Článek
Jak česká vesnice s názvem Hrob přispěla k rozpoutání třicetileté války
Vesnice je to starodávná, v příhraničí s Německem a kdysi patřila oseckému klášteru. Ničím zvláštní ani zajímavá. Původní většinové německé obyvatelstvo bylo po válce odsunuto. A přesto se dá s jistou mírou nadsázky říct, že události z roku 1617 rozpoutaly peklo třicetileté války. Vesnice nese příznačné jméno. Hrob.
V těch letech platil v zemích Koruny české Rudolfův majestát. Podle něj nesměl být nikdo nucen ke katolickému ani jinému vyznání. Jenže Rudolf byl už pár let po smrti. Majestát nebyl každému po chuti a ne každý ho respektoval.
Protestantský kostel v Hrobu nechal arcibiskup zavřít. Zakázal chodit jinam na bohoslužby a hrozil tresty všem, kteří se nevrátí do mateřského lůna církve katolické. Když slova nezabrala, přešlo se k činům. Během tří dnů byl kostel zbourán.
Stížnost na pohrdání Majestátem odeslaná do Prahy neměla žádný efekt. Takže byl stranou postiženou, tedy protestantskou, svolán na 5. března roku 1618 sjezd. Zástupci evangelíků odnesli na Hrad stížnost, ve které se dožadovali spravedlnosti. Jenže je ani nepustili dovnitř. Tak to poslali rovnou do Vídně.
Je to už taková česká tradice, že se dovoláváme nejvyšší autority, císaře, krále nebo prezidenta, aby napravili křivdy, kterých se na nás dopustili jejich místodržící. Zlí rádcové, kteří jednali proti císařské vůli a proti Majestátu.
Jenže císař Matyáš nebyl žádný „tatíček“ a české kacíře odeslal do patřičných mezí. Navíc přidal zákaz jakéhokoliv shromažďování. Kdo by neuposlechl jeho nařízení, bude co nejpřísněji potrestán.
Takovou reakci císaře nikdo nečekal. Dokonce se objevily názory, že list z Vídně je podvrh, protože pod něco takového by se císař jistě nepodepsal. Když ne císař tak tedy kdo? Museli to být ti zlí rádcové, místodržící v Praze. Známí papeženci a škůdci Slavata a Martinic.
Jenže list skutečně vznikl v císařské kanceláři ve Vídni. Slavata s Martinicem v tom byli nevinně. A česká protestantská strana se tentokrát hodně, ale opravdu hodně naštvala. Pohár protestantské trpělivosti přetekl.
A tak se 22. května v Karolinu sešli souvěrci a přátelé, jejichž hlavou byl hrabě Thurn. Tam se domluvili, že s těmi šelmami a škůdci musí něco provést. Mysleli samozřejmě Slavatu, Martince a sekretáře Michnu.
Tady už vůbec nešlo o nějaký zbořený kostel kdesi v Hrobu. Na ten si už nikdo ani nevzpomněl. Už šlo o právo a spravedlnost. A možná i o princip.
Téhož dne odpoledne se v domě Albrechta Smiřického na Malé Straně znovu sešli a domluvili podrobnosti. Cíl byl jasný. Potrestat místodržící, kteří nerespektovali Majestát. A podvrhli císaři k podpisu listinu, kterou se zakazovalo shromáždění evangelíků. A možná ji sami sepsali.
Druhý den, ve středu 23. května, to začínalo v Praze vřít. Lid se shlukoval v ulicích a šířily se řeči, že se něco semele. A možná až na Hradě. Řeči a drby přešly v čin a slovo se přetavilo ve skutek. Došlo ke třetí pražské defenestraci.
Česká kancelář dvorská Království českého. V ní se nacházeli hrabě Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Bývalý český bratr, později kariérní katolík. Hrabě Jaroslav Bořita z Martinic. Vychováván jezuity, který výhodným sňatkem nastartoval svoji kariéru. A univerzitní mistr Filip Fabricius, sekretář. Ten byl povýšen do šlechtického stavu proto, že byl vyhozen z okna a přežil. Stal se von Hohafall. Tedy pán z Vysokého pádu. I císař měl občas smysl pro humor.
Ti tři přežili. Byl to první případ defenestrace v Čechách, který pro postižené dopadl dobře. To se bohužel nedalo říct o zemích Koruny české. Defenestrace přešla do Stavovského povstání. A válka později zvaná Třicetiletá byla na spadnutí.
Zdroje:
