Článek
Patřil k soudcům komunistické justice, kteří v padesátých letech posílali lidi do vězení a vynášeli i rozsudky smrti. Později se však jako vysoký představitel Nejvyššího soudu podílel na odhalování nezákonností stejného systému. V březnu 1968 o politických procesech veřejně promluvil. O dva dny později zmizel. Jeho tělo našli v lese. Policie případ uzavřela jako sebevraždu. Pochybnosti však začaly téměř okamžitě.
Ve čtvrtek 28. března 1968 odešel náměstek předsedy Nejvyššího soudu Jozef Břešťanský ze svého pracoviště v Praze. Domů se už nevrátil. Nebyl to člověk, jehož zmizení mohlo zůstat bez povšimnutí. Patřil k nejvýše postaveným představitelům československé justice, a právě v těch týdnech se veřejně otevíralo téma politických procesů padesátých let. Začalo pátrání. Důležitou stopu poskytl taxikář. Na fotografii poznal muže, kterého 28. března vezl z Prahy směrem k Babicím jižně od hlavního města. Pátrání se proto soustředilo do okolních lesů. V úterý 2. dubna, krátce před desátou dopoledne, našla pátrací skupina Břešťanského mrtvého. Visel na stromě. Policie dala najevo, že je prakticky přesvědčena o sebevraždě. Jeden předmět se však najít nepodařilo. Černá aktovka, kterou měl Břešťanský při zmizení u sebe.
JUDr Jozef Břešťanský
Břešťanského životní dráha byla příkladem rychlého společenského vzestupu, který komunistický režim umožnil politicky spolehlivým kádrům. Pocházel z dělnického prostředí, práva vystudoval při zaměstnání a v justici postupoval mimořádně rychle. Jenže za jeho kariérou zůstávaly rozsudky. Jedním z doložených případů byl proces s Michalem Tušerou a dalšími, který se konal před Krajským soudem v Bratislavě v prosinci 1957. Obžaloba skupinu označovala za trockisty usilující pod záminkou kritiky kultu osobnosti o rozvrácení lidově demokratického zřízení. Proces převzal Jozef Břešťanský. Rozsudky byly tvrdé. Michal Tušer dostal devět a půl roku vězení, Karol Terebessy devět let, Jozef Ondruš pět let. Jozef Mičudík a Anton Rašla byli odsouzeni ke čtyřem letům. Nebyla to tedy jen neurčitá „vina systému“. Za rozsudky byli konkrétní lidé. A jedním z nich byl Břešťanský. Jeho kariéru to nezastavilo. Stal se předsedou Krajského soudu v Bratislavě a v září 1964 jej Národní shromáždění zvolilo náměstkem předsedy Nejvyššího soudu. Právě tam začala druhá, podstatně paradoxnější část jeho příběhu.
V šedesátých letech se Břešťanský dostal k přezkoumávání nezákonností padesátých let. Člověk, který byl součástí tehdejší justice, měl nyní pomáhat odhalovat její deformace. A na jaře 1968 už o nich mluvil veřejně. Dne 26. března vyšel v deníku Práce rozhovor, ve kterém Břešťanský popisoval mechanismus politických procesů. Mluvil o takzvaných soudních protokolech připravovaných bezpečnostními orgány. Z výslechů se podle jeho svědectví odstraňovalo vše, co mohlo vyvolat pochybnosti o pravdivosti přiznání. Obvinění se obsah protokolů učili a další výslechy měly zajistit, aby připravenou verzi zopakovali také před soudem. Upozorňoval rovněž na zásahy stranických a bezpečnostních orgánů do justice. Rozhodovalo se o tom, kdo bude stíhán a jaké tresty mají padnout, včetně trestů smrti. Bylo to pozoruhodné svědectví. Nejen kvůli tomu, co Břešťanský říkal. Ale také kvůli tomu, kdo to říkal. Sám byl totiž součástí justice, kterou nyní kritizoval. Rozhovor vyšel 26. března. O dva dny později Břešťanský zmizel.
Policie po nálezu těla oznámila, že vše nasvědčuje sebevraždě. Tím však případ neskončil. Už 3. dubna přinesla světová agentura Associated Press zprávu o smrti československého soudce. Následující den upozorňovala, že pražský tisk nechce policejní vysvětlení jednoduše přijmout. Objevila se informace o neznámém muži, který měl Břešťanského krátce před zmizením vyhledat a nabídnout mu tajné dokumenty. A stále tu byla nenalezená aktovka. Pozdější vzpomínky přidaly další podivnosti. Novinář Jiří Ruml například tvrdil, že Břešťanského boty měly zůstat nápadně čisté, přestože okolní les byl rozbahněný. Chybějící aktovku zmiňovalo už dobové zpravodajství. Historku o čistých botách známe z pozdějších svědectví. Bez původního kriminalistického spisu proto není možné tvrdit, že jde o prokázaný fakt. A především neexistuje důkaz, že byl Břešťanský zavražděn. Existují však důvody, proč jeho smrt vyvolávala pochybnosti už v roce 1968.
O případu podivné sebevraždy informoval i zahraniční tisk
Československá televize ještě v roce 1968 natočila dvaačtyřicetiminutový publicistický pořad „Poslední rozsudek“, jehož autoři pátrali po okolnostech Břešťanského zmizení a smrti. Jeho existence je sama o sobě pozoruhodným svědectvím o atmosféře Pražského jara. Státní televize veřejně zkoumala smrt jednoho z nejvyšších představitelů justice a nespokojila se pouze s oficiálním komuniké. Ještě několik měsíců předtím by něco takového bylo téměř nemyslitelné. A za několik měsíců znovu nemožné.
Příběh dostal o deset let později zvláštní pokračování. V normalizačním seriálu „Třicet případů majora Zemana“se objevil díl Štvanice, odehrávající se v roce 1968. Jednou z ústředních postav je prokurátor Vršecký. Starý politický případ, tlak novinářů, rehabilitace, záhadné dokumenty, a nakonec sebevražda člověka spojeného s justicí padesátých let – podobnosti s Břešťanského příběhem nejsou náhodné. Odborná literatura Vršeckého přímo spojuje s jeho osobou. Neznamená to však, že Štvanice rekonstruuje Břešťanského případ. Naopak. Normalizační seriál skutečné události ideologicky převrátil. To, co na jaře 1968 představovalo snahu otevřít staré nezákonnosti, se v seriálu změnilo v obraz hysterické kampaně novinářů a reformátorů proti údajným poctivým služebníkům státu. Dokonce i skutečná tragédie se tak stala materiálem propagandy.
Dobové vyšetřování uzavřelo Břešťanského smrt jako sebevraždu. Jeho osobní situace i atmosféra jara 1968 mohou nabídnout řadu možných motivů. Současně existovaly okolnosti, které vyvolávaly otázky už bezprostředně po jeho smrti. Nenalezená aktovka. Zprávy o tajných dokumentech. A především mimořádné postavení člověka, který znal mechanismus politických procesů ze dvou stran. Břešťanský byl totiž současně člověkem, který měl co vysvětlovat, i člověkem, který mohl mnohé vysvětlit ostatním. Možná jej dohnala vlastní minulost. Možná věděl víc, než bylo některým lidem příjemné. Možná je vysvětlení mnohem prostší.
Část dopisu JUDr Břešťanského
Jedno je ale jisté. Na jaře 1968 začala československá společnost hlasitě pokládat otázky, které byly téměř dvacet let zakázané. Jozef Břešťanský byl jedním z lidí, na které tyto otázky mířily a současně jedním z těch, kteří mohli pomoci hledat odpovědi. O několik měsíců později přijely tanky. Otázky nezmizely. Jen na dalších dvacet let přestalo být dovoleno je pokládat.
Zdroje:
Ilustrační grafika vytvořená pro seriál „Spravedlnost, která přišla příliš pozdě.“
