Článek
Existují fotografie, které potřebují vysvětlení. A potom jsou fotografie, před nimiž člověk pochopí téměř všechno dříve, než si přečte jedinou větu. Muž v obleku klečí na okraji jámy. Pod ním leží mrtví. Za ním stojí jiný muž v uniformě a drží pistoli namířenou na jeho hlavu. Kolem přihlížejí další muži. Fotografie dostala jméno „Poslední Žid ve Vinnycji“ – Der letzte Jude in Winniza.
Po desetiletí bylo jméno člověka, který drží pistoli neznámé. Stejně tak bylo neznámé jméno člověka před její hlavní. Nebyla ani jistota o datu a místu vzniku fotografie.
Snímek tradičně známý jako Poslední Žid ve Vinnycji
Když Německo 22. června 1941 napadlo Sovětský svaz, nevstupovala německá armáda do země, která by předtím nepoznala násilí. Ukrajina měla za sebou stalinskou kolektivizaci a hladomor, politické čistky, zatýkání a deportace. Někteří obyvatelé proto příchod Němců zpočátku nevnímali jako začátek nové katastrofy a část v nich dokonce viděla možné osvoboditele od sovětské moci. Tato iluze dlouho nevydržela.
Německá okupace nebyla obyčejnou vojenskou správou dobytého území. Nacistická politika považovala východ za prostor určený k hospodářskému vykořisťování, kolonizaci a rasovému přetvoření. Místní nežidovské obyvatelstvo čelilo popravám rukojmích a podezřelých z podpory partyzánů, rekvizicím potravin, hladu a nucené práci. Miliony sovětských válečných zajatců byly vystaveny podmínkám, v nichž obrovské množství z nich zemřelo hladem, nemocemi a zimou. V letech 1942–1944 byly navíc téměř tři miliony sovětských civilistů odvlečeny na nucené práce do Německa a dalších částí Říše.
Pro Židy však měla okupace ještě jiný význam. Nešlo pouze o teror, vykořisťování nebo potlačování odporu. Cílem se postupně stalo jejich fyzické odstranění.
Na území dnešní Ukrajiny žila před německým vpádem jedna z největších židovských populací Evropy. Podle současných odhadů zde bylo během holokaustu zavražděno nejméně jeden a půl milionu Židů. Na rozdíl od obrazu holokaustu spojovaného především s deportačními vlaky a vyhlazovacími tábory byla velká část ukrajinských Židů zavražděna nedaleko svých domovů. Zastřelena u příkopů, roklí, lomů a předem vykopaných jam.
Později pro tento způsob genocidy vzniklo označení „holokaust kulkami“. A právě jeden okamžik tohoto holokaustu zachycuje fotografie známá jako Poslední Žid ve Vinnycji.
Jakobus Onnen - fotografie člena Waffen-SS
Jenže název fotografie ukazoval více než šedesát let na špatné místo. Dlouho se předpokládalo, že snímek vznikl ve Vinnycji. Mělo to svou logiku. Na jednom z dochovaných exemplářů fotografie se objevila německá poznámka Der letzte Jude in Winniza a ve Vinnycji k masovým vraždám skutečně docházelo. Před válkou tam žily desítky tisíc Židů a většina těch, kteří nestihli před okupací uprchnout nebo být evakuováni, byla zavražděna.
Historik Jürgen Matthäus narazil na materiály německého důstojníka Wehrmachtu Waltera Materny. V jeho válečném deníku se nacházel kvalitnější exemplář známé fotografie. Doprovázela jej poznámka určující místo. Citadela v Berdyčivu. A datum 28. července 1941.
Další dochovaná fotografie patrně zachycuje stejnou popravu z jiného úhlu. Také ona byla spojena s Berdyčivem. Kombinace archivních pramenů, dobových zápisů a pozdějšího ověřování místa umožnila Matthäüsovi starou identifikaci opravit.
„Poslední Žid ve Vinnycji“ tedy s největší pravděpodobností není fotografie z Vinnycje, ale je to fotografie z Berdyčiva.
Berdyčiv byl po generace významným centrem židovského života. Před německou okupací tam žilo přibližně 30 000 Židů včetně uprchlíků z území obsazených Sovětským svazem. Několika stovkám rodin se podařilo uprchnout před příchodem Němců. Wehrmacht město obsadil 7. července 1941 a potom začalo vraždění.
Už během července bylo zastřeleno přibližně tisíc Židů. Následovalo ghetto a další „akce“. Dne 15. září bylo během jediného dne zavražděno více než deset tisíc lidí. Někteří lékaři, lékárníci a kvalifikovaní řemeslníci byli dočasně ponecháni naživu, protože okupanti potřebovali jejich práci. Ani to většinu z nich nakonec nezachránilo.
Fotografie tedy nezachycuje izolovanou vraždu. Za mužem s pistolí nestojí pouze několik přihlížejících, ale celý mechanismus masového zabíjení. Ale pistoli drží jeden konkrétní člověk.
V den, kdy fotografie pravděpodobně vznikla, se v berdyčivské citadele střílelo. Podle dobového zápisu bylo toho dne zavražděno přibližně sedmdesát Židů a jeden člověk označený jako „árijec“, patrně sovětský politický pracovník. Historici dávají tento záznam do souvislosti právě se scénou zachycenou na fotografii.
Na známém snímku vidíme jednu z posledních vteřin života neznámého muže. Klečí na okraji hromadného hrobu. Je oblečený a dívá se před sebe do jámy, kde už leží mrtvá těla. Za jeho hlavou stojí příslušník SS s pistolí. Fotografii téměř jistě pořídil jiný Němec. Takové fotografie se mezi vojáky šířily a někdy fungovaly jako jakési soukromé válečné trofeje. Právě díky tomu se dochovalo několik kopií.
Vraždili civilisty tak, aby mrtvá těla padala přímo do vyhloubených jam
Veřejně známou se fotografie stala až o dvacet let později. V roce 1961, v době procesu s Adolfem Eichmannem v Jeruzalémě, ji poskytl tiskové agentuře United Press polský Žid Al Moss, který ji získal krátce po svém osvobození z koncentračního tábora Allach v květnu 1945. Moss tehdy žil v Chicagu. Chtěl, jak později vysvětloval, aby lidé věděli, co se za Eichmannovy éry skutečně dělo.
Snímek byl publikován a postupně se stal jednou z ikonických fotografií holokaustu. Jenže fotografie měla zvláštní vlastnost. Byly na ní zcela jasně zřetelné tváře, ovšem bez přiřazených jmen. Tak začalo pátrání po vrahovi.
V průběhu let se objevovalo několik lidí, kteří tvrdili, že střelce poznali. Někdo v něm viděl svého otce, jiný příbuzného. Redakci německého deníku Die Welt se například v průběhu let ozvali tři lidé přesvědčení, že mužem na fotografii je člen jejich rodiny. V těchto případech se ukázalo, že se mýlili.
Potom ale přišla jiná zpráva. Po zveřejnění Matthäüsových výzkumů se mu ozval penzionovaný učitel Klaus Hellmerichs. Společně se svou ženou Johannou měl podezření, že muže na fotografii znají. Nebyl to Johannin otec, ale strýc, bratr její matky. A jméno vraha bylo na světě. Jmenoval se Jakobus Albertus Onnen.
Rodina věděla, že sloužil v SS a že za války zahynul. Dochovaly se fotografie a další rodinné materiály. Část korespondence z východní fronty však byla v devadesátých letech zničena. Přesto zůstalo dost stop, aby mohl historik hypotézu prověřit.
Jakobus Onnen nebyl anonymní stroj na zabíjení. Narodil se roku 1906 v Tichelwarfu ve východním Frísku. Jeho otec byl řídícím učitelem. Jakobus studoval na univerzitě v Göttingenu moderní jazyky, angličtinu a francouzštinu. Roku 1932 složil státní zkoušku a stal se učitelem.
Vyučoval francouzštinu, angličtinu a tělesnou výchovu. Pracoval také na Německé koloniální škole ve Witzenhausenu. Ve svých textech zastával německé koloniální ambice a otevřeně sympatizoval s nacistickým režimem. Nebyl člověkem, kterého by nacismus zastihl jako politicky neutrálního občana.
Do NSDAP vstoupil už roku 1931, tedy ještě před Hitlerovým převzetím moci. Roku 1932 následovala SA a v roce 1933 SS. V dubnu 1939 se oženil s Ruth Hübotterovou. Krátce před válkou nastoupil k jednotkám SS-Totenkopfverbände. Prošel prostředím spojeným s koncentračním táborem Sachsenhausen a okupovaným Polskem. V lednu 1941 byl jako rezervista Waffen-SS povolán do prostoru, kde se formovaly Einsatzgruppen. Nakonec se ocitl u Einsatzgruppe C. a v červenci 1941 v Berdyčivu. V té době mu bylo mu čtyřiatřicet let.
Rodina poskytla historikům Onnenovy fotografie. Do pátrání se zapojili také investigativci z Bellingcatu a byla použita technologie rozpoznávání obličeje. Porovnání několika Onnenových portrétů s tváří střelce poskytlo mimořádně vysokou míru shody, zhruba 98,5 až 99,9 procenta.
Památník obětem války v Rheiderlandu. Jméno vraha vpravo dole jako poslední
V roce 2025 Jürgen Matthäus zveřejnil závěr pátrání. Mužem s pistolí je s mimořádně vysokou pravděpodobností Jakobus Onnen. Po více než osmdesáti letech dostal vrah jméno.
Tady nastává jeden z nejkrutějších paradoxů celého příběhu. O vrahovi se dnes už ví hodně. Ale o člověku, kterého se chystal zastřelit, se neví téměř nic, ani jméno. Po více než osmdesáti letech je to zvláštní situaci. Vrah má životopis, ale oběť má pouze tvář.
Možná nejpozoruhodnější část nového pátrání se odehrála nikoli v archivech, ale v jedné německé rodině. Johanna Hellmerichsová a její manžel Klaus se před podezřením neschovávali. Naopak.
Byli to právě oni, kdo historikům poskytl rodinné informace a fotografie, bez nichž by identifikace možná nikdy nebyla možná. Klaus Hellmerichs začal Onnenovu minulost systematicky zkoumat a společně s manželkou zpřístupnil rodinné materiály badatelům.
Johanna se tak musela podívat na jednu z nejznámějších fotografií holokaustu a připustit, že muž držící pistoli je její strýc. Přitom Onnenovo jméno bylo v jeho rodném kraji stále uvedeno na památníku mezi oběťmi války. Z vraha se stala pro místní obyvatele oběť.
Holokaust byl státem organizovanou genocidou. Byl výsledkem ideologie, institucí, příkazů a administrativy. Současně však sestával z milionů konkrétních lidských činů. Někdo sestavil seznam, někdo zatkl rodinu, jiný zase nechal vykopat jámu nebo přivedl oběti. Někdo fotografoval a někdo vystřelil.
Na této fotografii už dnes jeho jméno známé. Jakobus Onnen. Učitel. Manžel. Člen NSDAP. Příslušník SS. Vrah.
Zdroje:
