Článek
Tunelář nestaví tunely, ale tuneluje firmu. To znamená, že z ní odčerpává aktiva. Je to finanční podvod, někdy těžce dokazatelný. U nás se tento nešvar rozmohl v devadesátých letech. Jenže tuneláři existovali dávno, pradávno.
Třeba takový Volf Vilém Lamminger, svobodný pán z Albereuthu. Ano, ten, jehož syn nechal pověsit Kozinu, který ho do roka a do dne pozval na „boží súd“. A jakých finančních machinací se dopustil?
Nejprve Vilém skoupil za hubičku zkonfiskovaný rodový majetek. Oni Lammingerové byli původně pod obojí. Takže Vilém rychle vstoupil do církve katolické a tím byl majetek zachráněn. Poté půjčoval císaři a za to dostal oplátkou do zástavy Chodský hrad a přilehlé vesnice s pohraničním hvozdem. Chodové se proti novému pánu ohradili s dodatkem, že po celé stavovské povstání stáli věrně na straně císaře, zatímco převlekač kabátů Lamminger je zase u vesla. Známe, jak to chodí.
Marně se odvolávali, protože všechny stížnosti šly k rukám kamarádů nebo dlužníků pana z Albereuthu. Aby si panství pojistil, půjčil císaři další peníze. Jenže Chodové se složili a nabídli císaři víc. Chtěli se vyplatit. Písemné rozhodnutí císaře tedy znělo, že Lammingerovi děkuje, vrací mu nějaké peníze a chodskou zástavu si ponechá. Jako císař.
Jenže jsme v Čechách. Onen důležitý dokument se jako naschvál někam ztratil. Prostě nebyl k nalezení. A k tomu Lamminger žádal po císaři vrátit všechny peníze, protože je, jaká shoda okolností, zrovna nyní je velice nutně potřebuje. A ty první peníze, co mu císař vrátil formou „daru“ ať císařská kancelář přičte k chodské zástavě. A česká komora to posvětila.
Sepsali tedy nový dokument, že zástava chodských vesnic se prodlužuje o deset let, k tomu ten dluh, co měl císař u Lammingera, takže vesnice budou královské a území Limmingerovo.
Každý nový pán začíná své působení sliby. V tomto případě nasliboval Chodům, že vše půjde dál, jako za dřívějších pánů. Ale sliby se slibují, blázni se radují. Nic z toho nedodržel a sedláci se ozvali. Ještě to nebyla rebelie, jen stížnost. Několik jich skončilo v šatlavě a během výprasku holemi „z nich jako z hovad krev lila.“
Další peníze do císařské bezedné kapsy znamenaly, že od roku 1630 dostal pán z Lammingeru do dědičné zástavy komplet Chodsko. Zároveň císařský prokurátor zjišťoval stav věcí, lidu i dobytka na chodském panství. A byl přímo zděšen. Vesnice téměř vylidněné, kdo mohl, utekl do Bavor. Pod karabáčem nového pána se žít nedalo.
Jenže rubáš nemá kapsy, jak praví české přísloví a starý Lamminger zemřel. Vdova, zřejmě stejně finančně zdatná jako její nebožtík se rozjela do Vídně. A tam dosáhla, bůh ví jak, připsání Chodska do dědičného držení rodině.
Vdova Lammingerová měla sedmiletou dceru Marii Markétu a jednoročního syna Volfa Maxmiliána. Byla tedy jedinou vládkyní nad chodským panstvím až do synovi dospělosti. Trvalo to dlouhých pětadvacet let.
Takže když se synek, jako čtyřicetiletý rozhoupal k ženitbě, vládl už delší dobu Chodům rukou tvrdou a nemilosrdnou. Za ženu si vzal vdovu po presidentovi české komory, panu Vratislavovi z Mitrovic. Logicky, vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Během jedné generace se tedy dříve bezvýznamný rod dostal mezi českou aristokracii. Co na tom, že ani nebožtík otec, ani jeho syn, zvaný Lomikar česky ani nebreptli. Stejně tak na tom byla jeho matka a manželka. Proto později drze tvrdil, že česky psaným suplikám Chodů nerozumí, a když jim nerozumí, tak je ani nebude číst. Většina panství byla stejně německá a český ostrůvek tvořilo právě jen těch jedenáct chodských vsí. A své sídlo si mladý Lomikar vybral zrovna v jejich středu. Trhanovský zámek.
Z Trhanova poslal Lomikar do všech chodských vesnic jasnou zprávu, že jejich nároky a privilegia zanikla změnou vlastníka a patří do starého železa. Chodové vyslali poselství do Prahy i do Vídně, ale byly to jen zbytečně vyhozené peníze. Uložené „perpetuum silentium“ tedy věčné mlčení mělo trvat na věky. Jenže netrvalo.
Dvakrát se Chodové ozvali za života starého Lammingera. Poprvé roku 1680 když císař Leopold utíkal před morem z Vídně do Prahy. Výsledkem byl patent, ve kterém se za neplatná privilegia prohlašují všechna, která měla svůj původ před stavovským povstáním. Takže to vypadalo že „perpetuum silentium“ bude na věčné časy a nikdy jinak.
Koncem srpna roku 1692 se vpravili dožadovat chodských výsad dva z vybraných zástupců obcí. Vezli s sebou sesbírané peníze a dvě originální listiny s potvrzením výsad, které před starým Lammingerem zatajili. Jména těch dvou: David Forst z Tlumačova a Jan Sladký z Újezda, zvaný Kozina.
A tady začíná zcela nový příběh, jehož tragickým hrdinou se stal druhý jmenovaný, zvaný Kozina.
Zdroje:
