Článek
Televizní diváci si jistě vzpomenou na britský seriál Já, Claudius a na fenomenální dabing Petra Haničince. Claudiovo fyzické postižení ho vyřadilo z veřejného života. Proto nebyl považován za hrozbu v boji o trůn, a to mu zachránilo život
Když se v dobách rozvinutého socialismu objevil v nabídce Československé televize na prvním ze dvou kanálů britský seriál Já, Claudius, celé rodiny se sešly u černobílých televizorů a s napětím sledovaly osudy koktavého římského císaře Claudia, jeho babičky Livie, která se vyznala v jedech, šíleného Caliguly a dalších figur antického Říma.
Příběh o slabém, odstrčeném a postiženém chudákovi, který se v prostředí silných a všehoschopných stal římským císařem. A co víc. Za jeho vládnutí zažila Římská říše nečekaný rozkvět. I když byl sečtělý, vzdělaný a moudrý, stejně se mu jako spoustě jiných inteligentních mužů nakonec staly osudným ženy. Dokonce takové ženy, jejichž jména se objevují v učebnicích historie i po dvou tisících letech. Zatímco jméno koktavého císaře, nebýt seriálu, by zřejmě znali jen znalci starověkého Říma.
Mnozí se pokoušeli dosáhnout císařského trůnu násilím, penězi a za pomoci vojska. I v tomto byl Claudius výjimkou. Nesnažil se vůbec.
Gardista zdraví Claudia jako císaře, detail obrazu od Lawrence Alma-Tademy
Začala to vlastně jeho babička Livia, která chtěla dosadit na trůn svého syna Tiberia. Protože všechny potenciální pretendenty likvidovala jedem, její sen se jí splnil. Tiberius se stal císařem. Ne zrovna oblíbeným, ale kdo by to řešil. Její zálibě v jedech neunikl ani manžel císař Augustus. Oblíbené fíky mu namazala jedem.
Claudius, nemocný a podceňovaný, hanba císařské rodiny, miloval knihy a dějiny. Co také jiného zbývalo odstrčenému dítěti. Možná to byla meningitida nebo dětská obrna, takže v knihách si našel svůj svět, když ho i vlastní matka odmítala. Pro ni byl zrůda, v lepším případě hlupák. Nakonec ho dostala na výchovu babička Livia, zřejmě aby matce zmizel z očí. V seriálu je zajímavé, že seriálová babička Livia byla jen o pět let starší než její seriálový vnuk.
Claudius se svým rozhledem a vzděláním zařadil mezi učence své doby. Vydal několik historických spisů a zároveň popsal dějiny vlády republikánského zřízení. O současnou politiku se nezajímal a bylo mu dobře v pozadí. Kromě knih miloval hru v kostky, dobré jídlo a pití. Pranice o trůn vnímal z povzdálí, nijak se ho netýkaly. Když se Caligula definitivně pomátnul a byl zabit pretoriány, Claudius konečně pochopil, že hra na schovávanou skončila. Byla vyvražděna celá Caligulova rodina a on byl logicky poslední z rodu, koktavý strýc Claudius.
Kamej s podobiznou Claudia
Schovaný za závěsem a polomrtvý hrůzou se Claudius loučil se životem, když ho tam objevili vojáci pretoriánské gardy. Naložili ho na nosítka a odnesli do vojenského tábora. Po krátké poradě, co s ním, ho provolali císařem. Senátoři se sice dožadovali jeho vydání, ale rozhodovala armáda. Došlo k paradoxní situaci, že Claudius, příznivec a zapřisáhlý republikán, se stal císařem.
Musel mít dost schopných poradců, když se ve funkci dokázal pohybovat mnohem lépe než jeho předchůdci. Nechal stavět akvadukty, zavlažovací kanály, stavěl silnice a vybudovat přístav v Ostii, který byl nesmírně důležitý pro dovoz obilí z Egypta. Senát mu neustále házel klacky pod nohy, ale kromě politického škorpení to nemělo valný význam.
Vrcholem byla jeho invaze do Británie. Tam se místní klany vraždily mezi sebou až vůdce jednoho z nich požádal císaře Claudia o pomoc. Dalo by se říct o takovou bratrskou internacionální pomoc. A Claudius žádosti vyhověl. Dokonce se na ostrovech zdržel celých šestnáct dnů, aby se předvedl jako císař Dobyvatel. Titul Imperator se vždycky hodí. Císařské legie udržovaly v Británii pořádek a Claudius se mohl ověnčen novým titulem a vavřínovým věncem vrátit zpět do Říma.
Ve státnických věcech byl tedy úspěšný díky pomoci poradců a armády. V soukromí to bylo podstatně horší. Tam mu sice našeptával kde kdo, ale pretoriánská garda neměla v jeho ložnici žádné pravomoci. Je pravdou, že Claudius se rád napil, což bylo zcela samozřejmé a ve srovnání s výstřelky jeho šíleného synovce Caliguly musel římskému lidu připadat jako abstinent. Pokud by zůstal jen u alkoholu, možná by vládnul a žil déle. Ale jeho druhou vášní byly ženy. A byla to vášeň doslova fatální.
Zřejmě se na jeho vztahu k nim podepsaly i matka s babičkou. Matka, která jím opovrhovala, aby ho nakonec odvrhla. A přesto jí nechal udělit posmrtný titul Augusta. Jeho babička travička se sice k němu chovala o poznání lépe, ale city zrovna nepřekypovala. Tu nechal Claudius dokonce zbožštit.
Messalina se synem Britannikem
Ošklivý, poznamenaný a stárnoucí muž nemá u žen velké šance, pokud není podpořen tituly a penězi. Obvykle bývá neskonale vděčen za každý projev dámské přízně, což byl i případ císaře. Byl šestkrát zasnoubený a čtyřikrát ženatý. První dvě manželství skončila rozvodem. Důvodem bylo obvinění žen z cizoložství. Jediná dcera, která přežila, byla zřejmě bastard a nebyla uznána za právoplatného dědice. I když vzhledem k budoucnosti se obě dvě cizoložnice mohly jevit jako ideální manželky oproti těm, které následovaly. Ale ani císař Imperator neměl věšteckou kouli.
Třetí manželkou byla Valeria Messalina. Bylo jí osmnáct, když si brala asi o třicet let staršího koktavého Claudia. Byla to žena krásná a vášnivá a o jejích sexuálních eskapádách se zcela veřejně hovořilo. Málokterý muž ji dovedl uspokojit a stárnoucího Claudia si omotala kolem prstu. Messalina byla rozená intrikánka a nymfomanka. Prosazovala tvrdě své zájmy i za cenu vražd a vyhnanství nepohodlných osob.
Snažila se dosadit na trůn svého syna Britannika za každou cenu. Zosnovala spiknutí proti císaři s jedním ze svých milenců, kterého si v utajení vzala. Ani Claudius nevěděl, že už je rozvedený a musel zasáhnout. Požádal svoji stráž, aby ji přinutila k sebevraždě. Její život skončil roku 48 v Lucullových zahradách. Dýku jí nakonec musel do prsou vrazit voják, protože ona sama k sebevraždě nenašla dost odvahy.
Čtvrtou a poslední manželkou císaře Claudia se stala Caligulova sestra, tedy císařova neteř Agrippina. Ta už císaře měla zcela ve své moci. Jednak v tom roli hrálo jeho stáří a čím dál větší náklonnost k alkoholu a jednak i ztráta iluzí a snů, na kterých si většinu života zakládal.
Agrippina se poprvé vdala ve třinácti za bohatého, o dvacet let staršího muže jménem Gnaeus Domitius Ahenobarbus, se kterým měla syna Nerona. Podruhé se vdala za konzula Crispa, který poté, co označil Agrippinu za svoji hlavní dědičku, zemřel náhle na otravu jedem.
Mladá a bohatá dvojnásobná vdova nezůstala dlouho sama. Na Nový rok roku 49 se konala velkolepá svatba. Císař Claudius si bral za svoji čtvrtou ženu svoji neteř Agrippinu. Netušil, že jeho podpis na svatební smlouvě je zároveň jeho podpisem smrti.
Agrippina mladší
Celý císařský dvůr se ocitl v moci ženy. Ještě za svého života se nechala prohlásit Augustou a ze hry o trůn se snažila odstranit Britannica, syna císaře s Messalinou. Dosadit na trůn chtěla logicky svého syna Nerona. Nátlak na císaře byl tak obrovský, že Nerona dokonce adoptoval za vlastního.
Finále nastalo 13. října 54. Claudius se na hostině najedl hub a po jejich požití zemřel. Bitva o trůn musela být dobojována do vítězného konce. Bylo otráveno a zavražděno ještě mnoho lidí, než byl císařem jmenován Nero.
Oblíbené rčení o Božích mlýnech se v tomto případě naplnilo. Agrippina Neronovi neustále mluvila do vládnutí, takže se ji synek pokusil několikrát otrávit. Marně. Ani další pokus o ztroskotání na moři také nevyšel. Svoji matku musel nakonec v roce 59 nechat ubodat. Sám byl o devět let později donucen spáchat sebevraždu.
Zdroje:
Robert Graves: Já, Claudius, Argo, 2016
Robert Graves: Claudius bůh a jeho žena Messalina, Argo
