Článek
Básník Jan Zahradníček. Oběť komunistické zvůle, dnes téměř zapomenutý
Totalitní moc nemá problém s průměrností. Tu dokáže řídit. Skutečným nebezpečím jsou lidé, kteří mají autoritu bez povolení státu – protože jejich vliv vzniká přirozeně. Básníci, umělci, sportovci i lidé „obyčejní“, neznámí. Jan Zahradníček patřil k těm, které nebylo možné koupit ani umlčet. Proto musel být zlomen.
Jan Zahradníček byl jedním z nejvýraznějších českých básníků své generace. Katolický autor, hluboce zakotvený v duchovní tradici, respektovaný kritik, esejista, překladatel. Nebyl provokatér ani křikloun. O to víc byl nebezpečný.
Jan Zahradníček, v roce 1938 poctěný literární cenou země Moravskoslezské za sbírku básní ‚Pozdravení slunci.
Po roce 1948 se stal samozřejmě nepohodlným. Ne proto, že by vystupoval proti režimu na tribunách, ale proto, že odmítl změnit jazyk. Odmítl se podřídit nové řeči moci. Psal dál o vině, odpovědnosti, svědomí a Bohu – tedy o všem, co komunistická ideologie považovala za nepřítele.
V roce 1951 byl zatčen. Následoval vykonstruovaný proces. Obvinění z velezrady, špionáže a podvracení republiky patřila k povinnému inventáři. Zahradníček byl odsouzen ke třinácti letům vězení.
Nešlo o trest. Šlo o exemplární likvidaci
Byl obviněn společně s ostatními, že usiloval o zvrat lidově demokratického zřízení za pomoci zahraniční reakce a Vatikánu. Vzhledem k jeho fyzickému postižení a chatrnému zdraví bylo jasné, třináct let v komunistických lágrech nemůže přežít.
Kafkovský proces byl zahájen po roce tvrdých výslechů ve vazbě. Před soudem vypadal, že se co nejdřív zhroutí.
Zdeněk Kalista, který byl souzený ve stejné skupině „vatikánských agentů o něm po propuštění napsal: „Působil dojmem chvějícího se listu, který každou chvíli nějaký závan větru může snést se stromu na zem. I drsní dozorci, kteří nás každého doprovázeli, byli zuboženým vzezřením básníkovým dotčeni a přistrčili mu židli,“ vzpomíná na přelíčení Zdeněk Kalista.
Ve vězení prošel Leopoldovem, Valdicemi i dalšími zařízeními určenými k lámání lidí. Tvrdá práce, izolace, ponižování, nemoci. Básník, jehož slova znala kulturní elita země, byl redukován na číslo, tělo, objekt převýchovy.
Brno-Město. Petrov, Denisovy sady, pomník Jana Zahradníčka.
Režim však neútočil jen na něj
V září 1956 Zahradníčkovi předali na Mírově zprávu, že jeho žena Marie a všechny tři děti nemocnici umírají nemocnici na otravu houbami. Kupodivu dostal výjimečně čtrnácti denní volno a slib propuštění na podmínku. Než dorazil do nemocnice, obě dcery už byly mrtvé. Přežila manželka a syn. Když se to dozvěděl, zlomilo ho to fyzicky i psychicky.
Hrob Jana Zahradníčka na Vyšehradském hřbitově v Praze
Po návratu na Mírov mu byly ony dva týdny připočteny k délce trestu.
A slib podmínečného propuštění byla jen obvyklá „legrace“ bachařů, kteří se bavili tím, jak sledovali vězně, když jim došlo, že to byl jen „vtip“.
Byla to rána, kterou nelze „odsedět“
Po amnestii v roce 1960 se vrátil domů. Nemocný, vyčerpaný, s podlomeným zdravím. Režim mu sice dovolil odejít z vězení, ale nevrátil mu život. Publikovat nesměl, pracovat mohl jen omezeně, byl neustále sledován.
Zemřel v roce 1960, krátce po návratu na svobodu. Bylo mu 55 let.
Komunistický stát dosáhl svého cíle. Neumlčel ho popravou. To by z něj udělalo mučedníka. Místo toho ho nechal dožít – fyzicky zničeného, zbaveného hlasu, se zlomeným tělem i rodinou poznamenanou nevratnou ztrátou.
Režim, který se bojí slov, ví, že slova přežijí déle než on
Jan Zahradníček nebyl odsouzen za to, co udělal. Byl odsouzen za to, kým byl. Básník s autoritou, kterou mu žádná Strana nemohla vzít – a proto mu musela vzít všechno ostatní.
Zdroje:
znojemsky.denik.cz/ctenar-reporter/za-jakubem-janem-zahradnickem-20200320.html
Jurman, H.: Omyly tradované. Zubří země, Štěpánov 2010.
Zejda, R.: Byl básníkem. Sursum, Tišnov 2004.
Jan Zahradníček – Pokušení smrti. Kryl a Scotti 1930.
