Článek
Útěk na Slovensko aneb zrod budoucího „otce lidu“, který zatím utíká před vlastní rodinou
Klement Gottwald se narodil roku 1896 v Dědicích. Život mu hned od začátku nadělil ideální startovní balíček pro budoucí komunistickou legendu: chudoba, nemanželské dítě, otec, který existuje jen tak napůl. Kdyby si to propaganda vymýšlela, těžko by to napsala lépe. Jenže pak přichází první problém: malý Kléma je pilný, slušný a výborný žák. Samé jedničky, dokonce i z náboženství, což je pro budoucího bojovníka proti „tmářství“ poněkud nepohodlný detail. Naštěstí dějiny nejsou o faktech, ale o jejich interpretaci, takže se to později taktně přehlédne.
Historka o bojkotu němčiny ve Vídni působí jako krásný revoluční mýtus. Realita? Zlepšil se z pětky na trojku. Jinými slovy místo vzdoru přišla píle. Ale to se špatně vypráví na stranickém sjezdu, kde se víc cení vzdor než snaživost.
Citlivá duše, která se později naučí necítit
Dopisy z roku 1919 jsou malý historický šok. Budoucí komunistický vůdce tu neburcuje masy, ale teskní nad prázdnotou života, vzpomíná na přírodu a dojímá se nad obrazy. Ano, ten samý člověk, který bude později mluvit o „reakčních živlech“, kdysi stál před výlohami a obdivoval malby. Je to skoro dojemné. A také trochu varovné. I lidé, kteří jednou budou rozhodovat o životech milionů, začínají jako ti, kteří hledají smysl života.
Zvláštní jsou i jeho vztahy. Například oslovení „milé dítě“ a podpis „tvůj táta“ u ženy, která jeho dítětem nebyla. Freud by měl radost. Historik spíš chuť zavřít spis a jít na kávu.
Slovensko: ideologie jako útěk, a občas i doslova
Když se objeví problém v podobě ženy a dítěte, Gottwald reaguje způsobem, který se později stane jeho charakteristickým rysem: zmizí. Odchází na Slovensko. Ne naposledy v životě řeší komplikace tím, že změní geografii. V Banské Bystrici začíná skromně, rozesílá noviny. Ale už tehdy chápe něco, co dnes ví každý marketér i politický stratég. Nezáleží na tom, co je pravda, ale kolik lidí si to přečte.
„Kde upadne odběr časopisu, upadne i organizace.“ Věta, která by klidně mohla viset v redakci moderního dezinformačního webu. Gottwald byl v tomto směru vizionář. Bohužel ne takový, jakého by si společnost přála.
Jedna z podob Klementa Gottwalda v muzeu komunismu
Vzestup od přesvědčování k likvidaci názorů
Ve 20. letech se z něj stává profesionální revolucionář. V Ostravě a v Praze najde spojence Rudolfa Slánského a Jana Švermu. Společně budují stranu, kde se diskutuje. Ovšem jen do té doby, než někdo řekne něco nevhodného. Rok 1929 je zlomový. Gottwald se dostává do čela KSČ a okamžitě zavádí jednoduchý systém. Kdo nesouhlasí, ten jde. Dobrovolně nebo jinak. Počet členů dramaticky klesá, ale zato roste ideologická čistota. Něco jako když vyhodíte polovinu knihovny, abyste měli perfektně srovnané police.
Demokracie uvnitř strany? Ano, existovala. Přibližně do okamžiku, než začala překážet.
Moskva, rychlokurz přežití v totalitě
Setkání se Sovětským svazem pod vedením Josifa Stalina je pro Gottwalda zásadní. Vidí systém, kde se lidé neztrácejí metaforicky, ale velmi konkrétně. A pochopí jednoduchou rovnici. Absolutní loajalita = šance přežít. Tady se z něj definitivně stává někdo jiný. Ne vizionář, ne myslitel, ale vykonavatel. Člověk, který už nehledá pravdu, ale správnou linii.
A hlavně: člověk, který pochopí, že strach je efektivnější než argumenty.
Únor 1948 aneb když realitu píše ten, kdo má mikrofon a policii
Krize v roce 1948 ukazuje Gottwalda v plné síle. Demokraté řeší procedury, paragrafy a ústavní zvyklosti. Gottwald řeší moc. Výsledek? Únor 1948.
Zatímco jedna strana čeká na správný postup, druhá už dávno obsazuje rozhlas, organizuje demonstrace a vyzbrojuje milice. Je to střet dvou světů, ideálů a reality. A jak už to bývá, realita vyhrává. Ironie celé situace je téměř dokonalá. Demokracie padla legální cestou. Stačilo ji jen trochu „postrčit“.
Když už není kam utéct
Po převzetí moci se Gottwald ocitá na vrcholu. A také v pasti. Systém, který pomohl vybudovat, funguje přesně tak, jak má. Tedy i proti němu. Strach z Josifa Stalina je konstantní. Paranoia roste. A přichází logické vyústění, procesy, čistky, popravy. Mezi oběťmi je i Rudolf Slánský, kdysi blízký spojenec. Revoluce opět potvrzuje svou pověst. Požírá své děti. A někdy i své spolupracovníky, přátele a kohokoli, kdo je zrovna po ruce.
Místo na Olšanských hřbitovech, kde je vysypán popel význačných československých komunistů
Epilog: hledal krásu, našel moc a ta ho zničila
Gottwald umírá v roce 1953 krátce po Stalinovi. Oficiálně na zdravotní komplikace. Neoficiálně by se dalo říct, že ho dohnalo všechno. Stres, alkohol, systém, pokročilá syfilis i vlastní rozhodnutí. Zůstává po něm paradox. Neobyčejně schopný organizátor a politický talent, který dokázal ovládnout stát. A zároveň člověk, který pomohl vytvořit režim založený na strachu, lži a násilí.
A možná největší ironie? Ten mladík, který kdysi hledal „něco velkého a krásného“, to opravdu našel. Jenže „velké“ neznamená dobré. A „krásné“ někdy existuje jen v propagandě.
Zdroje:
