Článek
Před rokem je vítaly davy nadšených Čechoslováků. Za rok už je mlátili a mučili sadisté ve státním žoldu na vyšetřovně, v takzvaném Domečku.
Ještě 22. a 23. února psalo Rudé právo:
„Českoslovenští hockeyisté se ukázali být skutečnými reprezentanty lidově demokratické republiky. Každý jim chtěl stisknout ruku a poděkovati za to, že se tak skvěle zasloužili o dobré jméno naší republiky za hranicemi. Hlavní zásluhu na našem vítězství mají Modrý, Trousílek a Konopásek, kteří byli našimi nejlepšími hráči.“
Ale sláva je substance velmi prchavá.
Byl březen 1950 a hokejisté se chystali do Londýna obhajovat světový titul. Nikam ale neletěli. Bolševici se báli, že by se tým už nemusel vrátit. Nejdříve komunisté tvrdili, že je technický problém se strojem a poletí se v pondělí. Poté, že rozhlasoví reportéři Josef Laufer a Otakar Procházka nedostali od ambasády Velké Británie víza, a proto je odlet nemožný. Což byla samozřejmě lež.
Vedení KSČ i v pondělí 13. března 1950, kdy se měl odlet uskutečnit, stále opakovalo, že reportéři víza neobdrželi, a proto na důkaz solidarity tým neodletí obhajovat zlaté medaile. Z letiště odjeli hokejisté do Tyršova domu, kde jim bylo oznámeno, že se nikam neletí.
S hráči lomcoval vztek. Chtělo by to zapít. Zavolali hospodskému, aby pro ně otevřel už ve tři odpoledne. Do hospody U Herclíků v Pštrossově ulici chodili hokejisté často. Znali se s majitelem i hostinským Mojmírem Ujčíkem, jehož bratr Zdeněk hrál za Spartu.
Kdo do hostince nedorazil, byl kapitán Vladimír Zábrodský, čímž u některých hráčů vyvolal spekulace, že by s provokací mohl mít něco společného.
Krátce po příchodu hráčů do hospody se dovnitř snažili dostat dva muži v dlouhých černých kabátech a sháněli se po jakémsi doktorovi. „Pánové, omlouvám se, otevíráme až v šest večer, teď je tady uzavřená společnost,“ vysvětlil Ujčík neznámým mužům. Když hospoda otevřela v šest i pro další hosty, oba pánové si sedli k výčepu a byli tiše.
V sedm večer si hokejisté podepsali ortel, aniž by to v té chvíli tušili. Právě ve zprávách hlásili, že hokejový národní tým se rozhodl nejet na mistrovství světa do Londýna, aby tím vyjádřil solidaritu s rozhlasovými reportéry, kteří údajně nedostali víza.
„To je lež, bolševická lež,“ rozlehlo se lokálem. „Mojmíre, kde máš telefon?“
Zavolali do rozhlasu v naději, že reportéři řeknou do éteru pravdu. Bylo to dost naivní. I rozhlasová legenda Josef Laufer dal od nich ruce pryč. „Hoši, já vám pomoci nemohu. Omlouvám se,“ a zavěsil. Stále ještě nechápali, že se stali vysoce toxickým materiálem.
Nato pár podnapilých hokejistů vyšlo ven a začali řvát: „Smrt komunistům, chceme být volní jako ptáci a nenecháme se spoutat bolševickými okovy!“ Netušili, jak moc se spletli.
A pak se muži v dlouhých kožených kabátech zvedli a pokusili se hokejisty zatknout. Ti si to nenechali líbit a strhla se rvačka. Najednou bylo slyšet hvizd policejních píšťalek, k hospodě najely zelené antony a v nich skončila celá hokejová parta včetně hospodského Ujčíka.
Do Bartolomějské převezli celkem jedenáct hráčů – Augustina Bubníka, Stanislava Konopáska, Václava Roziňáka, Vladimíra Kobranova, Josefa Jirku, Zlatka Červeného, Jiřího Macelise, Antonína Španingera, Přemysla Hainého, Josefa Stocka a Bohumila Modrého. Ten přitom už k reprezentaci nepatřil, své brankářské angažmá v národním dresu ukončil, protože mu komunisté nedovolili hrát v zámoří. Právě Modrý se ale měl stát hlavou údajné vlastizrady.
Skončili v pověstném Domečku, mučírně lidově demokratického státu. Mučení, kterým procházeli, popsal Gustav Bubník:
„Prožili jsme si zde hotové peklo. Tady nás šíleně bili, dostával jsem pendrekem do všech částí těla i hlavy a řvali na mě, abych se přiznal. Já ale nevěděl k čemu. Denně nás tady mlátili.“
Mučení měl na starosti pověstný kapitána František Pergl, jemuž vězni přezdívali Suchá lípa. „To byl neuvěřitelný sadista, který se v mučení doslova vyžíval. Jednou mi dal kolem hlavy železný pásek a ten utahoval takovou silou, že jsem měl obavy, aby mi nerozdrtil hlavu.“
Hokejisté, kterým ještě nedávno tleskal celý národ, trpěli i psychicky. „Celé dny, když nás nevyslýchali, jsme museli na cele chodit sem a tam. Bachaři chodili v bačkorách, a tak jsme jejich kroky neslyšeli, a když jsme si sedli, tak jsme netušili, že se dívají kukátkem do cely. Po zjištění, že odpočíváme, otevřeli dveře, kopli do nich a zařvali: chodit!“
Jindy hráči strávili celou noc na mrazu tamního dvorku. Věznitelé si vychutnávali, že mohou trápit mistry světa. „Byli to ubožáci, kteří si léčili své mindráky. Často říkali: Tak ty jsi mistr světa? Tak se ukaž! Uděláš sto kliků, padesát dřepů a pěkně pomalu, ať se na šampiona můžeme dívat. A smáli se. Ponižovali nás.“
Soud se konal 6. a 7. října 1950. Přestože proces měl mít propagandistický charakter, během vyšetřování komunisté zjistili, že vzhledem k oblíbenosti sportovců by se požadovaný efekt nemusel dostavit. K soudu tak nejenže nesměla veřejnost, ale ani příbuzní souzených.
Ve vykonstruovaném procesu byli hokejisté obviněni ze špionáže, velezrady a rozvracení státního zřízení. Celkově byli mistři světa odsouzení k 74 letům a 8 měsícům vězení. „Byli jsme rádi, že jsme nedostali špagát,“ řekl Gustav Bubník.
Byl jim také zabaven majetek a přišli o svá občanská práva. V odůvodnění rozsudku se mimo jiné psalo, že „většina obžalovaných i svým chováním během hlavního přelíčení potvrdila správnost žaloby, že se jedná o flinky, kteří se dostali do národního mužstva nedopatřením a nedostatečnou bdělostí vedoucích.“
„Byli to lidé, kteří obhajovali Československo nejen proto, že finančně na tom byli mnohem lépe než ostatní pracující, ale hlavně měli určité možnosti ještě okrádati republiku, kterou však při tom sprostým způsobem hanobili. Tito tzv. sportovci byli mnohem horšími nepřáteli než lidé, se kterými se u Státní bezpečnosti setkáváme,“ píše se ve vyšetřovacím spisu Státního soudu Praha k procesu.
Z hrdinů se rázem stali zrádci národa, nepřátelé státu. 22. prosince 1950, když jeli z Borů k Nejvyššímu odvolacímu soudu, je z vlaku spoutané odvlekli do vládního salónku. Toho salónku, kde je před rokem a devíti měsíci vítal jako čerstvé mistry světa tehdejší premiér Zápotocký. Teď čekali na odvoz antonem. Odvolání bylo zbytečné.
Hokejisté se poté dostali do věznice na Bory a následně do Jáchymova, kde museli přebírat v takzvané Věži smrti uranovou rudu holýma rukama. V roce 1955 vyhlásil prezident u příležitosti deseti let od konce druhé světové války amnestii. A tak se po více než pěti letech dostali na svobodu. Věznění na nich ale zanechalo následky, nejvíce asi na Bohumilu Modrém.
„Když se potom vrátil, tak pořád říkal, že ví, že brzy umře. My jsme mu říkali, že dobře vypadá, co to říká za nesmysly. Ale on už to zřejmě cítil v sobě,“ vzpomínala v roce 1995 Modrého manželka Erika. Bývalý hokejový brankář a dvojnásobný zlatý medailista z mistrovství světa zemřel v roce 1963, bylo mu 46 let.
Zdroje:
