.
Jeho „výtržnosti“ měly často blíže k veřejným satirám nebo cíleným provokacím. Za první republiky v kterési hospodě podnapilým hostům zazpíval rakouskou hymnu, která byla ze zákona zakázána. Samozřejmě, že skončil za katrem, což ve své povídce okomentoval slovy, „že mezi monarchií mého císaře pána a republikou není podstatného rozdílu a že světu vždycky vládne jen bůh a policajt.“
Od mládí se pokoušel o jakési politické aktivity, které byly spíše opileckými eskapádami. Byl členem sociální demokracie a anarchistického hnutí a pražským policajtům byl známý jako falešný pětník. Krátkodobé pobyty v policejních celách střídal s podstatně delšími pobyty po žižkovských hospodách. Některé jeho „kočinčíny“, dnešním jazykem „performens“ nebo pouliční představení nesly jeho nezaměnitelný rukopis.
Během rekonstrukce bitvy na Vítkově opil komparz tak, že se do sebe obě „znepřátelené“ strany husitů a křižáků pustily s veškerou vervou opilců a bitva dopadla přesně naopak, než tomu bylo ve skutečnosti. V této bitvě z roku 1920 na mol opilí křižáci dali husitům pěkně na frak.
Jako správný kumpán z mokré čtvrti měl Sauer množství přátel, z nichž někteří už byli známí v uměleckých kruzích První republiky. Divadelníci Artur a Xena Longenovi, malíři Jaroslav Panuška a Josef Lada, a přítel nejvěrnější, Jaroslav Hašek.
Byl to František Sauer, který přesvědčil Haška k pokračování Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války. Po vydání prvního dílu dokonce získal prodejem knihy i nějaké finanční prostředky.
Ale svobodná léta skončila okupací a vznikem protektorátu. Podobně jako po skončení první světové války se i nyní snažil být politicky aktivní, což ho stálo svobodu. Za šíření spisů T. G. Masaryka byl na udání zatčen gestapem a vězněn v Malé pevnosti Terezín. Propuštěn byl na jaře 1945 a po dvou letech umírá v důsledku tuberkulózy, kterou se nakazil v Terezíně. Konec jeho života znamenal obrácení se k Bohu a katolické církvi.
Zdroje:
