Článek
Geniální literát Julius Zeyer procestoval kus světa. Věnoval se mystice, studiu starých textů a ovládal devět živých jazyků. Mezi jeho přátele patřili Karolína Světlá, Anna Lauermannová-Mikschová, Josef Václav Sládek, Vojtěch Náprstek, mecenáš Josef Hlávka, a přesto žil s pocitem, že je sám. Jako první byl pochován v hrobce Slavín na Vyšehradském hřbitově.
Mnozí lidé, kteří se zabývají genealogií, se snaží dopátrat šlechtického předka. V naprosté většině marně. Potom jsou lidé, kteří si ho rovnou vymyslí. Zřejmě mají dojem, že jsou něčím výjimeční, lepší než ti druzí. Ale co si myslet o muži, který si nejen udělá ze svého otce šlechtice, ale přibájí si i množství detailů. Tím mužem byl jeden z největších českých básníků Julius Zeyer.
Jeho otec Johann Zeyer byl tesařem. Řemeslo zdědil po svém otci a ten zase po svém. Šlechtic ani náhodou. A jeho rod už vůbec nepocházel ze staré alsaské šlechtické rodiny. Zeyer jako básník musel mít přebujelou fantazii, když si k rodinné historce domyslel hororový příběh z francouzské revoluce. Jakobíny opilé mocí a krví, kteří z hrobů vytahovali napůl zetlelé ostatky jeho předků, tančili s nimi na zpustošených hrobech a rozpadávající se zbytky rozházeli po okolí. Smyšlené scény, které by Zeyerovi záviděl i takový autor jako Stephan King.
Julius Zeyer
Zeyerova maminka se jmenovala Eleonora Weisselessová, pražská Židovka, která se nechala před sňatkem pokřtít. Ani ona neměla s francouzskými jakobíny a revolucí nic společného. Pravdou je, že tesař Johann byl úspěšný a zmohl se dokonce na velkoobchod se dřevem. Později přikoupil pilu. Byla to rodina solidně finančně zabezpečená s domácím jazykem německým a českou služkou. Ta mladého Julia naučila česky.
Jako i jiní chlapci žil Julius uzavřený ve svém světě, často zadumaný, melancholický, podle jeho otce „nemužný“. Jeho bratři byli jiní. Jeden voják, druhý architekt. Zatímco Julius četl a snil. Snil o dalekých cestách, vzdálených zemích i dávných civilizacích. Škola mu šla, kromě matematiky. Číslům nerozuměl, zato veršoval, psal a kreslil si vysněné říše, ruské bohatýry, Kelty i Germány. Jenže doba studií skončila rychle. Otec zemřel a do čela firmy se musela postavit matka a ta rozhodla. „Vyučíš se řemeslu. A až se vrátíš, povedeš se mnou firmu!“
Ve Vídni se mladý poeta vyučil tesařem, což ho kupodivu bavilo. Poté se vrátil do Prahy a pomáhal matce s vedením podniku. Jenže své sny z hlavy nedostal a dálky světa ho stále přitahovaly. Mystika, historie, vzdálené země a jejich kultury. Jeho maminka velice brzy pochopila, že ze syna podnikatel se dřevem nebude. Na filozofické fakultě našel své místo mezi knihami. Zapsal se na množství přednášek z filozofie, logiky, estetiky, studoval cizí jazyky a psal. Tesařská širočina a sáhy dřeva zůstaly dávnou minulostí. Díky finančnímu zabezpečení své bohaté rodiny se mohl věnovat svým snům. Ani do ženění se nehrnul, přestože na to měl věk a vhodných dívek mu bylo představeno několik. Věděl dobře proč.
Odjel do Ruska, kde se stal vychovatelem v hraběcí a knížecí rodině. Vydržel tam rok. Do Skandinávie odjel se svým přítelem Josefem Václavem Sládkem. Cestoval po západní i jižní Evropě. Během druhého pobytu v Rusku zemřela jeho maminka. Pohřeb nestihl.
Anna Lauermannová-Mikschová (1852-1932)
Kdekoliv se cítil dobře, jen ne doma v Čechách. Řecko, Cařihrad, Tunis, balkánské země a opět Rusko. Přestože psal a psal, jeho knihy nenašly příliš mnoho čtenářů a zisk z nich byl nepatrný. Navíc se přidala kritika českých literátů. Život a cesty mu z větší části financovala Hlávkova nadace a spolek Svatobor.
Zeyer nepsal veselé nebo romantizující příběhy, které se tolik líbily dámskému publiku. Nepsal o hrdinných Slovanech, kteří po tisíciletí odolávají germánskému tlaku, jak požadovala jeho doba. Necítil se dobře v měšťácké společnosti, kde se vše vyjadřovalo v náznacích, opatrně, nejlépe zabalené do růžového šustivého papíru. Byl melancholik se sklony k depresím. Buřič Machar si do něj otíral své boty za jeho nevyhraněnost a zženštilost. Podobně S. K. Neuman a další.
Přitom mu většina z nich nesahala ani po kotníky. Nejen co do rozsahu a kvality díla, které Zeyer napsal. Procestoval kus světa, byl obeznámený s pohanskými náboženskými kulty, věnoval se mystice, studiu starých textů a ovládal devět živých jazyků. K tomu hebrejštinu, sanskrt a koptštinu. Zatímco jeho kritikové a posměváčci vedli po hospodách pivní řeči, v noci potají navštěvovali bordely a poté sesmolili nějaké veršíky národopisné povahy.
František Herites (1851 - 1929), spisovatel
Po vydání Zeyerovy knihy Román o věrném přátelství Amise a Amila se kolotoč drbů pražské literární kavárny rozjel naplno. Zeyer není chlap, zajímají ho muži. Řeči, které ve druhé polovině devatenáctého století mohly člověku zlomit vaz. Doslova. Nikdy se neoženil a jeho soukromý život byl plný záhad.
Ženy z vyšší společnosti přitahoval zamyšlený a tajemný básník a cestovatel a s mnohými si Zeyer psal. Zamilovala se do něj i výrazně mladší budoucí femme fatale mnoha jiných mužů, Zdeňka Braunerová. Jenže Zeyer chtěl zůstat u přátelství. Byla na něj příliš hlučná, extravagantní a živočišná. Ani klidnější a vážnější spisovatelka Karolina Světlá neuspěla.
Přesto si Julius Zeyer vybral dámu, se kterou udržoval dlouholetý vztah. Jmenovala se Anna Lauermannová-Mikschová. Byla to jedna z prvních, ne-li úplně první žena, která se označovala za emancipovanou, chodila v pánských kalhotách, vestách, kouřila cigarety a jako vrchol všeho – plivala na chodník. Slušné dámy se jí vyhýbaly obloukem, pánové byli sice zvědaví, ale strach z drbů jim nedovolil se k paní Anně ani přiblížit.
Navíc byla vdaná. Jejím manželem byl vnuk Josefa Jungmanna, Josef Lauremann. Desetileté manželství bylo divoké, plné násilí a manžel psychopat nakonec skončil v blázinci. Poté si Anna změnila jméno a začala psát knihy, ve kterých se to hemžilo hnusnými muži a nešťastnými ženami. Stal se z ní Felix Téver. Jelikož se svojí nejbližší přítelkyní Eliškou Krásnohorskou sdílela byt, samozřejmě šly řeči, že emancipovaná Anna se stává Felixem pouze, když je doma s Eliškou. Je patrné, že obrozenecká Praha a její literární elita nebyly jen unuděné dámy píšící červenou knihovnu.
Anna alias Felix byla největší a nejdelší známostí zasněného mystika, cestovatele, polyglota a spisovatele Julia Zeyera. Jeho druhým velkým celoživotním přítelem byl František Herites. František byl ženatý lékárník z Vodňan a byl otcem malé dcerky. Celé Vodňany si brzy začaly o podivném vztahu šuškat a místní drbny věděly zaručeně, jak to mezi nimi je.
Zeyerův dům ve Vodňanech
Vzájemně se navštěvovali tak dlouho, až při jedné návštěvě u Zeyera František zůstal. Stala se z nich nerozlučná dvojice a jeden bez druhého nedal ani ránu.
František Herites mnohem později nazval svého přítele Rytířem smutné postavy. Zeyer byl vzdělaný, zcestovalý, pohyboval se ve vyšších společenských kruzích, ani finančně nestrádal. Přátelil se se ženami i s muži. Karolína Světlá, sestry Kalašovy, Anna Lauermannová-Mikschová, Josef Václav Sládek, Vojtěch Náprstek, mecenáš Josef Hlávka… A přesto žil s pocitem, že je sám.
Věkem se dostavily i zdravotní potíže nejen fyzické. Trpěl depresemi a čím dál víc ho přitahovaly okultní vědy a tajemné rituály magie. Opakovaná nervová zhroucení nebyla náhodná.
Z poslední cesty z Ruska se vrátil v bídném stavu. Shrbený, hubený stařec, na kterého navíc dopadla tíha kritiky jeho děl. Ze svého domu ve Vodňanech se vrátil do Prahy, kde o něj pečovala jeho sestra Helena. Básníkovi postupně selhávalo srdce, což byla zřejmě genetická výbava po rodičích. Hovořil o smrti a přál si být pochovaný na starém hřbitově v Lomcích ve Vodňanech.
I v případě místa jeho posledního odpočinku zaúřadoval nevyzpytatelný osud. Velký spisovatel a cestovatel Julius Zeyer zemřel 29. ledna 1901. Bylo mu pouhých 59 let. Jeho tělo bylo jako ostatky prvního českého velikána uloženo na pražském Slavíně.
Společná hrobka národních velikánů. Slavín, Vyšehrad
Zdroje:
VLAŠÍNOVÁ, Drahomíra. Julius Zeyer. Vyd. 1. Brno: Istenis, 2003
