Článek
Anglický termín „resurrectionists“, tedy Vzkříšení, má se vzkříšením Krista pramálo společného.
Pitvu prováděli v Evropě už řečtí lékaři dávno před naším letopočtem. Později zájem o studium lidského těla upadl v nemilost i z náboženských důvodů a vrátil se teprve v období renesance. Pitvu starého muže zobrazil ve svých kresbách i Leonardo da Vinci.
Zájem o studium anatomie logicky vyvolal zájem a poptávku po tělech, která by se dala pitvat. Jenže kde vzít a nekrást? Naskýtala se možnost použít těla, kterým byl odepřen křesťanský pohřeb. Tak v roce 1505 vyšel zákon, že Společnosti holičů a chirurgů v Londýně mají právo každý rok pitvat těla čtyř popravených zločinců.
Jenže jak přibývalo lékařských fakult, poptávka po tělech rostla a těla popravených zločinců nestačila. Krizi v tomto byznysu měl vyřešit Zákon o vraždě z roku 1751. Měl být odstrašujícím příkladem pro hypotetické budoucí vrahy. V případě dopadení a odsouzení k trestu smrti budou jejich těla po vykonání rozsudku předána medikům a lazebníkům k pitvám.
„…v žádném případě nesmí být tělo žádného vraha pohřbeno; ledaže by poté bylo takové tělo vypreparováno a anatomizováno.“ (Zákon o vraždě, 1751)
Zákon se v praxi příliš neuplatnil. Odstrašující účinek nulový, protože vražd neubylo, ale propast mezi nabídkou a poptávkou se dále prohlubovala. Lékařské fakulty už byly tak zoufalé z nedostatku těl pro pitvy, že začaly nabízet slušné peníze těm, kteří jim nějaké mrtvoly v přijatelném stavu obstarají.
Další finanční nabídky se týkaly úplatků soudním úředníkům, kteří asistovali při popravách, což samozřejmě vedlo i k odebrání mrtvých, kteří nebyli ani zločinci, ani sebevrazi a mohli být v pokoji pochováni na křesťanském hřbitově. Další „všimné“ šlo na zaplacení vězeňských hadrů nebo pohřebního rubáše odsouzeného.
A co se nepodařilo vyřešit skrze zákony Jeho veličenstva, vyřešila, jak jinak, neviditelná ruka trhu. Vznikla nová profese, jejímž aktérům se začalo říkat „resurrectionists“. Prostě vykradači hrobů, lupiči mrtvol, kteří těla nedávno pohřbená začali dodávat fakultám.
Bylo to samozřejmě nezákonné, a tak tito vykradači hrobů pracovali v noci v utajení. Aby pozůstalí ochránili posmrtný spánek svých mrtvých a nedošlo k zohavení ostatků, zapracovali správci hřbitovů na bezpečnostních opatřeních. Na hřbitovech se budovaly strážní věže, mezi náhrobky se procházely noční hlídky, nad hroby byly stavěny želené konstrukce a těžké kamenné desky, které měly zabránit vykopávání mrtvých. Jaké scény se musely odehrávat na popravištích, když se o jedno tělo doslova rvaly desítky zájemců, si těžko dokážeme představit.
Největší riziko ztráty nebožtíka samozřejmě hrozilo u čerstvě pohřbených, protože „ještě teplé mrtvoly“ měly největší cenu. Bylo to prostě zboží jako kterékoliv jiné. Jaká byla cena takové mrtvoly?
Zpráva z roku 1795 z města Lambeth uvádí cenu dvou guineí a koruny. Samozřejmě, že zájem byl i o části a tomu odpovídaly i ceny. Jedna noha šest šilinků, za palec devět pencí. Ceny byly pohyblivé, pode aktuálního zájmu.
V roce 1828 byla cena za mrtvolu asi osm guineí, ale někdy se vyšroubovala až na dvacet guineí. Byly to obrovské částky ve srovnání s výdělky z „normální“ činnosti. Tkadlec hedvábí si za týden vydělal pět šilinků, domácí sluha jednu guineu.
Různé finanční ohodnocení měly typy mrtvol. Obvykle mužské byly dražší než ženské. Všelijaké odchylky od normálu se přeplácely horentními sumami. Za mrtvé tělo „irského obra“ Charlese Byrnea bylo zaplaceno pět set liber. Ale i s částmi jako byl skalp s dlouhými vlasy nebo hlava, obzvláště pokud zůstal zachovalý chrup, se daly vydělat více než slušné peníze.
Celková situace a neustále se zvyšující zájem lékařských institucí o mrtvá těla vyvrcholil událostmi, které znamenaly postupný úpadek a zánik tohoto druhu podnikání.
Jistý Hare pronajímal pokoje a když jeden z nájemníků zemřel přirozenou smrtí, rozhodl se s pomocí svého známého tělo prodat profesoru Robertu Knoxovi. Podařilo se a o výdělek se podělili. Při této transakci vznikl podnikatelský záměr. Proč zdlouhavě čekat, až některý z nájemníků zemře, když jim na onen svět můžeme pomoci a těla výhodně prodávat.
Tak začali nájemníci kapat jako mouchy a profesor měl zajištěný přísun čerstvých mrtvol. Ale ani ubytovací zařízení není bezedné, a tak dvojice vrahů přenesla své podnikání i na ulici. Vražda žebráka a prodej jeho těla byly sice snadno vydělané peníze, ale někteří ze studentů profesora Knoxe tělo poznali. Zatčení na sebe nenechalo dlouho čekat.
Během výslechů se oba obchodní partneři snažili svalit zločiny na toho druhého. Advokát sir William Rae nabídl Hareovi imunitu, aby svědčil proti Burkovi. Což se stalo o Vánocích roku 1828. Burke byl shledán vinným a odsouzen k smrti oběšením. Po popravě 28. ledna 1829 v Edinburgu bylo jeho tělo předáno anatomickému ústavu zcela zdarma a použito k výuce anatomie.
Zdroje:
