Článek
Incest – výsada nebo zvrhlost? Proč ničí pokrevní linie?
Názory na příbuzenské sňatky se v průběhu dějin měnily. Stejně tak jako názory na otrokářství nebo rasismus. Že ničí pokrevní linie bylo asi zřejmé odedávna. Začalo to už v neolitu, kdy si pastevci všimli, že mláďata narozená z pokrevního křížení bývají dost často defektní.
Dodnes neexistuje žádná přesná studie, jak daleko sahá ještě „genetická příbuznost“. Nejspolehlivějším měřítkem stále zůstávají vztahy předků zaznamenané v matrikách. Pokud nemají dva jedinci společného předka do šesté generace, nepovažují se za příbuzné.
Druhým aspektem, který byl brán v úvahu, bylo i estetické hledisko. Takže zákazy se časem staly součástí kodexů různých náboženství.
K označení pro pohlavní styk mezi příbuznými se používá termín „incest“z latinského výrazu „incestus“ čili „nečistý, hříšný“. Týká se pouze člověka a rozděluje se na první stupeň, tedy spojení mezi přímými pokrevními příbuznými, který je u nás legislativně zakázán. Druhý a třetí stupeň mezi vzdálenějšími příbuznými, nevlastními sourozenci, bratranci a sestřenicemi zakázaný není.
Ze starověku se uvádí v Bibli příběh Lota, který se svými dvěma dcerami přežil zkázu Sodomy a Gomory. Protože nebyli žádní muži, obávaly se dcery, že rod vymře. Domluvily se tedy, že otce opijí a počnou s ním děti. Každé se z tohoto pokrevního spojení narodil syn. Už jejich jména označují jejich původ. Moáb znamená „Z otce zplozený“ a Ben-Ammon je „Syn mého příbuzného“.
V Egyptě byl příbuzenský sňatek výsadou faraonů. Sňatky vlastních sourozenců nebyly ničím výjimečným. Amenhotep II. a Achnaton se oženili s vlastními dcerami. Ramses II. si kromě sestry vzal za manželky tři vlastní dcery. U nejznámějšího faraona Tutanchamona se vědci domnívají, že příčinou jeho smrti v tak mladém věku devatenácti let byla pokrevní příbuznost jeho rodičů. Šlo o sestru a bratra.
Kleopatra VII. si vzala za manžele své dva bratry Ptolemaia XIII. a Ptolemaia XIV., se kterými společně vládla.
Členové královského rodu se museli ženit a vdávat „na úrovni“ a najít rovnocenného partnera nebylo snadné. Takže sňatky sourozenců nebo rodičů s jejich vlastními dětmi bylo řešení.
V řeckých bájích jsou pokrevní svazky téměř samozřejmostí. Ovšem jen mezi bohy. Quod licet Iovi, non licet bovi.
Tedy „co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.“
Snad nejznámějším příbuzenským svazkem bylo manželství Oidipa a jeho matky Iokasty. Slabou omluvou je nevědomost obou, protože nevěděli, koho si vlastně berou. Poté, co Oidipus zavraždil svého otce Laia jako thébský hrdina, který zbavil město Singy, byl odměněn sňatkem s královnou. Že je to jeho biologická matka neměl tušení. A i kdyby, byl to jeho osud, který mu předpověděla věštba. A s tím nic nenadělá ani antický hrdina.
Oidipus měl smůlu, že se na něj výše uvedený výrok o bohovi a volovi nevztahoval. Nepatřil mezi božskou honoraci, a tak byl za svůj skutek, věštba nevěštba, potrestán morem, zmrzačen a vyvržen ze společnosti.
Bohové samozřejmě bohatě využívali svoji výsadu incestu. Úranos se svou matkou Gaiou zplodil Kronose a Rheau. Jejich synem byl Zeus, který si vzal sestru Héru i matku Rheau.
Přestože křesťanství vystupuje zcela zásadně proti incestu, neubránily se mu ani hlavy pomazané. Výsledkem bývaly dědičné choroby a znetvoření potomků.
V důsledku příbuzenských manželství vymřela španělská větev Habsburků. Poslední člen rodiny, Karel II. trpěl množstvím chorob, demencí a impotencí. Dvakrát ženatý, a přesto zemřel bezdětný. Jeho rodiče Filip IV. a Marie Anna Habsburská byli strýc a neteř.
Mnohé generační pokrevní sňatky byly prokletím španělských Habsburků. Ze vzorku třiceti čtyř dětí jich deset zemřelo do roka a polovina z nich se nedožila ani deseti let. Poddaným, jejichž životní podmínky byly nesrovnatelně horší, umíralo jedno dítě z pěti.
Zdroje:
