Článek
Norimberský proces měl světu dokázat, že ani představitelé státu nestojí nad zákonem. Na lavici obžalovaných usedli muži odpovědní za rozpoutání války, okupace, deportace a masové vraždění.
Jen několik metrů od nich však seděli představitelé Sovětského svazu, státu, který se v roce 1939 společně s Hitlerem podílel na rozdělení Polska, napadl Finsko, anektoval pobaltské státy, deportoval statisíce lidí a povraždil tisíce polských zajatců.
Hlavním sovětským žalobcem byl Roman Andrejevič Ruděnko, muž, jehož vlastní kariéra byla spojena se stalinským represivním aparátem. A právě on se v Norimberku pokusil připsat jeden z nejznámějších sovětských zločinů Katyň nacistickému Německu. Příběh Ruděnka proto otevírá otázku, která nad Norimberkem visí dodnes. Co se stane se spravedlností ve chvíli, kdy jeden kat soudí druhého?
Norimberk, pátek 8. února 1946. Proces s hlavními představiteli nacistického Německa probíhal již téměř tři měsíce. Američané, Britové a Francouzi předkládali dokument za dokumentem, svědectví za svědectvím. Svět se postupně dozvídal podrobnosti o systému, který dokázal z okupace, otrocké práce a masového vraždění vytvořit státní politiku.
Ruděnko na poštovní známce SSSR
Toho rána dostala slovo čtvrtá žalující mocnost. „Volám generála Ruděnka za Sovětský svaz,“ oznámil předseda tribunálu Geoffrey Lawrence. Před soudce předstoupil osmatřicetiletý Roman Andrejevič Ruděnko, hlavní žalobce SSSR.
Jeho úvodní slova patří k nejpozoruhodnějším okamžikům celého procesu. Prohlásil, že si je plně vědom mimořádného historického významu řízení. Poprvé v dějinách podle něj před soudem stojí lidé, kteří se zmocnili celého státu a učinili z něj nástroj svých zločinů.
Byla to působivá formulace. A také formulace, která při pohledu zpět působí téměř znepokojivě. Protože kdyby se její význam nevztahoval pouze na Německo, ale skutečně univerzálně na každý stát, který se stal nástrojem masových represí, deportací a vražd, bylo možné položit otázku.
Proč stojí před soudem pouze jedna diktatura?
A ještě jednu, možná nepříjemnější. Kdo je muž, který právě jménem Josifa Stalina hovoří o zločincích, kteří se zmocnili státu a proměnili jej v nástroj zločinu?
Roman Andrejevič Ruděnko se narodil roku 1907 v Nosivce v tehdejší Černihivské gubernii Ruského impéria, na území dnešní Ukrajiny. Pocházel z rolnické rodiny. Jeho cesta vzhůru byla typická pro generaci mladých mužů, kterým bolševická revoluce otevřela kariéru, o jaké by jejich rodiče v carském Rusku sotva mohli uvažovat.
V mládí pracoval jako dělník, zapojil se do Komsomolu a roku 1926 vstoupil do komunistické strany. O několik let později začal pracovat v sovětském justičním systému. Nebyl tedy právníkem, který by si vybudoval kariéru ještě před revolucí a následně se musel novému režimu přizpůsobit. Ruděnko profesně vyrůstal uvnitř sovětského systému.
Postupoval rychle. Ve třicátých letech se stal prokurátorem Doněcké oblasti, a právě zde se jeho životopis protíná s jednou z nejtemnějších kapitol Stalinovy vlády, s Velkým terorem.
Norimberský tribunál
Ruská historická encyklopedie uvádí Ruděnka jako člena zvláštní trojky NKVD a přímo jej spojuje s Velkým terorem let 1937–1938. Tak zvaná „trojka“ nebyla soudem v běžném slova smyslu. Byl to mechanismus represe.
V letech 1937 a 1938 dosáhly stalinské čistky svého vrcholu. Statisíce lidí byly zatýkány jako údajní špioni, sabotéři, kontrarevolucionáři či nepřátelé lidu. Standardní soudní řízení bylo pro takové množství případů příliš pomalé.
Režim proto využíval zvláštní trojky, tříčlenné orgány složené zpravidla z představitele NKVD, stranického funkcionáře a prokurátora. Rozhodovaly administrativně a ve zrychleném režimu. Výsledkem bývaly většinou otrocké práce v gulagu nebo rozsudek smrti.
Ruděnko byl v době Velkého teroru regionálním prokurátorem a členem jednoho z těchto orgánů. Muž, který se později stal jednou z tváří mezinárodní spravedlnosti, byl součástí represivního mechanismu stalinského státu v době, kdy tento mechanismus likvidoval skutečné i domnělé odpůrce režimu bez standardů, které bude Ruděnko o několik let později požadovat při stíhání nacistů. Tento rozpor se měl ještě prohloubit.
Hermann Göring během křížového výslechu před Tribunálem
V červnu 1945, několik týdnů po porážce Německa, se v Moskvě konal proces, který dnes známe jako „Proces šestnácti“. Před sovětskou vojenskou justicí stanulo šestnáct představitelů polského podzemního státu, včetně osob spojených se Zemskou armádou.
Okolnosti jejich příchodu do sovětských rukou byly mimořádné. Sovětské orgány je pozvaly k jednání. Polští představitelé očekávali rozhovory o budoucím politickém uspořádání země. Místo toho byli zatčeni, odvezeni do Moskvy a postaveni před soud.
Proces proběhl od 18. do 21. června 1945 před Vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR. Ruděnko se na něm podílel jako jeden z představitelů obžaloby. Bylo to jen několik měsíců předtím, než odjel do Norimberku. Kontrast to byl obrovský.
V Moskvě pomáhal sovětský prokurátor soudit představitele polského podzemního státu, kteří bojovali proti německé okupaci. V Norimberku měl vzápětí jménem Sovětského svazu žalovat představitele režimu, proti němuž tito Poláci bojovali.
Ruděnkova kariéra mezitím pokračovala vzhůru. Od roku 1944 byl prokurátorem Ukrajinské SSR. Když Stalin hledal člověka, který bude před mezinárodním tribunálem reprezentovat sovětskou obžalobu, volba padla právě na něj. Bylo mu pouhých osmatřicet let, ale ruce měl až po lokty od krve.
Norimberský tribunál nebyl obyčejným soudem. Vznikl rozhodnutím čtyř vítězných mocností na základě Londýnské dohody z 8. srpna 1945. Každá ze čtyř mocností vyslala svého soudce a vlastní tým žalobců.
Charta tribunálu definovala tři základní skupiny zločinů. Zločiny proti míru zahrnovaly plánování, přípravu a vedení útočné války. Válečné zločiny zahrnovaly vraždění a špatné zacházení s válečnými zajatci či civilisty, deportace, braní rukojmích a plenění. A zločiny proti lidskosti zahrnovaly vraždy, vyhlazování, zotročování, deportace a další nelidské činy proti civilnímu obyvatelstvu.
Zprávy o Procesu s válečnými zločinci byly denně na stránkách novin
Státní funkce už neměla člověka automaticky chránit před trestní odpovědností. „Plnil jsem rozkazy“ nemělo být univerzální omluvou nebo výmluvou. Právě zde vznikal jeden ze základů moderního mezinárodního trestního práva a zároveň se zde rodil jeho největší paradox.
Protože jeden ze států, který tato pravidla formuloval, by při jejich skutečně univerzálním použití musel odpovídat na velmi nepříjemné otázky.
Když Ruděnko vyslýchal Alfreda Rosenberga, jednoho z hlavních ideologů nacismu a říšského ministra pro okupovaná východní území, mohl vystupovat z pozice žalobce skutečně obludného systému. Ptal se na popravy, na zacházení s civilním obyvatelstvem. Na pravomoc německých komisařů nařizovat popravy rukojmích. Na správu okupovaných území, na Ukrajinu, na německé plány vůči východní Evropě. A všechny tyto otázky byly oprávněné a naprosto legitimní.
Nacistická okupace východní Evropy patřila k nejbrutálnějším okupačním režimům moderních dějin. Za frontou postupovaly jednotky Einsatzgruppen. Židé byli systematicky vražděni. Miliony sovětských válečných zajatců zemřely hladem, nemocemi nebo byly zabity. Civilní obyvatelstvo bylo deportováno na nucené práce. Celé vesnice byly vypalovány. Skutečnost, že Sovětský svaz sám páchal zločiny, žádný z těchto činů nemaže. Dokumentoval reálné zločiny a soudil reálné pachatele.
Soudci u Norimberského tribunálu
Jenže stačilo položit Ruděnkovy otázky opačným směrem.
Co se dělo s obyvatelstvem území obsazených Sovětským svazem?
Co se stalo s polskými důstojníky zajatými Rudou armádou?
Co se stalo s lidmi deportovanými z východního Polska?
Co se stalo v Estonsku, Lotyšsku a Litvě?
A kdo zahájil válku proti Finsku?
Na tyto otázky Norimberský tribunál odpovídat neměl. Jeho jurisdikce byla vytvořena pro zločiny hlavních válečných zločinců evropské Osy. Sovětský svaz nebyl před soudem.
Jenže před šesti lety, konkrétně 23. srpna 1939 zavládla v kremelských sálech nálada zcela jiná. Večer 23. srpna 1939 přiletěl německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop vyjednávat se Stalinem a Molotovem. Výsledkem byl německo-sovětský pakt o neútočení. Podle veřejného textu se dvě mocnosti zavazovaly, že proti sobě nepovedou válku.
Existoval však ještě druhý dokument. Tajný dodatkový protokol. Ten rozděloval části východní Evropy do německé a sovětské sféry zájmů. Týkal se Polska, Finska, Estonska, Lotyšska a později se úpravy dotkly i Litvy; sovětský zájem byl deklarován rovněž vůči Besarábii.
Nebyla to ideologická aliance dvou přátelských režimů. Byla to cynická geopolitická dohoda dvou diktatur, které si dočasně rozdělily sféry zájmu. O devět dní později, 1. září 1939, napadlo Německo Polsko. Británie a Francie vyhlásily Německu válku a druhá světová válka v Evropě začala.
O šestnáct dní později překročila polskou hranici z východu Rudá armáda. Polsko se ocitlo mezi dvěma velmocemi. Německá a sovětská vojska zemi rozdělila. V této chvíli se už budoucí norimberský problém stává téměř hmatatelným. Protože Charta tribunálu bude roku 1945 definovat plánování a vedení útočné války jako zločin proti míru.
Na územích Polska obsazených Německem začal nacistický teror prakticky okamžitě. Na východě se mezitím rozbíhal teror sovětský.
Je třeba znovu zdůraznit, že oba režimy nebyly totožné a jejich ideologické cíle se zásadně lišily. Sovětský teror vycházel z ideologického rámce třídního boje, likvidace politických protivníků, sovětizace společnosti a zabezpečení režimu.
Na územích východního Polska následovalo zatýkání, konfiskace, deportace a likvidace lidí považovaných za potenciální odpůrce sovětské moci. Sovětská okupace Polska měla ale přinést ještě jeden zločin, který se později stane Achillovou patou sovětské delegace v Norimberku.
Na jaře 1940 se v sovětských rukou nacházely tisíce polských důstojníků, policistů, příslušníků státní správy a dalších zajatců. Pro Stalinův režim představovali potenciální problém. Představovali elitu poraženého polského státu. A mnozí byli vůči Sovětskému svazu nepřátelští.
Šéf NKVD Lavrentij Berija proto předložil návrh. Dne 5. března 1940 nejvyšší sovětské vedení schválilo rozhodnutí, podle něhož měly být případy tisíců polských zajatců a vězňů projednány zvláštním způsobem bez jejich přítomnosti, bez obvinění a bez běžného soudního řízení s použitím nejvyššího trestu.
Rozhodnutí schválili nejvyšší představitelé sovětského režimu včetně Stalina, Molotova a Vorošilova. Následovaly masové popravy. Vraždy, které se později souhrnně začaly označovat jako katyňský zločin. Nešlo o exces několika příslušníků NKVD, ale o státní rozhodnutí.
Sovětská skupina během jednání
Sovětský svaz obvinil ze zločinu nacistické Německo a tato verze dorazila roku 1946 do Norimberku. Z pohledu sovětského vedení dávalo zahrnutí Katyně do německých zločinů smysl. Pokud by mezinárodní tribunál uznal německou odpovědnost, Stalinův režim by získal mezinárodní potvrzení, které by udělalo z jeho lži pravdu.
Dne 11. května 1946 před tribunálem Ruděnko osobně hájil postup sovětské obžaloby. Prohlásil, že sovětská strana od počátku považovala případ Katyně za obecně známou skutečnost a že byl již zahrnut do obžaloby. Pokud tribunál připustí další svědky obhajoby a začne pochybovat o sovětských dokumentech či svědcích, varoval Ruděnko, bude sovětská strana nucena předložit další důkazy a další svědky.
Dne 1. července 1946 Ruděnko oznámil, že sovětská obžaloba hodlá povolat tři svědky na podporu své verze katyňského případu. Tady se paradox Norimberku dostává téměř do absurdní podoby. Před mezinárodním soudem stojí představitel státu, jehož nejvyšší vedení rozhodlo o popravě polských zajatců. A tento představitel se snaží přesvědčit soud, že vraždu spáchal nepřítel, kterého právě žaluje.
Ruděnko v Katyni osobně nepopravoval, nevraždil. Jeho zbraní byl psací stroj a razítko. Byl představitelem stalinského justičního systému. V době Velkého teroru byl členem zvláštní trojky NKVD. Krátce před Norimberkem se podílel na Procesu šestnácti. A jako hlavní sovětský žalobce v Norimberku aktivně hájil obvinění, které přisuzovalo katyňský zločin Němcům. Protože Ruděnkova úloha nebyla úlohou popravčího. Byla úlohou státu, který po vraždě potřebuje vytvořit právní příběh, v němž je vrahem někdo jiný.
Sovětské straně se nakonec nepodařilo dosáhnout toho nejdůležitějšího. Katyň se nestala součástí konečného rozsudku jako prokázaný německý zločin. Tribunál v této otázce nevynesl výrok, který by sovětskou verzi potvrdil. Norimberk tedy sice dovolil Sovětskému svazu předložit falešné obvinění, ale nedal mu konečnou autoritu mezinárodního rozsudku.
Po desetiletí přesto Moskva trvala na německém pachatelství. Teprve na konci existence Sovětského svazu byla sovětská odpovědnost oficiálně přiznána a zpřístupněné dokumenty odstranily podstatné pochybnosti o tom, kdo rozhodnutí přijal.
Před Norimberským tribunálem Ruděnko řekl, že poprvé v dějinách, říkal tehdy, stojí před soudem lidé, kteří se zmocnili státu a učinili z něj nástroj svých zločinů. Ano, to byla pravda. Jen nebyla aplikována na všechny stejně.
Katyň totiž nebyla jediným problémem sovětského místa u norimberského stolu, který se Sověti pokusil zakrýt. Za Katyní bylo napadení Polska, Finska, Estonska, Lotyšska, Litvy a Besarábie. A pakt, který Stalin uzavřel s Hitlerem pouhý týden před vypuknutím evropské války.
Tento problém nešlo v Norimberku přehlédnout. Obhajoba německých představitelů pochopila velmi rychle, kde leží jedna z nejcitlivějších slabin sovětské pozice a začalo se mluvit o tajném protokolu paktu Molotov–Ribbentrop.
Obhajoba se pokusila otevřít otázku, kterou sovětská strana rozhodně otevírat nechtěla. Jestliže je rozbití Polska a zabrání jeho území jedním státem zločinnou agresí, podle jakého principu se má posuzovat zabrání druhé poloviny Polska státem druhým?
A přesto v roce 1945 usedl Sovětský svaz k norimberskému stolu jako jedna z mocností oprávněných soudit zločiny proti míru.
V závěrečné argumentaci Ribbentropovy obhajoby zazněla dokonce formulace, že pokud chce obžaloba na události aplikovat právní měřítko, nelze ignorovat Sovětský svaz jako partnera německé politiky vůči východní Evropě.
Z právního hlediska na tom nebylo nic zvláštního. Sovětský svaz byl signatářem Londýnské dohody a měl právní postavení žalující mocnosti, protože byl jedním ze států, které tento soud založily.
Ale měl k tomu také morální legitimitu? Může být spravedlnost univerzální, jestliže zákon platí pro poraženého, ale nikoli pro vítěze?
V Norimberku se ukázalo, že právo a legitimita mohou být někdy dva zcela protichůdné termíny.
Zdroje:
