Článek
Jakub Arbes, smíchovský rodák a pražský patriot, rozluštil intimní Máchův deník
Po zarostlých vinicích v Košířích, kde se rád v klidu toulával Jakub Arbes, dávno není ani památky. Stejně tak jeho rodný Smíchov už není pouhou vískou s několika továrnami, jak kdysi napsal:
„Z větší části zelinářské zahrady, bělidla na kartouny, několik cihelen, dvě tři větší hostinské zahrady, několik bývalých letních sídel šlechtických, z nichž některé proměněny byly již v továrny, pak asi 150 domků, ba chatrčí, vesměs šindelem nebo došky krytých, tu a tam nějaký dům jednopatrový a jenom dvě tři budovy více než dvoupatrové.“
V malém kostele sv. Filipa a Jakuba druhý den po porodu 13. června roku 1840 bylo novorozeně pokřtěno jménem Jakub. Svěcená voda vylitá na hlavu budoucího spisovatele byla použita z renesanční křtitelnice někdy z poloviny 16. století. Kostel to byl původně románský s pozdější gotickou a barokní přestavbou jako většina jiných. K němu patřil také hřbitov, dvůr a farní zahrada. Na mohutné podezdívce byla postavená věž se zvonicí, původně dřevěná. V husitských dobách ho obsadili utrakvisté a do dob rekatolizace po třicetileté válce byl veden jako nekatolický.
Roku 1791 byl hřbitov zrušen císařským dekretem zakazujícím pohřbívání uvnitř sídel a roku 1833 byl i s kostnicí zlikvidován. Po přenesení farnosti k nově postavenému kostelu sv. Václava v roce 1885 jeho význam upadal a v roce 1891 byl jako postradatelný zbořen.
Arbes se měl stát ševcem stejně jako jeho otec i děd z matčiny strany. Jakubův otec přišel na Smíchov z jihu Čech z obce Merklín, aby zde pokračoval v tradičním ševcovském řemesle. Jenže na Smíchově bylo v té době jaksi přeševcováno. Na malém prostoru se snažilo uživit 36 ševcovských učňů, 101 tovaryšů a 80 ševcovských mistrů.
Malý Jakub chodil nejprve do farní školy na Malé Straně a potom na reálku. Protože se dobře učil, bylo jasné, že švec z něj zřejmě nebude. Nastoupil na pražskou techniku, ale studia přerušil kvůli novinařině. A u té zůstal až do smrti.
Někdy v roce 1872 dokončil text nazvaný svatý Xaverius. Pojednával o tajemství obrazu v malostranském kostele sv. Mikuláše a o hledání klíče k jeho rozluštění. Nebyl to román, nebyla to novela, zkrátka něco mezi. Arbesův přítel a kolega z redakce Národních listů Jan Neruda chtěl text otisknout v prvním čísle časopisu Lumír. Aby nabídl čtenářům něco opravdu mimořádného, označil tento literární žánr jako romaneto, italskou zdrobnělinou slova román, která by se do češtiny dala přeložit jako románek.
Luštění textů bylo zřejmě Arbesovo hobby. Nejenže byl velkým obdivovatelem a znalcem díla K. H. Máchy, o kterém napsal monografii a množství článků. Ale byl to on, kdo rozluštil šifru Máchova soukromého deníku.
V roce 1884 si vypůjčil dvě stránky od Umělecké besedy a výsledky publikoval roku 1886 v časopise Rozhledy literární. V dochovaném rukopisu bylo použito celkem 38 různých šifer. Šifru komplikovalo použití českého i německého jazyka a psaní každého druhého řádku zprava doleva. Kvůli intimnímu na tu dobu „choulostivému“ obsahu deník odmítl zveřejnit.
Častým motivem v Arbesových dílech byly mrtvé děti. Za ženu si vzal Josefínu Rabochovou, jejíž otec o lásce s novinářem bez místa a pevného příjmu nechtěl ani slyšet. Dívka utekla z domova a živila se šitím. Za Arbese se provdala teprve poté, co dostal místo redaktora v Kutné Hoře. Týden před svatbou se jim narodila holčička, ale záhy zemřela a byla pochovaná na Malostranském hřbitově. Sice měli další děti, ale na malou Marii Magdalenu Arbes nikdy nezapomněl. Náhrobek svaté holčičky na stejném hřbitově jej inspiroval k romanetu Sivooký démon.
Za své protirakousky zaměřené články v Národních listech byl odsouzen na třináct měsíců, které strávil ve vězení v České Lípě. Tam se setkal s Marií Červenkovou, která uklízela vězeňské cely a tajně zprostředkovávala Arbesovi poštu. Údajně mezi nimi vznikl intimní vztah. V srpnu 1874 Marie opustila své pracovní místo a odešla ke svým rodičům, kde v dubnu 1875 porodila nemanželskou dceru Marii Františku.
Když v roce 1877 dostal od vydavatele Julia Grégra výpověď, vnímal to jako velkou křivdu. Když ho propustili i z časopisu Politika, působil tři roky jako dramaturg Prozatímního divadla. I z tohoto místa byl propuštěn a pak už se živil jako spisovatel a novinář na volné noze.
Je považován za zakladatele českého sociálního románu. Volil náměty z tehdejšího pražského života. Tématem byly neobvyklé jevy, tajemnost, která nakonec najde racionální vysvětlení. Vychází z rozporu mezi dokázanými věcmi a věcmi mezi nebem a zemí.
V roce 1912 ovdověl. Poslední léta žil v existenční nouzi, stále hůře viděl. Ke konci života své úvahy už jen diktoval dceři Olze, která se neprovdala a starala se o něj i po smrti matky. Jakub Arbes zemřel 8. dubna 1914 na Smíchově. Pohřben byl v rodinném hrobě na Malvazinkách.
Zdroj:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Arbes
