Článek
Na penzi odvolaný kníže byl uražený a potupený ve své funkci polního maršála, protože on to byl, kdo společně s chorvatským bánem Jelačičem a polním maršálkem Radeckým zachránil nejen Prahu, ale celé Rakousko-Uherské císařství. Necelý rok po potlačení pražské revoluce byl v dubnu 1849 zbaven mladým panovníkem velení a stáhl se do politického i společenského ústraní. „Inu, nové koště dobře mete.“ Podobné poznámky byly určené novému císaři, mladému Františku Josefovi I.
Pyšný muž až do poslední chvíle si stál za svým rčením: „Člověk začíná baronem!“
Vojenskou kariéru v rakouském vojsku zahájil budoucí maršál za napoleonských válek. Velmi rychle postupoval a roku 1840 byl jmenován velícím generálem v Čechách. V roce 1848 nejdříve ostřelováním města potlačil pražské červnové povstání, poté se v říjnu 1848 vypravil i proti vídeňské revoluci, se kterou se krvavě vypořádal.
Na svatodušní pondělí 12. června 1848 byla u sochy sv. Václava na horním konci Koňského trhu sloužena sbratřovací mše. Zúčastnilo se jí mnoho Pražanů ze všech stavů a četní delegáti slovanského sjezdu. Za zpěvu českých písní se část shromážděného davu odebrala po mši k Prašné bráně, poté Celetnou ulicí k zemskému velitelství. Vrchní generál měl byt v Celetné ulici, kde je dnes sídlo Obvodního soudu pro Prahu 1 a Prahu 7.
Právě tam se rozhodla početná skupina účastníků pod jeho okny předvést takzvanou „kočičinu.“ V tehdejších dobách to bývala oblíbená taškařice, kterou vyjadřoval lid svůj protest proti konkrétní osobě z politických kruhů.
Podle wikipedie je „kočičina“ synonymem pro vyjádření rámusu, nezbednosti, povyku nebo výtržnosti.
Vysypání fůry hnoje před Strakovu akademii v letošním roce ukazuje, kam se „kočičina“ za více než 150 let posunula. Měla to být jakási potupa nebo zesměšnění politika.
Čím si Alfréd I. Windischgrätz zasloužil takovou pozornost od pražského lidu? V květnu roku 1848 byl do Prahy povolán jako velící generál, aby zde potlačil revoluční hnutí. Napjatá politická situace přerostla 12. června 1848 v otevřené povstání, při němž padlo okolo 60 lidí.
Paradoxně první obětí nebyli vzbouřenci ani členové ozbrojené studentské legie, ale Windischgrätzova manželka Eleonora, česká kněžna z rodu Schwarzenberků.
„Ten Windischgrätz! Svolali jsme na Žofín Slovanský sjezd. A on hned zesílil v Praze hlídky. A to víte – jak začnou chodit ulicemi stráže po dvou po třech, tak to Pražáky znervózní. V Celetné se něco semlelo a začalo se střílet. Windischgrätzová vykoukla z okna a nějaká zbloudilá kulka – pic! a bylo po ní. Umíte si představit, jak to Windischgrätze dopálilo. Vojsko hned do ulic a naši začali stavět barikády.“
Divadelní hra Blaník z repertoáru Járy Cimrmana.
V době, kdy vtrhl dav nespokojenců do Celetné ulice a pokřikoval před budovou generálního velitelství: „Ať zhyne Windischgrätz!“, pobývala kněžna Eleonora v rohovém salonu s okny do Celetné ulice a Ovocného trhu, v budově bývalé mincovny.
Zrovna popíjela čaj se svou sestrou a nejmladším synem Viktorem, když se venku strhla potyčka mezi vzbouřenci a přivolaným vojskem.
Vřava a hluk na ulici však přinutila kněžnu vstát a jít se podívat k oknu, co se děje. Sklonila se, mírně nadzvedla žaluzii, a v tom třeskla rána. S povzdechem: „Můj Bože,“ kněžna padla k zemi a kolem její hlavy se rozlila kaluž krve. Byla na místě mrtvá. Kulka ji zasáhla šikmo do kořene nosu a uvízla za levým uchem.
Nabalzamované tělo kněžny bylo pohřbeno 10. července na jejím panství v tachovském hřbitovním kostele sv. Václava.
Vojáci okamžitě začali hledat pachatele a rozzuřený generál vyhlásil stanné právo. Nechal vzbouřenou Prahu ostřelovat tak dlouho, až se nakonec vzdala.
Prvním podezřelým, jehož vojáci zatkli ještě v den kněžniny smrti, byl student pražské techniky a syn hajného Maxmilián Maux z Velkých Popovic. Do Prahy si přivezl dvouhlavňovou brokovnici a několik olověných koulí, o nichž prohlašoval, že jsou určeny pro Windischgrätze. Nařčení ze smrti kněžny však odmítal.
Byl povolaný pražský puškař Antonín Lebeda, který tehdy provedl první balistickou expertízu nejen v Čechách a v Rakousku. Lebeda vyloučil, že by kněžnu zasáhla kulku vypálená z Mauxovy brokovnice. Střela totiž měla větší průměr, než byl vývrt obou hlavní Mauxovy zbraně.
Mezitím propukly boje Pražanů s Windischgrätzovými vojáky, během nichž bylo zabito čtyřicet tři obránců barikád a zraněno přes sto osob. Student Maux zůstal šedesát pět dnů ve vězení, odkud ho propustili až 16. září 1848. Skutečný vrah kněžny Eleonory Windischgrätzové nebyl nikdy vypátrán.
Zatímco jejího manžela Češi nenáviděli, kněžnu za její dobročinnost milovali. Mnozí její smrti litovali, protože stejně tragicky zahynula i její matka Pavlína, která uhořela před očima své tehdy čtrnáctileté dcery při požáru na rakouském velvyslanectví v Paříži v roce 1810.
Střelu, kterou byla zastřelena kněžna Eleonora Windischgrätzová, nosil na krku její nejmladší syn Josef Windischgrätz, který ji odkázal rodinnému archívu. Dochovala se dodnes. Podle policejní zprávy z roku 2002 váží 29,81 gramu a má průměr 17,2 milimetru.
Po Praze kolovaly i fámy, že kněžnu nakonec zastřelil sám Windischgrätz. Prý kvůli jejím tajným láskám, neboť s ním nebyla v manželství šťastná. Prý kvůli charitě, které se ve prospěch Čechů věnovala, což jí měl za zlé. Vykládalo se ledacos, jak to však bylo doopravdy, už zůstane navždy tajemstvím.
Zdroje:
