Článek
Josef Hlinomaz, herec, malíř a milovník žen
Na to že Josef Hlinomaz narodil do rodiny hudebního skladatele a pedagoga to ve škole nevypadalo. Sedmiletou reálku v Příbramě studoval devět let. Sedm nedostatečných obhajoval před otcem tvrzením, že spolužák Hlinka jich má osm, takže klídek. Po všech reparátech, které po prázdninách udělal měl třináct dostatečných, trojku z tělocviku, ale ze zpěvu a kreslení krásnou dvojku. Vysvědčení jak dělané pro další studia v Praze. Na umělecko-průmyslové škole jsou vybranými předměty zeměpis a kreslení. Jenže po dvou letech toho má dost. Nenechá si „kurvit ruku“. Zato herectví na pražské konzervatoři zvládnul a stal se hercem.
Od konce války začal malovat. Jako všechno dělal po svém a do ničeho si nenechal mluvit, i jeho malířský styl byl originální. Byla to jakási směsice surrealismu, kubismu a naivismu. Když měl v roce 1963 výstavu v Mánesu, byl už známým malířem „surneonaivismu“.
„Malování mám rád, protože jsem u něj sám a nikdo mi do něj nekecá.“
Jako herec byl někde jinde. Hrál malé role a vznešené poslání herce zesměšňoval. Byla to pro něj jen snadná obživa. Žádné svědomí národa.
„Divadelní herec je otrok,“ řekl kdysi. A tak odešel z divadla na Barrandov do filmových studií. Tím si zajistí stálý plat a dost času na malování. A na ženský.
Josef Hlinomaz se v roce 1946 oženil se sestrou Antonína Stočese, studenta příbramského gymnázia popraveného během heydrichiády. Jeho příběh popsal Hlinomazův kamarád Jan Drda v povídce Vyšší princip. Manželství se brzy rozpadlo a podruhé už se neoženil. Zato se seznámil s vedoucí komparsu na Barrandově Magdou Kalichovou. Jelikož byla vdaná, docházela do jeho garsonky v Dejvicích ve středu a v sobotu. Druhá manekýnka Jarouš, také vdaná, v pondělí a ve čtvrtek.
Když na konci šedesátých let koupil vilu, nastěhovala se do ní i Magda se svým druhým manželem. Tento neobvyklý trojúhelník fungoval naprosto bezchybně. Žádné scény, žárlivost, třískání dveřmi. Klid a rodinná pohoda.
Přesto že hrál ve 140 filmech, byly to až na pár výjimek vedlejší role. Nechtěl se učit text, což pro ně byla ztráta času. Scénáře skladoval na záchodě, aby byly vždy k potřebě. Jemnost průklepového papíru si pochvaloval.
Přesto že vzal roli i v takové bolševické slátanině jako byl Hroch režiséra Steklého, svým postojem k socialistickému zřízení se nijak netajil.
Jeden z nejslavnějších Hlinomazových obrazů se jmenoval „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!“ Viděl ho režisér Krejčík a od něj se okřídlená věta dostala do filmu Pelíšky.
Na začátku sedmdesátých let dostal pozvánku k rekvalifikačním zkouškám. Odmítl tam jít a v dopise odeslané rekvalifikační komisi napsal: „Vážení, já se na Vaše rekvalifikace mohu tak akorát vysrat a přeji Vám všem, ať se urekvalifikujete. S úctou Josef Hlinomaz.“
Jeho obrazy se už tehdy prodávaly za desítky tisíc korun, přitom sám nic neutratil. Měl dvě košile a jedny manšestráky. A auto.
Ve druhé polovině sedmdesátých let onemocněl. V nemocnice Pod Petřínem mu lékaři vyjmuli ledvinu zasaženou rakovinou. Rakovinové bujení nezastavili, pouze zpomalili.
Brzy poté odjel s manžely Kalichovými do Splitu. Miloval plavání v moři, v mládí plaval závodně a do tehdejší Jugoslávie jezdil každý rok.
Ráno 8. srpna 1978 si šli jako obvykle zaplavat. V poledne po obědě Hlinomaz odpočíval, zatímco Kalichovi šli opět do moře. Hlinomaz nešel, nechodil ven když bylo největší vedro. Dal si kávu, dokouřil a řekl: „A teď už můžete jít do prdele.“ Poté se natáhnul na postel a usnul.
Když se za chvíli Karel Kalich vrátil pro zapomenuté cigarety, byl Josef Hlinomaz mrtvý.
Zdroje:
