Článek
Kdysi dávno na základní devítileté škole, když soudružka učitelka vyprávěla o bitvě u Domažlic, celá zářila a se smíchem dodávala, jak stačilo zazpívat a Němci pelášili jako zajíci. „Tak se nás cizáci a papeženci báli a bojí i dnes“, dodávala se šibalským úsměvem. Přitom se významně dívala do lavic, kde sedělo několik dětí, které chodily do kostela.
Bitva u Domažlic je asi s tou na Vítkově nejznámější z vítězných bitev husitů. Ve školách každoročně zmiňovaná i když to dnešním dětem připadá jako něco ze sci-fi literatury. Svět se mění, stejně jako se mění soudružky nebo paní učitelky. A nakonec i ty války.
Proti husitským Čechům byly vyhlášeny čtyři křížové výpravy. Je ironií, že ta poslední byla, pokud jde o počet mužů ve zbrani a vynaložené prostředky, největší. A skončila naprostým fiaskem.
Blízko českých hranic v okolí Weidenu se na jaře 1431 shromažďovala obrovská armáda německých, uherských a italských oddílů. Organizátorem byl papežský legát kardinál Guiliano Cesarini. Do čela křižáckých vojsk se postavil Fridrich Braniborský.
Prvního srpna vojska překročila zemské hranice s plánem dobýt Tachov. Což se nepodařilo. Osmého srpna se dozvěděli o soustřeďování husitských sil u Berouna a zamířili k Domažlicím.
Říšská armáda měla mít podle tehdejších zpráv kolem 100 000 mužů, což je obrovské číslo. Husitů bylo 40 000. A hlavně byli daleko kdesi ve středních Čechách. V jejich čele stál Prokop Holý. Dvanáctého srpna vyrazili od Berouna směrem k Domažlicím.
Čtrnáctého srpna se markrabě Fridrich dozvěděl o pohybu husitů a přesunul část armády ke Kdyni. Chtěl mít v záloze zajištěný ústup přes Všerubský průsmyk.
Když kardinál Cesarini kolem deváté hodiny z pahorku obhlédl situaci, viděl dlouhé kolony vozů na ústupu od města.
Rychlý posel od Fridricha ho ujistil, že vojsko zaujímá výhodnější pozice pro boj s nepřítelem. Dokonce zřídili i vozovou hradbu, na jejíž ochranu poslal kardinál svou italskou jízdu.
Náhlé přesuny takového množství vojska na relativně malém prostoru způsobily zmatek. Cesty se rychle ucpaly a pověsti o blížících se husitech spřažených se samotným ďáblem nervozitu a obavy jenom zvyšovaly.
Asi ve tři hodiny odpoledne se roznesla zvěst, že jsou husitská vojska nablízku. Včera měla být v bezpečné vzdálenosti kdesi u Berouna a teď jsou tady? Ještě je ani neviděli, ale už je slyšeli.
Ta píseň, která vlastně písní ani není, musela těm, kteří přežili krvavou řež, znít v uších do konce života.
„Ktož jsú boží bojovníci a zákona jeho,
prostež od Boha pomoci a doufejte v něho,
že konečně s ním vždycky zvítězíte.“
Další zpráva Fridricha kardinálovi už byla stručná. Vojska jsou na útěku. Zachraň se kdo můžeš.
Křižácká vojska se dosud nestačila zformovat k obranné bitvě. Husité překonali za jeden den vzdálenost, se kterou nikdo nepočítal.
Kardinál spolu s jízdním oddílem ustupoval oklikou kolem hradu Opálka k Nýrsku. V přestrojení za obyčejného vojáka vyklidil bojiště. Zůstaly tam po něm kardinálský klobouk, roucho, rodinné šperky i papežská pověřovací bula.
Husité křižáky pronásledovali až k česko-bavorským hranicím. Ukořistili tři sta děl a dva tisíce vozů. Množství stanů, korouhví, stříbrných a zlatých nádob. A také zajatce.
Nejcennější pro husity byla bula, kterou dal papež Evžen kardinálu Cesarinimu, aby vyhlásil křížovou výpravu na vyhlazení Čechů.
Po každé vítězné bitvě se koná přehlídka ukořistěné techniky, praporů i korouhví. Všechno bylo pečlivě vystavené před Týnským chrámem v Praze. Přišly se podívat davy lidí, což způsobilo, že přetížený dřevěný most k Hradčanům se propadl. Šestnáct lidí zemřelo na místě, několik dalších později podlehlo následkům zranění.
Po poradě s králem Zikmundem a říšskými knížaty kardinál Cesarini rozhodl o rokování se zástupci husitů na basilejském koncilu.
Pátého července 1436 byla podepsána basilejská kompaktáta, která potvrzovala mír mezi husity a křesťanským světem.
Zdroje:
