Článek
Kněz Josef Plojhar miloval více než Boha ženy, alkohol a komunisty. Poté, co přijal křeslo ministra zdravotnictví v Gottwaldově vládě byl exkomunikován. Přesto dál vystupoval jako římskokatolický kněz
Exkomunikovaný kněz Josef Plojhar
Po vítězství pracujícího lidu v únoru 1948 mnoho lidí pochopilo, že chtějí-li se mít lépe na úkor druhá, je zapotřebí stát se komunistou. Vtrhli do kanceláří KSČ jako mohutná vlna a odnesli si drahocenný papír kandidáta. Když se nestalo nic hrozného, za nějakou dobu byla rudá knížka jejich.
Samozřejmě že byli vizionáři, kteří hledali cestičku ke komunistům hned po válce. Nebyli to jen obyčejní lidé, kteří uvěřili jasným zítřkům, ale i prvorepubliková inteligence, pokud si chtěla udržet svá křesla v justici, soudnictví nebo advokacii.
Přestože byla KSČ od svého počátku silně ateistická, bez ohledu na mnoho svých členů, kteří před vstupem byli členy různých církví, byly i jisté osoby z církevních kruhů, které se přisáli k prsu matky strany a dovedně kolaborovali. Odměnou jim byly výnosné farnosti, tituly a prebendy všeho druhu. Dostali dokonce označení „vlastenečtí knězi“. Ostatní, tedy výrazná většina byli logicky kněží nevlasteneční. A ti nejhorší z nich byli špioni a agenty Vatikánu, k čemuž se „dobrovolně“ po brutálním mučení v komunistických kobkách, přiznali.
Josef Plojhar na jednom z mnoha zasedání v roce 1954 ve Výmaru
Někteří z těchto Jidášů se rudé zástavě klanělo už pře rokem 1948. Jedním z nich byl i římskokatolický kněz Bohuš Černocký. Ten se dokonce pokusil Nový zákon vysvětlovat svým ovečkám v duchu vědeckého světového názoru, tedy Marx-leninismu.
„Ideály Kristovy ve svých podstatných rysech jsou shodné s požadavky moderního socialismu, jak jej uskutečňuje KSČ, “
„Ježíš byl první komunista, sdružuje rybáře a řemeslníky a vybírá si z nich apoštoly.“ Konečně mohou díky politice KSČ věřící bez obav vyznávat svou víru a očekávat příchod Božího království, protože „přišli komunisté, kteří je uvádějí ve skutek. V Rusku to provedli, co Kristus po nás tak dlouho žádal.“
Za podobné fantasmagorie adepta na klecové lůžko v Bohnické léčebně byl soudruhy odměněn funkcí probošta Vyšehradské kapituly. Protože jeho kumpán z mokré čtvrti to dotáhnul ještě dál. Až na ministerské křeslo. Josef Plojhar, důvěrně soudruhy oslovovaný jako Jozífek, byl ozdobou každého mejdanu a bolševických ožíraček. Jako jediný z našich politiků dokázal držet krok v pití se sovětskými lampasáky alkoholiky, čímž si u nich vysloužil přezdívku „tavárišť pop“.
Pocházel z česko-německé rodiny, vystudoval na německém gymnáziu, poté seminář a v roce 1925 byl vysvěcen jako „kněz německé národnosti.“ Zároveň vstoupil do politiky v dresu Československé strany lidové. V roce 1933 se zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Ale pro spoustu jiných zájmů skončil ve třetím semestru.
V té době se poprvé objevil u soudu jako svědek v rozvodovém řízení manželů Mayerových v Českých Budějovicích. Dosvědčil, že byl milencem paní Mayerové, za což ho církevní vrchnost přeřadila na vesnici do Rudolfova.
Podruhé skončil před soudem v roce 1939 a po celou válku byl vězněm koncentračních táborů Buchenwald a Dachau. Přežil a po návratu byl označen za politického vězně a bojovníka proti nacismu. V Rudolfově se sice šeptalo, že místo v koncentráku mu zajistil německý důstojník, který Pepíčka nachytal s v posteli s jeho manželkou.
Po válce začala kariéra Josefa Pojhara rychle stoupat. Vstoupil do KSČ a jeho jidášská kolaborace se rozjela naplno. Z Československé lidové strany byl vyloučen, ale už mu to mohlo být jedno. Jeho nadřízený v církvi, arcibiskup Beran nařídil Plojharovi, aby odešel z politiky. Hned poté se stal poslancem Národního shromáždění. Kardinálovi nezbylo nic jiného než padlého kněze komunistu exkomunikovat. Poté byl už kardinál Beran příslušníky StB internován a Pepíčkovi už nikdo nestál v cestě.
V roce byl soudruhy dosazen na křeslo ministra zdravotnictví, kde se přes všechny čistky udržel neuvěřitelných dvacet let. Během politické kariéry obdržel množství vyznamenání a medailí, včetně čestného doktorátu teologie. Po roce 1968 se s ním rozhoupalo křeslo, ale to ve Federálním shromáždění si ho ještě udržel.
Komunisti měli pro Josefa Plojhara slabost. Věděli že za přísun kvalitního alkoholu a povolných žen pro ně odhlasuje a udělá cokoliv. Vtip, že bude Josef Plojhar zvolen papežem pod jménem Piju XIII. v oněch dobách zlidověl. On sám razil heslo, že „alkohol hubí národy, ale jednotlivcům neškodí“. A na množství nehleďme.
Ilustrační záběr ze sovětské recepce
Poslední velkou pijatiku prožil na sovětském velvyslanectví při oslavě Velké říjnové socialistické revoluce. Josífek byl i na sovětské půdě králem. Samozřejmě netušil, že je to jeho poslední trachtace.
O jeho úmrtí kolují dvě verze. Buď se po příchodu u šaten zamotal a upadl vedle předsedy ÚV Národní fronty profesora Trávníčka. Nebo zcepeněl s pozdvihnutou sklenici na přípitek. Sklenička mu vypadla z ruky a padla do klína panu profesorovi.
Pohřeb renegáta byla povedená taškařice. Každý z kněží se Plojhara štítil a nikdo ho nechtěl doprovodit na poslední cestě. StB tlačila na kardinála Tomáška, aby se pohřbu ujal a ten kategoricky odmítnul. Nakonec „černý Petr“ připadl Plojharovu kamarádu z mokré čtvrti, děkanu Vyšehradské kapituly soudruhu faráři Bohušovi Černockému.
Zdroje:
www.denik.cz/z_domova/josef-plojhar-ksc-katolicka-cirkev.html
Klabouch V.: Rudolfovsko
Veber T.: Josef Plojhar – pronásledovatel nebo pronásledovaný
Peroutka F.: Budování státu III.
