Článek
Když se v Hostivici manželům Strašlipkovým narodil syn František, žádné velké pozdvižení to nezpůsobilo. V chudých rodinách děti přichází na svět jedno za druhým. U Strašlipků jich bylo nakonec čtrnáct. Ale jen výjimečně se stane, že takové dítě vstoupí do povědomí národa na dlouhá desetiletí a snad i staletí.
Otec Jakub dřel v kamenolomu a když se vážně zranil, dospívající Franta ho zastoupil. Kromě toho dělal práce, které se nabízely. V létě sekal louky, v zimě topil v cihelně ve Zličíně nebo v Ruzyni v cukrovaru. Občas zašel do hospody „na jedno“ a protože to byl hoch pohledný a ukecaný, byl všude vítán. Tak se seznámil i s jistým Haškem, se kterým se později setkal na frontě.
Základní vojenskou službu vykonával u 11. pochodové roty 91. pěšího pluku, kde sloužil jako „pucflek“neboli sluha nadporučíka Lukase. Tam je oba zastihlo vyhlášení války. Po odjezdu na srbskou frontu nadporučík Lukas dostal úplavici, takže se vrátili zpátky do českobudějovických kasáren.
Tam Franta opět narazil na Haška. Jako by si byli souzeni osudem. A celá „kompanie“ se vydala do Brucku nad Litavou.
Už 25. července 1915 se zúčastnil prvních bojů. Po ruském obsazení kvóty 254 na Sokalu podnikli rakousko-uherští vojáci protiútok a Rusy zahnali zpět. Po bitvě se sčítají mrtví, ranění a rozdávají medaile. Mrtvých bylo dvacet osm, raněných sedmdesát pět a medailistů celkem šestnáct. František Strašlipka byl vyznamenán bronzovou medailí za statečnost. Ordonanc Jaroslav Hašek stříbrnou medailí za statečnost a byl povýšen na svobodníka.
Franta byl veselá kopa a ke každé situaci měl v oblibě nějaké přirovnání typu: „To já jsem znal jednoho …“. Někdy už toho žvanění bylo tolik, že si i Hašek zapsal: „…nejstrašnější však z válečné té psoty; jsou – Strašlipkovy staré anekdoty…“
Přišlo ráno 24. září 1915 a nečekaný ruský útok. Hašek se Strašlipkou využili zmatku a utekli do ruského zajetí. Franta i s kufry nadporučíka Lukase. Dostali se do zajateckého tábora v Dárnici u Kyjeva, odkud byl Hašek převezen jinam a poté vstoupil do legií. Franta pracoval v zemědělství, opravoval mašiny, ale stýkalo se mu. Chtěl za každou cenu domů. Přihlásil se do výměny zajatců, přestože věděl, že ho brzy po návratu zase pošlou do války.
Tak se dostal na italskou frontu, kde dělal topiče v odvšivovacím oddělení. Historka o tom, jak dal po hubě jistému kadetovi a utekl, je velmi nepravděpodobná. Stal by se dezertérem a do konce války by se musel ukrývat. Tomu odporuje skutečnost, že se 16. dubna 1918 v Hostivici oženil s Marií Burdovou, k čemuž byl nutný propouštěcí list c. a k. polního superiorátu v Praze. Ten nesl datum 14. dubna 1918.
Aby se vyhnuli dalšímu nástupu na frontu, rozhodl se Franta i s bratrem Janem dostat se z Hostivice do Ruska do zajetí. U Franty už podruhé. Což se podařilo a oba pracovali v rodinách volyňských Čechů. Když se později dozvěděli, že je po válce a vznikla samostatná republika, vrátili se domů. Franta první, jeho bratr Jan o pár týdnů později.
Po válce dělal František Strašlipka topiče na lokomotivě u státních drah. Se ženou koupili domek a zapojili se do společenského života na vesnici. S penzionovaným důstojníkem Rudolfem Lukasem udržoval přátelské styky a opakovaně ho navštěvoval v jeho bytě v Praze.
Později byl pracovně převelen do Veselí nad Lužnicí, kde 21. září 1949 zemřel ve věku 58 let.
Zdroje:
