Článek
Fridrich Falcký slavnostně korunován na českého krále 4. listopadu 1619
Fakt že na Pražském hradě, sídle českých králů seděly už všelijaké prapodivné figurky je neoddiskutovatelný. Od vrahů, pomatených, alkoholiků až třeba po generála. Nejsme v tom žádná výjimka, v evropských zemích běžný průměr. Co nebylo a není tak úplně obvyklé je nabízet trůn a Hrad jako uvolněné místo někde ve firmě, stylem „neměl byste náhodou zájem“?
Když českým králem zvolily stavy Ferdinanda Štýrského, vydržely to s ním zhruba rok. A protože jsme v Čechách, osvědčila se známá praktika otevřených oken, kterou po nás později převzaly i další státy. 23. května 1618 prostě vtrhli zástupci stavů do císařské kanceláře a přítomné vyházeli z okna. V srpnu se rozhodli, že sesadí císaře a bylo to. Hotové, vyřízené. Fertig werden.
Katolík byl mimo hru, trůn i Hrad uvolněný a konečně můžeme vybrat hlavu k pomazání mezi svými. Našince, jednoho z nás. Jenže koho? Chvíli mužům května trvalo, než jim došlo, že česká koruna není bůhví jak žádané zboží. To je další naše tradice, označovat ústřední figury jistých převratů či jen kosmetických změn jako muže toho měsíce, ve kterém k akci došlo. Muži srpna, osmašedesátníci, muži října, zakladatelé státu a tak podobně.
Ale to není důležité. Mnohem podstatnější bylo, že na uvolněný český trůn se nejen nestála fronta, ale nikdo z vhodných se dobrovolně nehlásil.
Bylo logické, že čeští stavové hledali aspiranta mezi protestantskou šlechtou. Takže se nakonec obrátili ke dvěma mužům. Jeden byl kalvinista Fridrich Falcký, tím druhým luterán Jan Jindřich Saský. Protože v české skupině byla síla členů jednoty bratrské, padla volba na Fridricha. Luterán Saský měl podezřele dobré vztahy s Vídní, což se podle dalšího vývoje ukázalo jako výhra. Rozumí se pro něj. Nebýt vybrán na královský trůn může být paradoxně životní terno.
Skutečnost, že nabídka na Hrad byla Fridrichem Falckým jistě po zralé úvaze přijata, nebyla v žádném mravním ani právním rozporu se skutečností, že tento ještě před nedávnem jako kurfiřt volil císaře Ferdinanda, nyní sesazeného. Slovo politika mělo a má hodnotu pouze vzduchu, z úst vypuštěného. A že je to někdy hodně smradlavý a zkažený vzduch ví dobře každá generace.
Z mého pohledu plebána Fridrichovi nic nechybělo. Sám byl kurfiřt, syn kurfiřta s titulem, majetkem a mocí. Za tchána vyženil Jakuba, krále anglického a skotského. Partie k nezaplacení. Dovolím si slovní hříčku. Budou to převážně peníze, respektive jejich naprostý nedostatek, který Fridrichovi obrazně, velice brzy, zlomí vaz.
Že by se Fridrich hrnul o zlom krky do Prahy, aby už už dosednul na trůn Přemyslův, tak to ani náhodou. Jednak měl o Čechách představy, jak to napsat kulantně, no neúplné. A zrazovali ho od toho dobrodružství i jiní. Kdo jsou to vlastně ti Češi? Věční nespokojenci, remcalové, nábožensky nesnášenliví, země je zruinovaná, věčně bez financí, Habsburkové za rohem, měj rozum Fridrichu a užívej si přízně osudu. Nemusí trvat na věky, varovali ho moudří. Jak se mladý bloud rozhodl, víme. 4. listopadu 1619 přijal korunu českých králů.
„Ve čtvrtek 31. dne měsíce října král Fridrich spolu s královnou Alžbětou k hlavnímu městu Království českého a residenci své královské Praze přiblíživ se, pozastavil se v oboře královské na Bílé hoře ležící a ve stavení na způsob hvězdy šesti- nebo sedmihranné a Hvězda řečené poobědval. Dříve pak, nežli přijel tam, čekali již naň před oborou pěšky všickni direktorové, co jich v Praze pozůstávalo, i s velikým zástupem panstva a rytířstva nejpřednějšího. Kteréž jak spatřil král, i on také sám dolů z vozu sešel a sňav klobouk z hlavy, všechněm pořád pravici své podával a s nimi se otcovsky vítal.“
Jak dál a velmi obšírně popisuje Pavel Skála ze Zhoře:
„Po vyřízení toho tak slavného uvítání král vsedl na spanilého koně temně plesnivého a očekával dobrou chvíli, až panstvo a rytířstvo přítomné bylo uvedeno do glídu.“. „To proto, aby to tovaryšstvo vzácné králi lépe ke spatření ukázal. Pak dáno návěští rejtarstvu všemu, jak by se ku Praze s králem přibližovati mělo.“
A pak došlo i na vítání prostého lidu, jak je v kraji zvykem. Uvítání, to bývala a pořád je naše silná stránka. A že už jsme tady vítali všelijaké ksichty.
Přijel pak k bráně naproti klášteru strahovskému, kde natrefil všelijakou směsici pivovarníků, tesařů, nádeníků, plavců a viniční čeledi i selského lidu v počtu okolo pěti set. Ti všichni byli uvedeni pod jeden praporec, starý, červený, na němž byl kalich pozlacený malovaný, a měli za zbraně staročeské cepy železné, kuše, pavézy veliké malované, meče obouruční, kosy, oštěpy, sudlice a podobné zbraně, jež tohoto věku válečníci již neužívají. Jejich hejtman vykřikl: Gaudete omnes, quia vivit rex! Po česku: Veselte se, radujte se všickni, poněvadž král náš živ a zdráv jest! Ti všickni provyskovali hřmotně vivat Fridericus rex!, chřestíce těmi cepy železnými, sudlicemi a jinými zbraněmi, takže král smál se a divil tomu vystrojení táborů starých.
Jen ty cepy železné, sudlice a jiné zbraně byly nahrazeny mávátky, praporky, z papíru vystřiženými holubicemi a v neposlední řadě i tím chlebem se solí.
A na závěr i veršotepec, v tomto případě jistý Šimon Lomnický z Budče splácal oslavný paján na zakázku. Vždy připraven velebit kdykoliv kohokoliv. Jak pravil revoltující poeta v jednom z dílů seriálu o majoru Zemanovi: „My básníci a spisovatelé, jsme byli vždycky svědomím národa“. V tom měl bohužel svatou pravdu.
A protož, králi Fridřiše, prosíme, jak možno nejvýše,
vyžeň nepřátele z vlasti a nedej jim více krásti,
ať volnou svobodu máme, podobojí přijímáme
Tělo, Krev Pána Ježíše, způsob to, králi Fridřiše!
Pokud pozorný čtenář dočet až sem, jistě si povšimnul jednoho drobného detailu. Místa, kde se konalo první setkání nového krále s obyvateli Prahy. Ano, bylo to na Bílé hoře. Paradox dějin, osudové znamení, věštba, předzvěst nebo snad ještě něco horšího? Za rok a osm dní přesně na tom samém místě, během dvouhodinové řeže, ten který je slavnostně vítán, své právě nabité království ztratí. Lehce nabyl, lehce pozbyl. Má vůbec historie smysl pro tragično? Má vůbec nějaký smysl?
A následovala slavná a dozajista nádherná korunovace Fridricha Falckého za krále českého, v pondělí 4. listopadu 1619.
Z pokladnice vyjmuto chrámové žezlo, zlaté jablko, královská koruna a meč. Král přednesl přísahu třem stavům, a to v češtině. Na pomazanou hlavu vsazena koruna zhotovená Karlem IV, poté, co mu byl na prst navléknut prsten, předána berla, jablko a žezlo. Po celé Praze se rozezněly zvony, střílelo z moždířů, na bubny bubnovalo a na hradním nádvoří se mince rozhazovaly. Povinný hold vzdal novému králi Jan Jessenius spolu s dalšími profesory vysokého učení pražského a pak už jen hodovali a dobrou vůli spolu měli. Rozumí se, že ti na Hradě.
Netušili, že tato korunovace je zároveň královou labutí písní. Protože od té chvíle to šlo s milým Fridrichem, tak říkajíc „cu grunt“.
Co si od nového krále jeho voliči slibovali? Že uklidní náboženské spory? To půjde těžko, když zavládlo obrazoborectví a množství uměleckých děl v kostelích i samotné katedrále bylo zničeno. Což katolíky jistě nenechalo chladnými.
Že přivede do země protestantská vojska? Že sežene peníze? Že ho podpoří anglický král? Zlatý voči! Nic z toho.
Chudák Fridrich zůstal v Praze opuštěný a sám, jako pověstný Jakešův kůl v plotě.
