Článek
V Mexiku barevné oltáře, květiny a hostiny pro zemřelé. U nás tiché hřbitovy, svíčky a chryzantémy. Na první pohled dva naprosto odlišné způsoby, jak vzpomínat na mrtvé. Jenže když se podíváme do historie českých Dušiček, zjistíme, že naši předkové měli k zemřelým možná mnohem blíž, než si dnes připouštíme.
Každý rok na začátku listopadu se české hřbitovy rozzáří tisíci světel. Lidé přicházejí upravit hroby, položit květiny, zapálit svíčku a na chvíli zavzpomínat na ty, kteří už nejsou mezi námi. Dušičky jsou u nás svátkem ticha, melancholie a vzpomínek.
Ve stejné době se v Mexiku odehrává něco, co na první pohled působí téměř jako pravý opak. Domácnosti zdobí barevné oltáře, všude jsou oranžové květy aksamitníků, připravují se oblíbená jídla zesnulých a v některých oblastech tráví rodiny celé noci na hřbitovech. Smrt zde dostává podobu kostlivců, barevných lebek a někdy i veselých oslav.
Oltářní obraz zasvěcený Pánu Dobré smrti
Mexický Día de Muertos, tedy Den mrtvých, bývá proto často představován jako exotický protiklad našich Dušiček. Mexičané údajně smrt oslavují, zatímco Evropané před ní raději sklánějí hlavu.
Ale skutečnost je mnohem zajímavější. Také v českých zemích se kdysi věřilo, že se mrtví na začátku listopadu vracejí domů. A živí jim k tomu připravovali jídlo, světlo i místo u stolu.
Dva svátky, jeden kalendář. Co obě tradice spojuje nejviditelněji je jejich datum. Prvního listopadu slaví katolická církev svátek Všech svatých, druhého listopadu Památku všech věrných zemřelých, lidově Dušičky. Stejné svátky se prostřednictvím španělských kolonizátorů dostaly v 16. století také do Mexika.
Kořeny listopadové památky zemřelých přitom sahají hluboko do evropského středověku. Významnou roli sehrál benediktinský opat Odilo z Cluny, který na konci 10. století prosazoval každoroční modlitby za všechny zemřelé právě 2. listopadu.
William-Adolphe Bouguereau: Den mrtvých (1859)
Křesťanská tradice vycházela z představy, že živí mohou zemřelým pomáhat modlitbou, mší nebo dobrými skutky. Zvlášť důležitá byla víra v očistec, v němž duše čekají na očištění před vstupem do nebe.
Jenže vedle oficiálního náboženství existoval ještě jiný svět. Svět lidových pověr, rodinných zvyků a představ o tom, že mrtví své blízké tak docela neopouštějí. A právě zde začíná být srovnání českých Dušiček s mexickým Dnem mrtvých mimořádně zajímavé.
V mexické tradici Día de Muertos se v mnoha rodinách věří, že se duše zemřelých na krátký čas vracejí mezi živé. Rodina jim proto připravuje domácí oltář, kterému se říká ofrenda. Na oltáři bývají fotografie zesnulých, svíčky, květiny, voda, pečivo, ovoce a jídla, která měli za života rádi. Nejde o pouhou dekoraci. Každý předmět má svůj význam a celek symbolicky vytváří místo pro návrat milovaných lidí.
Podobné představy ale znala i česká lidová kultura. V některých českých a moravských oblastech se věřilo, že duše zemřelých o Dušičkách přicházejí zpět do svých domovů. Podle zaznamenaných lidových obyčejů jim lidé nechávali na stole jídlo, případně nápoje. Jinde se zapalovala světla, aby duše našly cestu nebo se mohly ohřát.
Tyto zvyky nebyly všude stejné a nedá se to aplikovat na každou českou rodinu. Přesto ukazují něco podstatného. Dušičky nebyly vždy jen návštěvou hřbitova. V lidových představách mohly být také časem, kdy se hranice mezi živými a mrtvými na okamžik otevřela.
Jedním z nejznámějších symbolů mexického svátku je pan de muerto, sladké pečivo, jehož výzdoba často připomíná kosti. Pokládá se na oltáře, ale také se společně jí.
V českých zemích zase existovalo takzvané dušičkové pečivo. Mělo různé regionální podoby. Mohlo jít o bochánky, pletýnky nebo pečivo symbolicky připomínající kosti. Rozdávalo se dětem, chudým či žebrákům a jeho darování bývalo spojeno s modlitbou za zemřelé.
Joža Uprka: Dušičky, 1897
Je zde však jeden důležitý rozdíl. V Mexiku se jídlo na oltáři symbolicky nabízí přímo navracejícím se duším. V českém křesťanském prostředí mělo rozdávání pečiva často podobu almužny živým, jejíž duchovní prospěch měl připadnout mrtvým. Vedle toho však existovaly i české lidové zvyky, při nichž se pokrm nechával přímo pro duše.
Obě tradice tedy spojuje představa, že jídlo může vytvářet vztah mezi živými a zemřelými. Někdy jako obětina, jindy jako dar nebo skutek vykonaný na památku zesnulého.
Často se uvádí, že Día de Muertos je tisíce let starý aztécký svátek, který přežil španělskou kolonizaci téměř beze změny. Ale historie je, jako obvykle, trochu složitější.
Předkolumbovské mezoamerické kultury skutečně měly bohaté pohřební rituály a vlastní představy o posmrtném životě. Aztékové například znali Mictlán, říši mrtvých, a božstva spojená se smrtí. Což ovšem neznamená, že dnešní listopadový Día de Muertos je přímým pokračováním jednoho konkrétního aztéckého svátku.
Jeho současná podoba vznikala po staletí setkáváním katolického kalendáře, evropských náboženských obyčejů a různých domorodých tradic. A ještě během 19. a 20. století se výrazně proměňovala.
Právě tehdy se také začal Día de Muertos stále výrazněji spojovat s představou mexické národní identity. Významnou roli získala známá kostlivá dáma Catrina, navazující na satirickou grafiku umělce Josého Guadalupe Posady a později proslavená také Diegem Riverou.
Dnešní české Dušičky si většinou spojujeme s upravenými hroby, věnci, květinami a zapálenými svíčkami. V minulosti měly dušičkové zvyky v českých zemích mnohem rozmanitější charakter. Vedle modliteb a návštěv kostelů existovalo rozdávání pečiva, almužen, lidové představy o návratu duší a různé regionální obyčeje.
Jakub Schikaneder – Den všech svatých-Dušiček
Během 19. a 20. století se však česká společnost zásadně změnila. Lidé se stěhovali do měst, proměňoval se rodinný život, postupně slábla řada venkovských tradic a náboženské představy přestávaly být samozřejmou součástí každodennosti.
Do popředí se dostala především péče o rodinný hrob a osobní vzpomínka. Mexiko prošlo jiným vývojem. V řadě komunit zůstaly domácí oltáře a společné rituály živou součástí rodinného života. Navíc se Día de Muertos stal významným symbolem mexické kultury, což přispělo k jeho veřejné viditelnosti.
Nebylo by ale správné tvrdit, že Mexičané mají ze smrti radost a Češi se jí bojí. Takové rozdělení je příliš jednoduché. Také mexický svátek může být hluboce smutný a intimní, stejně jako české Dušičky mohou být příležitostí k rodinnému setkání a vyprávění veselých vzpomínek. Rozdíl spočívá spíše v tom, jaké formy vzpomínání se v jednotlivých kulturách udržely a rozvinuly.
Jedním z nejsilnějších společných symbolů obou svátků je světlo. Na mexických oltářích hoří svíčky, které podle lidových výkladů pomáhají duším najít cestu k domovu. Podobnou roli mohou mít i cesty vysypané okvětními lístky oranžových aksamitníků.
V českých zemích má zapalování svíček především křesťanský a pietní význam. Světlo symbolizuje naději, modlitbu a památku zesnulých. Ale ve starších lidových představách se objevoval i motiv světla a tepla určeného přímo duším.
Jde o krásný příklad toho, jak může stejný rituální předmět nést různé významy. Pro někoho je svíčka modlitbou. Pro jiného vzpomínkou. A pro naše předky mohla být také skutečným světlem pro někoho, kdo se vrací z druhého světa.
Dušičky roku 1839
Když dnes porovnáme fotografie mexického Día de Muertos a českých Dušiček, uvidíme dva zdánlivě odlišné světy. V jednom barevné oltáře, květiny, jídlo a kostlivce. Ve druhém podzimní mlhu, kamenné náhrobky, věnce a tiché plamínky svíček.
Jenže pod povrchem najdeme podobnou lidskou potřebu. Nezapomenout na zemřelé. Dát jim alespoň symbolicky místo mezi živými. Připomenout si, že rodina a společenství nekončí okamžikem smrti.
Mexické rodiny tuto myšlenku dodnes často vyjadřují prostřednictvím domácích oltářů a společného pohoštění. V českých zemích se kdysi objevovala také v podobě jídla nechávaného duším, dušičkového pečiva a světel zapalovaných pro mrtvé.
Neznamená to, že obě tradice mají totožný původ nebo že jsme kdysi slavili Dušičky stejně jako dnešní Mexičané. Znamená to, že dvě vzdálené společnosti dokázaly v průběhu staletí vytvořit příbuzné způsoby, jak udržovat vztah s těmi, kteří odešli.
Až tedy letos druhého listopadu zapálíme svíčku na hrobě, můžeme si připomenout, že pro některé z našich předků to nebylo jen světlo vzpomínky. Bylo to také světlo pro duše, které se podle jejich víry mohly alespoň na jednu noc vrátit domů.
Zdroje:
