Článek
„Není možno zabývati se kořistěním, dokud nepřítel není úplně poražen!“
Na jednom náhrobku v pražských Emauzích bylo uvedeno, že zde práchniví „pan Jan Götz, císařský komorník, válečný rada a polní maršálek, který udatně bojuje na věc Boží a císařovu proti nepřátelům země České Švédům ve veliké bitvě mezi Táborem a Jankovem dnem 5. března 1645 roku zabit byl.“ Spočíval tam v poklidu tři sta let, než o klid připravily americké bomby při leteckém náletu v únoru roku 1945.
Byla srpnová neděle, když jsem vystoupil na autobusové zastávce. Horký den a vesnice Jankov zcela vylidněná. Za kamennou dost omšelou zdí malý kostelík. Zamčený. Pěšky je to pár minut do mírného, táhlého návrší polní cestou mezi lány zralého obilí čekající na svoji seč. Mírně zvlněná krajina středních Čech s nedalekým kopcem, kterému se odedávna říká hora. Hora Blaník. Hora dutá uvnitř skrývající české vojsko v čele se sv. Václavem, které má vyrazit ven, když bude českému národu nejhůře.
Tehdy byl březen, už šestadvacátý rok války, které se později bude říkat třicetiletá. Ale toho roku 1645 nikdo nevěděl, jak ještě potrvá dlouho. Dokonce se objevily názory, že bude trvat až do konce světa. Na věky. Až se Gog s Magogem servou do posledního muže, do poslední kapky krve. Teprve poté sestoupí na zem mír, vláda Kristova a království Beránka. Zatím to ale vypadá, že obě apokalyptické armády Goga a Magoga mají lidí dost. Žoldnéři všech možných národností neviděli výplatu celé měsíce, a tak plení, rabují a vraždí. Kam vojska přitáhla, zbyla po nich jenom spoušť a zápach rozkládajících se mrtvol.
Tehdy v březnu byla tuhá zima, na kopci se proháněl ledový vítr a hladiny malých rybníků byly zamrzlé. Vesnice pod kopcem, pár chalup, nějaká ta kráva, koza, v ovčíně pár desítek ovcí. V kostele náhrobní deska značně ošlapaná, s erbem Talmberků, majitelů panství. Vchod do jejich rodinné krypty, ve které se v prach obrátila těla členů jejich rodu.
Další těla tlí v zemi, na kopci za vesnicí. Žádné krypty ani náhrobní kameny. Nic. Jen tráva, pole a malý háj listnatých stromů.
Celkem šest tisíc pět set mrtvých naházených do velkých hromadných hrobů přímo na místě bitvy spolu s dalšími tisícovkami mrtvol koní.
Dvě armády se po delším tažení konečně setkaly tady u vesnice Jankov. Císařská pod vedením maršála Hatzfelda a hraběte Jana Götze. Po česku se mu říkalo „Kec“. Švédskou měl na starosti jedenačtyřicetiletý polní maršálek Lennart Torstensson. Ten dorazil pátého března roku 1645 k Jankovu, kde už na něj čekala císařská armáda. A Švédové tak nemohli dál.
Hatzfeldovo vojsko bylo rozloženo na výšinách nad Jankovem, levé křídlo kryl rozsáhlý les a několik menších rybníků. Pokud by byly dostatečně zamrzlé, mohl by přes ně Torstensson přesunout své síly do boku a týlu císařských. Led se zdál dostatečně pevný a švédský vojevůdce tedy sešikoval vojsko k bitvě.
V pondělní ráno, šestého března čekalo císařské nemilé překvapení. Místo aby Švédové postupovali proti jejich čelu, přecházeli zamrzlé rybníky a obchvacovali jejich levý bok.
Císařský maršál Götz, velitel levého křídla zpanikařil a rozhodl se projet lesem, ale švédská pěchota obrátila jeho kyrysníky na útěk. Při tom úprku zahynul i samotný maršálek.
Tragická situace na bojišti ale Hatzfelda neodradila. Ustupující pěchotu soustředil v jihozápadním cípu lesa. S ní vysílal do údolí pět tisíc jezdců, aby se znovu pokusili napadnout nepřítele na výšině. Švédové je odrazili čelním útokem. Hatzfeldovi se kupodivu stále dařilo udržet bojeschopnost vojáků, strategicky rozmístěná děla je ale nemilosrdně kosila. Císařští ustoupili, až zmizeli Švédům z očí. Na zemi zůstalo mnoho padlých a jejich krev barvila sníh do ruda. Kmotřička Zubatá slavila další žně.
Jenže habsburská armáda se stále nevzdávala. Bavorská jízda statečně útočila s pěchotou, čímž plně připoutala pozornost nepřítele. Císařští toho využili a obešli pravé Torstenssonovo křídlo. Jenže…..
Císařské jednotky, místo aby vpadly do nechráněného švédského týlu, začaly plenit tábor nepřátel. Na vozech se zásobami, municí a válečnou pokladnou objevily i soudky plné alkoholu. Vyhladovělí a vymrzlí vojáci rázem zapomněli na válku a začali chlastat.
Pro ně bitva skončila, protože rabování a pití je příjemnější činnost. Museli přece nejdříve vydrancovat a vyplenit nepřátelský tábor. Mezi vozy se zásobami a municí se jim podařilo zajmout i Torstenssonův kočár a v něm jeho manželku. Část vojáků se sápala po válečné pokladně, ostatní si prolévali hrdlo pálenkou. Vojáci císařské armády zapomněli na celý svět, protože co sníš a vypiješ, to ti už nikdo nevezme.
Přísloví sice pravdivé, ale… rozbité švédské řady se rychle sešikovaly a nepřítele, který se věnoval bohulibému drancování, obklíčily. Většina habsburských vojáků zemřela s plnými žaludky, přisátých k soudkům s vínem a kořalkou.
Švédové zvítězili. Na bojišti zůstaly čtyři tisíce padlých císařských, přibližně stejný počet byl zajat, v čele s maršálkem Hatzfeldem. Generálu Werthovi se podaří uprchnout. Švédové na tom byli lépe, ztratili „jenom“ dva tisíce pět set mužů.
Celkem šest tisíc pět set mrtvých čekalo pohřeb do velkých hromadných hrobů přímo na místě bitvy. Všechny vesnice v okolí byly vypálené a zničené.
Dokonce i zajatá paní maršálková Torstenssonová se šťastně shledala se svým manželem, údajně nedotčená a v pořádku.
Následovaly další šarvátky a menší bitky, ale švédská armáda své vítězství u Jankova nezúročila. Po neúspěšném obléhání Brna, oslabená ztrátami v boji i nemocemi, nakonec z Čech odtáhla.
Samotná bitva změnila poměr sil a urychlila mírová jednání, která skončila dvacátého čtvrtého října 1648 vestfálským mírem. Do zdevastované Evropy se konečně začal pozvolna vracet normální život.
Zdroje:
