Článek
Jak si hanácký a tatranský pluk poradily s německou přesilou u Bachmače
Ukrajinské město Bachmač je asi 230 kilometrů severovýchodně od Kyjeva. Dne 3. března 1918 Rusko ovládané bolševiky podepsalo brestlitevskou mírovou smlouvu s Německem, v níž se vzdalo kontroly nad Ukrajinou. Boje se na východní frontě zastavily a Čechoslováci se ocitli v nezáviděníhodném postavení. Ukrajina vyhlásila samostatnost a v obavě ze sovětské Rudé armády požádala německé jednotky o pomoc.
Dne 8. března dosáhly Němci Bachmače, důležitého železničního uzlu, a tím ohrozili českou legii obklíčením.
Na Ukrajině se v té době nacházelo československé vojsko. Skládalo se z Čechů žijících v Rusku ještě před 1. světovou válkou a převážně z bývalých válečných zajatců rakousko-uherské armády české národnosti, kteří šli především z ideových důvodů dobrovolně bojovat za vznik československého státu. Čs. armáda usilovala na počátku března 1918 o jediné, o odchod do Francie. Válka v Rusku totiž ztratila smysl.
Ústup kryly pouhé dva pluky. 6. střelecký pluk „Hanácký“ a 7. střelecký pluk „Tatranský“, které obsadily 4. března 1918 Bachmač. Důležitý železniční uzel měl zásadní význam pro evakuaci 42 000 příslušníků československého vojska z Ukrajiny. Podle plánu se měli přesunout po železnici do Vladivostoku a odsud lodí do Francie, kde by se připojili k čs. jednotkám bojujícím na západní frontě proti centrálním mocnostem. Tomu se však Němci snažili ze všech sil zabránit.
Německá armádní skupina dostala už 5. března rozkaz rychlým přesunem z Kyjeva k Bachmači odříznout československým jednotkám cestu k ústupu, obklíčit je a zajmout. Čechoslováci si nedělali žádné iluze o tom, co by následovalo. Němci by je popravili anebo vydali Rakušanům. Protože mnozí legionáři dezertovali z rakousko-uherské armády, čekala by je v každém případě kulka. Podobně ostatně skončil i polský dobrovolnický sbor na Ukrajině.
Bylo 9. března, když do Bachmače dorazil se zbytkem 6. pluku jeho velitel plukovník Jaroslav Červinka a převzal velení. Legionářům bylo jasné, že se boji s Němci nevyhnou. Rozhodli se sami zaútočit nejprve severním směrem. Ráno 10. března vyrazil kapitán Kadlec se 480 muži, 20 kulomety a improvizovaným obrněným vlakem s jedním dělem podél kolejí z předsunutých pozic u Česnokovky na Doč ležící na stejnojmenné řece.
Hlavní boje byly zahájeny 10. března postupem na stanici Doč a snahou o dobytí mostu. Útoku velel osobně kapitán Eduard Kadlec s celkovým počtem jen několika set legionářů proti početně silnějšímu nepříteli.
V podmáčeném blátivém terénu klopýtali vojáci podél kolejí až na dohled prvních domů vesnice Doč obsazené prozatím nic netušícími Němci. Ti začali klást tvrdý odpor ve chvíli, kdy zjistili, že jich je mnohem více. Situaci dále zhoršila chyba „rudých“, kteří chvíli omylem ostřelovali legionáře. Útok byl přerušen a Čechoslováci se stáhli.
O svízelnosti tehdejší situace vypovídalo také z německé strany porušené příměří, které bylo uzavřeno 11. března a německá strana je po posílení vlastních pozic prohlásila za neplatné. Útoky Němců však Čechoslováci odrazili a legiím se tak dařilo stahovat se Bachmačí. Jako poslední se stáhli sami obránci železničního uzlu. V poledne Čechoslováci dobyli nádraží, dostali se však do palby kulometů na střechách okolních budov.
Odpoledne začala legionářům docházet munice a přestože Němci už z poloviny vesnice ustoupili, nebyla jejich situace záviděníhodná. Němci měli nejméně tři sta mrtvých a raněných. Ani legionáři ale nebyli beze ztrát. Kapitán Kadlec byl těžce zraněn a přišel o oko a jeho skupina se nakonec večer pomalu organizovaně stáhla zpět do Česnokovky.
Na západním přístupu k Bachmači byli naopak aktivnější Němci. Střídavě útočili a zase ustupovali před legionáři podél trati, kterou se snažili s podporou obrněných vlaků ovládnout. Boje tu trvaly nepřetržitě do 12. března.
Při jednom výpadu byl vyslán oddíl o třinácti mužích pod velením praporčíka Josefa Petříka s úkolem rozebrat železniční trať v týlu německých vlaků. Když úkol legionáři splnili, zahájili ze vzdálenosti asi tři sta metrů na znehybněné vlaky palbu. Od vlaků ale na ně po počátečním překvapení zaútočily dvě čety německé pěchoty. Petříkově oddílu se podařilo je odrazit a teprve až když vystřílel všechnu munici, odpoutal se od nepřítele a vrátil se zpět. V tomto boji měli Němci šestnáct padlých a raněných, Petříkův oddíl vyvázl beze ztrát.
Významné byly nejen boje o bachmačský železniční uzel, ale i boj o most přes řeku Desnu, který měl zabránit proniknutí německých vojsk na Ukrajinu. Tím došlo ke krvavým bojům u Doče, kde se proslavila olomoucká kulometná rota „Colt“ 6. hanáckého pluku. Prudký boj byl sveden i o zdejší vodárnu na nádraží, kde se německé jednotky zabarikádovaly.
Kritický den pro oba tvrdě bojující střelecké pluky nastal 13. března 1918, na kdy byl naplánován odjezd československého vojska z Bachmače. Jejich úkolem bylo zdržovat dotírající Němce a umožnit spořádaný odjezd vlaků směrem na východ. Boje trvaly celý den a legionáři se při nich postupně stahovali ze severu i západu k Bachmači. Němci nasadili do útoků množství kulometů, dělostřelectvo a jízdu, nad bojištěm kroužila německá pozorovací letadla.
Po 22. hodině večer byly nicméně poslední strážní oddíly Čechoslováků staženy do vlaků a vydaly se za ostatními směrem na Kursk. Bachmač zůstala v rukou špatně organizovaných bolševických oddílů, které ji následující den vydaly do rukou překvapeným Němcům.
Během bitvy padlo 145 legionářů, 210 bylo zraněno a 41 pohřešováno. Německé ztráty se pohybovaly okolo 300 mrtvých a několik stovek zraněných.
Díky tomuto vítězství bylo s Němci vyjednáno příměří, během něhož mohly československé vlaky volně projíždět bachmačským železničním uzlem k Čeljabinsku a Penze.
Zdroje:
