Článek
Kletba posledního velmistra templářů zničila nejen dynastii Kapetovců, ale postihla celou Francii
Chod Jan Sladký Kozina vyzval před svou popravou Lomikara na „boží súd.“ Do roka a do dne. Podobnou výzvu učinil o 381 let dříve Jacques de Molay, třiadvacátý a zároveň poslední velmistr mocného řádu templářů. S tím rozdílem, že v případě Koziny byl pozván před stolici boží pouze Lomikar, zatímco velmistr řádu do svého zvolání zahrnul nejen svého kata, francouzského krále Filipa Sličného, ale i jeho potomky.
Jacques de Molay byl 18. března 1314 odsouzen spolu s dalšími vysokými templářskými hodnostáři za kacířství, čarodějnictví a další zločiny na doživotí. Ke všeobecnému překvapení se po vynesení rozsudku rozhodl přiznání vynucené mučením odvolat. Ten samý den byl rozsudek změněn na trest smrti upálením.
Byl upálen na hranici 18. března roku 1314, přičemž král poručil udržovat pod ním jen mírný oheň, aby se jeho muka prodloužila. Při tom měl proklít francouzského krále Filipa IV. Sličného i papeže Klementa V. a povolat je do roka a do dne k Božímu soudu, což se nakonec vyplnilo. Papež nečekaně zemřel 33 dnů po velmistrově popravě a král Filip ho 29. listopadu následoval. Také Filipovi synové krátce po sobě na trůnu zemřeli, a protože neměli mužské potomky, dynastie Kapetovců ve Francii v roce 1328 vymřela. Francie navíc krátce poté upadla do stoleté války s Anglií a po roce 1347 zemi zdecimovala epidemie moru.
Jacques de Molay pocházel z burgundské šlechty a narodil se ve městečku Molay. Asi ve dvaceti letech se přidává k templářům a odjíždí bojovat do Svaté země. Když křesťané v roce 1291 neudrží přístavní město Akko, musí uprchnout na Kypr. Tady se Jacques de Molay zhruba ve čtyřiceti stává novým velmistrem templářského řádu. Jeho šestnáctiletá vláda bude naplněna usilovnou snahou prosadit další křížovou výpravu, která by ztracená svatá místa křesťanů v Palestině dobyla zpět. Vydá se na dlouhou cestu po evropských dvorech, ale na Kypr se vrátí s nepořízenou.
Důvod existence řádu, který měl sloužit k ochraně křesťanských poutníků na cestách do Jeruzaléma, je najednou pryč a jeho bohatství začne být mnohým na obtíž.
Ten, komu vadí nejvíc je francouzský král Filip IV. Sličný. Je u templářů zadlužený až po uši a na splacení dluhů má svůj vlastní recept. Pověří svého notáře, aby templáře očernil do takové míry, že zinscenovaný proces proti nim bude v zájmu nejen jeho, ale i katolické církve a samotného papeže.
V roce 1307 pozve král velmistra do Paříže, aby s ním obvinění probral a řešil budoucnost řádu. Ve skutečnosti je to léčka. Za úsvitu v pátek 13. října 1307 se francouzští vojáci a úředníci objeví v každém templářském domě ve Francii a zatknou každého, na koho narazí. Následuje obvyklý koloběh mučení a vynucené přiznání k předloženým zločinům. Na světlo boží vyjdou obvinění, že templáři při svých přijímacích rituálech plivou na kříž, líbají se na zadek, ponoukají se ke vzájemné kopulaci a místo Krista uctívají hlavu satanského bůžka zvaného Bafomet. Nejhorší obvinění, jaká si lze ve středověké Evropě představit.
Seznam obsahuje celkem 127 bodů obžaloby. Po měsících strávených na mučidlech se většina zatčených ke všemu přizná.
V roce 1311 obdržel papež soupis obvinění a přiznání zajatých templářů, kterým nemohl uvěřit. Proto bylo rozhodnuto o svolání koncilu, na kterém byla hlavním tématem veškerá provinění a hereze řádu. Koncilu se měli účastnit nejrůznější církevní představitelé z celé Evropy, samozřejmě i významní panovníci dostali pozvání. Realita byla naprosto jiná. Většina církevních zástupců nepřijela a z hlav pomazaných a šlechty pouze francouzský král Filip IV., který celé to krvavé divadlo zinscenoval.
Důvody ke zrušení řádu uvedl tyto: „Nejsvětějšímu otci v Pánu, Klementovi, z Boží prozřetelnosti přesvaté římské a obecné církve papeži. Výsledky šetření podniknutých proti bratřím a řádu milice Templu zjevily či dokázaly takové, a tak veliké kacířské bludy a hanebné zločiny jejich, že proto zmíněný řád právem musí být zrušen.“
Hlavní slovo měl na koncilu samozřejmě papež a rytíři Templu měli být souzeni podle práva, tudíž měli právo se obhájit. Proto měl být zvolen zástupce, který by hovořil na obranu řádu. Důsledkem bylo pozvání nezatčených templářů na koncil. Dorazilo jich devět a sami sebe nazývali Obránci řádu. Papež je nechal okamžitě uvěznit, aby nedošlo k dalšímu prodlužování sporu, který by ohrozil jeho pontifikát.
Jeho plánem bylo zrušit řád a jeho bohatství následně přesunout ke Špitálníkům, aby obrovský majetek Templu nepadl do rukou šlechty. Jenže 17. února 1312 se dostavil na koncil Filip IV. s doprovodem. Nejdříve proběhla jednání s kardinály a dne 20. března dorazilo i královo vojsko. Zastrašený papež už za dva dny vydal bulu „Vox in excelso.“
„Zvažujíce stejně tak, že římská církev již zrušila slavné řády pro činy mnohem menší než zde jmenované, aniž by dokonce byla bratrům přiřčena vina. Mimo to si vyhrazujeme osoby a majetky tohoto řádu k rozhodnutí a užití našeho apoštolského stolce.“
Takže jednu věc měl papež i král z krku. Řád se považoval za zrušený. A na řadu přišlo jednání o majetku řádu. Největší nárok si činil Filip IV., což bylo vzhledem k jeho zadluženosti logické. Na druhé straně mnozí kardinálové podporovali papežův návrh, aby bohatství řádu bylo převedeno pod správu špitálnického řádu a následně použito na podporu území ve Svaté zemi.
Nakonec se obě strany šalamounsky dohodly tak, že majetek sice připadne řádu Špitálníků, ale francouzská koruna dostane podíl jako náhradu za veškeré výdaje spojené s řádem. Celý tento handl byl zpečetěn bulou „Ad providam.“ Filip IV. byl odškodněn částkou dvě stě tisíc liber, jeho syn Ludvík dostal dalších šedesát tisíc liber.
Zbývalo vyřešit otázku, co s uvězněnými templáři. Několik málo rytířů bylo propuštěno, obvykle byli nízkého postavení a nedrželi důležitou pozici v řádu. Kvůli templářům ve vysokém postavení včetně velmistra, byla na papežův příkaz v prosinci 1313 sestavena komise, která měla rozhodnout o osudu posledních čtyř templářů. Oni čtyři muži byli velmistr řádu Jacques de Molay, Hugh Pairaud, Geoffrey Charnay a Geoffrey Gonneville.
Hlavní líčení proběhlo 18. března 1314. Obžalovaní byli předvedeni před katedrálu, kde jim byly zopakovány jejich prohřešky. Následně byli odsouzeni k doživotnímu žaláři. Hugh Pairaud a Geoffroy Gonneville tento trest přijali. K překvapení všech tento rozsudek neunesl sedmdesátiletý velmistr Jacques de Molay, kdy jednoznačně doživotní žalář odmítl a přímo před kardinály začal svůj řád obhajovat. K velmistrovi se přidal také Geoffroy Charney.
Zde nastal problém, jelikož po svém odmítnutí přiznání mohli být usvědčení jako opětovní kacíři. Trest byl v takovémto případě naprosto jednoznačný, tedy upálení. Oba templáři byli okamžitě zatčeni a uvězněni. Z králova příkazu byli ještě ten samý den odsouzeni k trestu smrti upálením. Rytíři byli převezeni na malý ostrov na řece Seině, který byl v této době nazýván ostrovem Židů. Zde byli oba za přítomnosti francouzského krále upáleni na pomalém ohni.
Poslední slova velmistra zněla takto: „Aspoň mi, páni, dovolte, abych své ruce sepnul a k Bohu se pomodlil, neboť nadešla má chvíle. Zde vidím svůj ortel a smrti se odevzdávám sám, Bůh ví, kdo se zmýlil a hřešil.“
Zdroje:
