Článek
Kastrace a odstraňování prsou byly hlavními znaky členů náboženské sekty „Skopců“, kterou zlikvidoval až Stalin
Skopec je název rybníku blízko Protivína nebo vykleštěný beran. V Rusku to byl i člověk stejně postižený, na rozdíl od berana dobrovolně. Takový Rus věřil, že vykleštěním dojde spásy a věčného života.
Na počátku 17. století se kolem Danila Filipoviče v jižních částech Ruska zformovala skupina věřících, kteří odmítali pravoslaví, popy a chrámy. Danilo lidem vysvětlil, že Kristus se převtěluje do těch nejspravedlivějších z nich. Sám se prohlásil za Sabaotha a všichni věřili, že by zrovna jejich nově narozený synáček mohl být převtěleným Ježíšem.
autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Především v oblastech Povolží se náboženští horlivci, kterým se říkalo „chlystové“, začali oddávat čím dál víc extatickým obřadům, ve kterých hrál sex hlavní roli. Která žena by si nepřála porodit Ježíše?
Když se z narozených dětí po léta žádný Ježíš nevyklubal, rozhodl Filipovič, že jím bude Timofej Suslov. Proč si vybral jeho těžko říct, s největší pravděpodobností svedl volbu na Ducha svatého.
Ve druhé polovině 18. století se od „chlystů“ oddělila skupina, která na to šla z opačného konce. Člen sekty „chlystů“ Kondratij Selivanov rozhodl, že s hříšným životem je konec a od teď budou věřící vyznávat přísný asketismus. Aby jeho slova měla váhu, prohlásil se za Syna božího.
Zároveň zdůrazňoval biblický verš z Matoušova evangelia: „Jsou eunuchové, kteří se tak narodili z lůna matky, jsou eunuchové, kteří se jimi stali lidským přičiněním, a jsou eunuchové, kteří se jimi stali sami pro nebeské království. Kdo to může přijmout, ať to přijme“.
autor: RicHard-59 /commons.wikimedia.org/volné dílo
Ve snaze odolat pokušení se vykastroval. Bez kastrace není spásy. Selivanov tvrdil svým ovečkám, že varlata a ňadra vznikla z půlek zakázaného ovoce. A zakázané ovoce způsobilo jejich vyhnání z Ráje. Takže když se zbaví zapovězeného ovoce, zbaví se i prvotního hříchu.
Tvrdé jádro sekty, kovaní „skopci“ se začali sami kastrovat. Ženy si odřezávaly vnější pohlavní orgány a prsa, muži cokoliv, co šlo. Pokud nekřičeli bolestí, recitovali svaté texty, odříkávali modlitby a když bylo dílo dokonáno, hodili krvavé a odstraněné části svých těl do ohně. „Kristus je probuzen!“ zvolali, pokud neomdleli bolestí.
Ale ne každý měl odvahu ořezat své tělo. Proto byli vyškoleni „skopci“, kteří chodili po vesnicích a nabízeli svoji pomoc těm, kteří neměli dostatek kuráže.
autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Přestože byli „skopci“ státem i pravoslavnou církví pronásledováni, jejich hnutí se stále šířilo po celé Rusi. Většinou končili v sibiřském vyhnanství nebo na nucených pracích. Na Sibiři v Irkutsku se v roce 1772 ocitl i „Syn boží“ Selivanov.
Dvacet let o něm nebylo vidu slechu. Rozšířily se pověsti, že je to ve skutečnosti car Petr III. Toho nechala v roce 1762 jeho manželka, pozdější carevna Kateřina Veliká zavraždit. Ale „skopci“, a nejen oni věřili, že car Petr III. žije a zjeví se lidu v oblacích zlatého deště.
Zlatý déšť se nekonal, zato se po dvaceti letech zjevil Selivanov a kupodivu se sibiřský vyhnanec dostal až k samotnému carovi Pavlovi I. Selivanov se hrdě prohlásil za Pavlova otce a nabídl mu cestu spásy. „Dej se vykastrovat, já tě přijmu za syna a budeš spasen“. Car se do vlastní kastrace nijak nehrnul, otce už měl, druhého nepotřeboval a s tou spásou je to bůh ví jak. A tak se Syn boží Selivanov ocitl v blázinci.
Zpoza zdí blázince ho vysvobodil až další car Alexandr I. Selivanov měl štěstí, protože se ocitl ve správnou dobu na správném místě. Na začátku 19. století byl náboženský mysticismus v aristokratických kruzích velkou módou, takže se mezi společenskou smetánku poměrně snadno vetřel. V roce 1815, když se car Alexandr I. chystal vytáhnout proti Napoleonovi, Selivanov dokonce požehnal ruským kanónům. Na oplátku dostal od cara tři kabáty.
autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Selivanov řádil mezi aristokracií jako černá ruka. Blouznil o vykoupení čím dál víc, nabádal aristokratky k odstranění ňader a šlechtice ke kastraci, takže i zbožný Alexandr I. už ho měl dost. V roce 1820 nechal blouznivce umístit do kláštera, kde dožil svůj život a jeho bludy pravoslavní ignorovali.
Obyčejní a bezvýznamní členové sekty „skopců“ žili dál své životy až do nástupu bolševiků k moci. Ti se s každým náboženstvím vyrovnali „po bolševicku“ a sekta byla zlikvidovaná. Jednotlivci, kteří přežívali v ilegalitě, nebyli pro režim a církev žádnou hrozbou.
Zdroj:
