Článek
Klopýtnutí koně způsobilo vymření Jagellonců po meči, expanzi Turků do Evropy a nástup Habsburků na český trůn.
Po dvouhodinové bitvě 29. srpna 1526 u Moháče se na útěku utopil v řece dvacetiletý Ludvík Jagellonský, král český, uherský a chorvatský. Touto událostí se otevřel prostor pro expanzi Turků do Evropy a zároveň se uvolnil český trůn pro rakouské Habsburky. Mnozí historikové považují toto datum za symbolický konec středověku a počátek novověku.
Vladislav II. si už jako mladík vysloužil nelichotivou pověst i přezdívku. „Bene, bene“. „Dobře, dobře“. Nic neřešit, všechno každému odkývat a mít svatý pokoj. To si může dovolit vladař, který má za sebou silnou a vlivnou skupinu, což nebyl tento případ. Král „Dobře“ díky svému postoji neměl mnoho nepřátel. S každým se snažil být zadobře, což je vlastnost chvályhodná.
Jen dědice trůnu se nemohl dočkat. Teprve k jeho padesátinám mu třetí manželka Anna de Foix a Candale porodila syna. Dostal jméno Ludvík a osud mu nedopřál pouhých dvaceti let. Jeho matka porod dítěte zaplatila svým životem.
Když zemřel král Vladislav, bylo Ludvíkovi pouhých deset let. Přesto že byl v roce 1508, tedy ve jeho dvou letech ho otec nechal korunovat za uherského krále a o rok později také za krále českého. Logicky dostal poručníky . Stal se jím litevský velkokníže Zikmund I. a polský král.
Jenže ve dvaceti letech už král, kterému se stále přezdívalo Ludvík Dítě, dítětem nebyl. Nejdříve mu jakési chytré hlavy nakukaly, že náklady na obranu uherských a balkánských pevností jsou zbytečně vysoké. Jejich snížením na polovinu by se výrazně ušetřilo a královská pokladnice by se naplnila.
Ke všemu ještě Poláci měli se sultánem mírovou dohodu a Habsburk měl své zájmy v Itálii.
Sultán vytáhl na sever v květnu 1556 a na konci června byla už část armády u Bělehradu. Za dva týdny se bez boje vzdalo důležité město i pevnost Petrovaradín. Turecké nebezpečí si konečně začali uvědomovat i na královském dvoře. Byla vytvořena vojenská rada a do funkce hejtmanů byli povýšeni Jiří Zápolský a Pál Tomori, kaločský arcibiskup. V těch dobách ještě biskupové navlékali zbroj a jezdili do bitev.
V polovině srpna se jejich oddíly posouvaly podél Dunaje na jih k městečku, o jehož existenci měl jen málokterý kartograf ponětí. Mohácsi csata. Česky Moháč.
Ludvík Jagellonský měl pod sebou 25 000 vojáků různých národností. Na druhé straně měl sultán Süleyman k dispozici zhruba 55 000 mužů ve zbrani, z toho asi třetinu tvořili obávaní janičáři. Mladí hoši odvádění z balkánských křesťanských území jako součást daně sultánovi. Během náročného vojenského výcviku z nich byli vycvičeni elitní vojáci, kteří tvořili jádro osmanských vojsk. Do boje vyráželi jako pěšáci jen s mušketou, šavlí a jataganem.
Počasí nepřálo oběma stranám stejně. Jak se nakonec ukázalo, nepřálo víc straně křesťanské. Několik dnů před bitvou hustě pršelo, cesty byly samé bahno, voda z potoků a řek se vylila daleko do polí. Mašírovat v takovém terénu bylo obtížné nejen pro pěší vojsko, ale i pro koně. Kola vozů se bořila, děla na lefetách bylo namáhavé tahat z bahna, o zásobovacích vozech ani nemluvě.
Brzy ráno po modlitbě se vojsko Ludvíka Jagellonského seřadilo k bitvě. Všichni složili slavnostní slib věrnosti králi a Bohu. Totéž se s největší pravděpodobností odehrálo na druhé straně. Jen král byl nahrazen sultánem.
Původně chtěl arcibiskup vylákat Osmany z jejich pozic, což se ne úplně podařilo. Vojska vyčkávala a vyčkávala, až se v poledne rozhodl znuděný král k návratu do tábora, protože už stejně k ničemu nedojde. To byl jeden z osudových omylů.
Přestože všichni viděli velké množství turecké jízdy, která odjela z hlavního tábora a zmizela kdesi za obzorem, považovali to za úhybný manévr nepřítele. Královská družina dál pokračovala do svého ležení. Kolem jedné hodiny odpoledne poprvé zaútočily turecké jednotky. Útok byl snadno odražen a Turci se dali na ústup.
Královo vojsko se pustilo do pronásledování, ale jezdectvo se vzdálilo pěším, takže došlo k roztržení vojska. Do boje muže proti muži se vřítila sultánova osobní garda složená převážně z janičářů. Vojsko křesťanů se ocitlo v jednom ohni, následoval zmatek a ústup prvních vojáků. Po dvou hodinách řeže bylo po boji. Čtrnáct tisíc křesťanských vojáků bylo pobito a králova armáda přestala existovat.
Úprk krále a jeho družiny vypadal nadějně. Celý špinavý od bláta a krve splynul v davu s ostatním vojskem, takže se nestal terčem pro pronásledující Turky. A pak se to stalo. Jeho kůň uklouzl, když se snažil dostat přes potok Csele. Král se ocitl v hlubokém bahně zalehnutý svým koněm. Nikdo mu nedokázal pomoci, každý se už staral jen o záchranu vlastního života. Nerozhodný král Vladislav II. Jagellonský se utopil nebo udusil v bahně bezvýznamného potoka.
Protože neměl legitimního potomka, skončila s ním i éra Jagellonců na českém trůnu. A Habsburkové byli připraveni.
Turkům se otevřel prostor pro jejich expanzi daleko na sever, až na území dnešního Slovenska. Okupace Uher pak trvala dalších 150 let.
Zdroje:
