Článek
Münsterberg bylo malé, ospalé město v Dolním Slezsku. Dva kostely, zvonice, radnice, synagoga se židovským hřbitovem. Z rušných dějin města zbylo jen pár stránek v učebnicích dějepisu. Kdysi knížecí sídlo, které Karel IV. jako markrabě moravský připojil k českým zemím. Nejprve husitské tlupy a po nich armády bojující ve třicetileté válce město vydrancovaly.
Po první slezské válce připadl Münsterberg Pruskému Slezsku, a to až do roku 1945. Po skončení druhé světové války byly všechny menšiny vyhnány a město se stalo ryze polským pod názvem Ziebice. Ale to je ještě daleko.
Bylo před Vánocemi roku 1924, když kočí Gabriel zaslechl odněkud z útrob domu strašný křik. Vyběhl z bytu a na schodech se téměř srazil s místním povalečem a bezdomovcem Vincenzem Oliverem. Z ošklivé rány na hlavě mu tekla krev a zmateně vykřikoval cosi o vraždě. Na policejní stanici, poté co se trochu uklidnil a lékař prohlédl jeho zranění, uvedl, že se ho pokusil zabít krumpáčem taťka Denke.
https://pixabay.com/photos/keys-hudob%C3%BD-tool-organ-wooden-tool-2666542/
Takovému tvrzení nikdo z přítomných nechtěl věřit, protože Karl Denke byl ctěný a vážený občan. Ve městě byl známý jako zbožný křesťan a lidé mu říkalo otec Denke. Chodil v čele náboženských procesí, nosil kříž a v kostele hrál na varhany. Podle tvrzení známých a sousedů to byl velmi laskavý, štědrý, zbožný a nesobecký člověk.
Nedalo se nic dělat a policisté si pozvali tátu Denkeho, aby se dozvěděli, co se vůbec stalo. Ten přiznal, že se s Oliverem dostal do konfliktu, ale pouze se bránil. Jasná sebeobrana krumpáčem. Policisté ho nicméně umístili do cely a další den ráno šli prohlédnout jeho byt. Byly Vánoce, sníh křupal pod nohama, lidé se na sebe usmívali, přáli si všechno nejlepší, šťastné a veselé. Hospodyňky připravovaly sváteční jídlo, aniž by tušily, že muže, kteří přišli do bytu táty Denkeho, přešla chuť hned po ránu.
Karl Denke pocházel z tohoto kraje. Ve škole mu to moc nešlo, vyšel ve dvanácti letech. Zkoušel se živit všelijak, ale v pětadvaceti mu zemřel otec a bylo třeba vyřešit dědictví. Starší bratr si ponechal rodinný statek, zatímco Karl dostal peníze, za které si mohl pořídit své vlastní hospodářství. Což se ukázalo jako krok špatným směrem. Hospodářství tedy vyměnil za dům v Münsterbergu, ve kterém si nechal byt a ostatní prostory pronajímal. Věnoval se podomnímu prodeji. Nabízel zeleninu, výrobky z kůže a občas maso.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Když brzy ráno o Vánocích 1924 vstoupili policisté do bytu taťky Denkeho, potřísnili svojí snídaní kamennou podlahu už v předsíni. V dřevěném sudu se v soli macerovaly kusy lidského masa a kůže. V hrncích se vařilo cosi růžového a měkkého. Podle zápisu otrlého policisty to byly „hýždě se smetanovou omáčkou dle tatíčka Denkeho“. V kůlně na dvorku se pak ještě našel sud s uvařenými kostmi.
Taťka Denke byl zkušený řezník. Byly nalezeny nohavice s lidskou tlačenkou, v kuchyni napůl svlečené mužské torzo spolu s řeznickými nástroji, na stěnách se sušily podvazky z lidské kůže a tkaničky z vlasů. Kromě toho tam bylo množství kostí, zubů, zbytky oblečení a doklady totožnosti.
A také deník. Denkeho poznámky se seznamem obětí. V něm se varhaník a kanibal přiznal, že vraždil od roku 1903. Oběti zabil, rozporcoval a zčásti snědl. Přebytky prodával na černém trhu ve Wroclawi. Poražených a zkonzumovaných lidí bylo kolem čtyřiceti.
Když vše vyšlo najevo, vypukla ve městě panika. Nikdo, kdo koupil na trhu maso a masné výrobky, si nebyl jist, že nekonzumoval neznámého tuláka, bezdomovce nebo prostitutku.
Autor: DanielMrakic/commons.wikimedia.org/volné dílo
Pravý důvod Denkeho kanibalismu se zjistit nepodařilo. Mohl to být obyčejný byznys, porážka a prodej masa nebo zvrácené potřeby dotyčného, popřípadě kombinace obojího.
Dva dny před Vánocemi 1924 ho při večerní kontrole strážný našel v cele oběšeného na vlastním kapesníku.
Karl Denke byl pohřben v brzkých ranních hodinách v jednoduché rakvi na místním hřbitově.
Zdroje:
