Článek
Miloslav Kraus poslal na smrt mnoho odbojářů i svoji snoubenku
Po roce 1989 s pádem vlády jedné strany docházelo k odhalování zločinů komunismu. Političtí vězni, lidé pronásledovaní nebo dokonce popravení a zabití, byli postupně rehabilitováni. Začalo pátrání po místech, kam příslušníci StB sypali popel těl umučených a povražděných odpůrců režimu. Na Ďáblickém hřbitově, kam estébáci s oblibou ukrývali svá tajemství, byly postupně za pomoci DNA identifikovány jednotlivé oběti, včetně malých dětí a nemluvňat. Zdaleka ne všechny oběti se podařilo pojmenovat. Ostatky těch, u kterých k identifikaci došlo, byly znovu důstojně pohřbeny a na hřbitově se začaly objevovat desky se jmény a daty obětí.
Symbolický náhrobek M. Krause se stále nachází na Čestném pohřebišti v Ďáblicích (2025)
Na jedné takové desce je uvedeno jméno Miloslav Kraus. Datum narození. 3.2.1902. Datum úmrtí. 7.6.1952. Byl popraven na Pankráci po rozhodnutí Státního soudu a po rehabilitaci byl zařazen mezi hrdiny třetího odboje. Nebyl hrdinou a krutá ironie dějin udělala z muže, který měl na rukou krev desítek skutečných odbojářů, bojovníka proti komunismu, který za svoji odvahu zaplatil životem. Nic nemůže být vzdálenější pravdě.
Miloslav Kraus byl v období mezi světovými válkami profesionálním vojákem. Po kariérním žebříčku stoupal pomalu, ale v listopadu 1936 dosáhl hodnosti štábního kapitána. Po zřízení Protektorátu byl posádkou v Lučenci a usiloval o převedení do stavu armády Slovenské republiky. To se nepodařilo a jako ostatní Češi byl ze Slovenského štátu vyhoštěn. Práci našel u Katastrálního měřícího úřadu v Praze II., kde pracovalo víc bývalých armádních důstojníků. Takže byl opět mezi svými.
Miloslav Kraus na jediné dochované fotografii z roku 1922
Jeho kolegové to viděli jinak. Mezi sebe ho nepřijali, protože mnozí ho z dřívějších dob znali jako děvkaře a flamendra, který bájil o svých stycích s nejvyššími armádními představiteli, včetně rozvědky. Brzy si všimli, že kolega Kraus projevuje nebývalý zájem o obsah jejich rozhovorů, všelicos si zapisoval do svého sešitu a byl přistižen u několika podivných telefonátů, ve kterých používal různé šifry. Podezření se nakonec ukázala jako oprávněná.
Kraus už v roce 1939 vstoupil do Vlajky, organizace sdružující Čechy sympatizující s Němci. Tam samozřejmě hrál roli odbojáře a agenta britské tajné služby. Ve své roli byl tak dokonalý, že mnozí uvěřili, na což později krvavě doplatili.
Jako spolupracovník německé bezpečnostní služby Sicherheitsdienst (SD) udal množství lidí, bývalých kolegů vojáků i civilních osob, nejčastěji za poslech zahraničního vysílání.
Zasnoubil se s Blaženou Zeithammelovou, která se svým bratrem Ottou ukryla dva příslušníky britského Královského letectva. O úkrytu vědělo jen několik lidí, mezi nimi bohužel i Kraus. 19. května 1942 vtrhlo gestapo do domu, zatklo oba letce včetně všech, kteří o úkrytu věděli a pomáhali. Jenom Kraus zůstal na svobodě. Objevil se za několik dnů s historkou, že byl držený ve věznici gestapa v Lounech. Všichni zatčení, kromě obou letců, byli 30. června 1942 popraveni. Roger Bushell, jeden z ukrývaných letců se pokusil uprchnout ze zajateckého tábora a byl zastřelen. Druhý Jaroslav Zafouk válku přežil a po únoru 1948 musel uprchnout a žil jako exulant v západní Evropě.
Blažena Zeithammelová, snoubenka M. Krause a jedna z jeho obětí skončila na popravišti
Zrůdná povaha Miloslava Krause se mimo jiné projevila i v tom, když okolí tvrdil, že slečna Zeithammelová žije. Je prý v nějakém koncentráku poblíž Berlína a odbojáři ji zásobují potravinami, takže se nemá tak špatně.
Válka skončila a Kraus se ocitl za mřížemi. Mimořádný lidový soud měl dostatek důkazů a svědectví o jeho spolupráci s SD. Na svědomí měl zhruba třicet lidských životů a zdálo se, že soud bude rychlý a rozsudek jasný. Jenže nestalo se tak. Kraus přestal komunikovat, na podněty okolí nereagoval a podle vězeňského lékaře u něj propukla duševní porucha. Byl umístěn do psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích, kde zůstal několik let. Rodiče žádali po roce 1948 o jeho propuštění s tím, že se doma jeho zdravotní stav určitě zlepší, a navíc jsou už staří a potřebují pomoc na zahradě.
Jenže komunistická justice nebrala ohledy na to, zda je obžalovaný duševně schopný podstoupit soudní přelíčení. 12. dubna 1950 byl Kraus uznán jako schopen. Jakmile se to dozvěděl, okamžitě se jeho duševní stav zhoršil. Nereagoval, neslyšel, jen kolem sebe mával rukama. Přesto jej Státní soud 22. února 1952 za vojenskou zradu a veřejné násilí odsoudil k trestu smrti. Kraus ve vězení zahájil hladovku a byl krmen sondou. Když bylo jeho odvolání zamítnuto, duševní poruchy rázem zmizely a v dopisech určených rodičům psal jako člověk svéprávný s vysokou mírou inteligence. Žádost o milost byla zamítnuta i přesto, že nabízel své služby komunistické StB.
Miloslav Kraus byl popraven provazem na nádvoří věznice Praha-Pankrác brzy ráno 7. června 1952. Urna s jeho popelem byla údajně pohřbena do společného hrobu na pražském Strašnickém hřbitově.
Pamětní deska ZEITHAMMEL Otakar – Na domě čp. 1564 ve Strakonické ul. 23 Praha 5 Smíchov
Protože byl odsouzen Státním soudem v roce 1952 a v kriminále držel hladovku, lidé zabývající se zločiny komunismu po roce 1989 usoudili, že je to další oběť komunistické zvůle. Jeho případ byl zařazen mezi politické procesy a jeho jméno se ocitlo na seznamech obětí politických represí. A jako třešnička na dortu bylo umístění pomníčku s jeho jménem v areálu Ďáblického hřbitova mezi ostatní oběti politických procesů. Absurdní pomník lze na hřbitově spatřit dodnes.
Zdroje:
