Článek
Karel Sabina, autor libreta k Prodané nevěstě a zrádce národa
V domě číslo popisné 784 ve Vězeňské, později Haštalské ulici s domovním znamením U tří modrých růží se 29. prosince 1813 narodil a druhého dne byl pokřtěn chlapec jménem Karl Boromaeus Johann. Civilním jménem Karel Sabina.
Do onoho domu se uchýlila porodit dítě svobodná matka Josepha Sabin. Dítě zapsáno jako „unehelich“, tedy nemanželské. Mnohem později si Sabina vymyslel historku o svém urozeném původu. Jeho biologickým otcem měl být polský šlechtic a důstojník, táhnoucí tehdy k Lipsku. Tam se shromažďovala vojska k bitvě s Napoleonovou armádou. Ale skutečnost byla zřejmě jiná.
Brzy po porodu si mladá maminka vzala za muže Jana Sabinu, ředitele cukrovaru v Krušovicích. Tedy docela slušná partie na svobodnou matku. Jan Sabina uznal chlapce za vlastního a mohl to tedy být jeho skutečný otec. I když, kdo ví? „Pater semper incertus.“ Otec je vždycky nejistý.
Po základní škole hoch studoval na Staroměstském akademickém gymnáziu. Na pražské filozofické fakultě studia přerušil a zapsal se na práva. Tam se seznámil s K. H. Máchou a stali se nerozlučnými přáteli. Když na dva roky přerušil i toto studium a zpátky ho už nevzali, podal přihlášku do Vídně. Během studia psal do novin a časopisů a díky této činnosti byl z Vídně vyhoštěn zpět do Prahy. Školu nedokončil a stal se přispěvatelem do novin na plný úvazek.
V osmačtyřicátém roce, myšleno ve století devatenáctém a ne dvacátém, byl Sabina členem a diskutérem mnoha vlasteneckých spolků. Většinou to byly nadšené hovory po hospodách proložené zpěvy vlasteneckých písní. Nostalgické ódy na dobu husitskou, v níž byli také všichni bratři a sestry.
Ve Svatováclavských lázních promluvil Sabina plamennou řečí o svobodném českém národu, o blaženější a svobodnější budoucnosti. „Smazána hanba bělohorská! Jsme svobodni!“ A pokračoval o „okovech služebných“ a pokoře. “ … ten byl nejvíce uznán, kdo nejhlouběji se sklonil satrapům a zatemnělcům.“
Další rok v květnu došla do Prahy zpráva, že v Drážďanech vypuklo povstání. Jenže než zpráva dorazila, s povstáním byl konec. Na Koňském trhu policajti sebrali dva vlastence v kroji, protože měli u sebe viditelně zbraň. To bylo zakázané. Byl vyhlášen stav obležení a začalo se zatýkat. Karel Sabina byl mezi prvními.
Vyšetřovací komise mu všechno sečetla. Výsledek zněl: osmnáct let těžkého žaláře. Z Prahy byl odeslán do kriminálu v Olomouci. Bratříčkování s vlastenci skončilo, a protože olomoucká pevnost nebyl obávaný Špilberk, mohl i psát. „Oživlé hroby“ je asi jeho vrcholné dílo. Nakonec se i císař ukázal lidštějším a po jím udělené amnestii byl po osmi letech Sabina propuštěn.
Na svobodě třel bídu s nouzí a možná i to byl důvod k sepsání prvního prohlášení policejnímu komisaři, ve kterém nabídnul své služby. Stalo se to v červenci 1859. Policejní agent dostal krycí jméno Roman.
V Prozatímním divadle měla 30. května 1866 premiéru „nejčeštější a nejnárodnější opera.“ Její libreto napsal buřič, vlastenec, politický vězeň, konfident rakouské policie a zanedlouho i zrádce národa, Karel Sabina. To jsou holt ty naše české paradoxy.
A pak, 30. července roku 1872, se v bytě pražského advokáta Jana Kučery sešlo několik VIP hostů. V salonu byli přítomni kromě hostitele tito: Dr. Julius Grégr, poslanec českého sněmu. Jan Neruda, básník a redaktor Národních listů. Emanuel Tonner, bývalý poslanec českého sněmu. Vítězslav Hálek, básník, a pozván byl i Karel Sabina.
Dr. Grégr ukázal Sabinovi jakýsi list papíru. Získal ho od propuštěného policejního zřízence Rudolfa Ullricha.
„Je to váš rukopis?“ zeptal se Sabiny. Ten mlčel a zaraženě hleděl do stolu. Toto nečekal. Bylo to jeho udání na bulharského studenta Stojanovova. Podepsán: Roman.
Muselo to být setkání ubohé, trapné a frustrující pro všechny zúčastněné. Později získalo označení „národní soud.“ Rozsudek byl jasný. Buď do osmi dnů zmizí z Čech a celá věc zůstane utajena. Nebo v novinách vyjde pravda najevo. Že je Sabina policejním informátorem, a tudíž zrádcem národa.
Odjel do Drážďan vybaven sto zlatými na cestu od svého bývalého přítele dr. Grégra.
Z vynuceného exilu napsal dopis policejnímu radovi Javůrkovi do Prahy: „Velectěný pane! musím vycestovat a svou rodinu zatím zůstavit, dokud ji sám později k sobě nepovolám. Snažně Vás prosím mou žádost nejlaskavěji podpořit, a nabízím se poskytovat v cizině další služby, budu–li k tomu shledán vhodným. 4. srpna 1872.“ Podepsán: „Roman.“
Už za pět dnů se v listu Česká koruna objevil článek o Sabinově odsouzení a zradě. Další den velký titulek v Národních listech: „Pan Karel Sabina stal se zrádcem svého národa.“
Po veřejném provalení se Sabina rozhodl vrátit do Prahy a začal se bránit. Prý je nejlepší obranou útok. Dostal 450 zlatých podpory od policie a zažaloval účastníky „národního soudu“ pro přečin veřejného násilí. Vlastním nákladem vydal „Obranu proti lhářům a utrhačům.“
Jenže národ jeho obrana nezajímala. Byl vyobcován ze slušné společnosti jako zrádce. Psal už jen pod pseudonymem a z bytu téměř nevycházel. Po pěti letech bídného živoření 9. listopadu 1877 zemřel. Bylo mu 63 let.
Zdroje:
