Článek
Rozhodnutí císaře Konstantina I. Velikého změnilo postavení křesťanů během jediné generace. Víra, která byla ještě nedávno potlačována, se stala oporou císařské politiky a položila základy nové Evropy
V Římě, v centru říše, se nikdy necítil dobře. Konzervativně ladění senátoři i obyvatelstvo mu nemohli zapomenout, že do jejich zaběhlých náboženských tradic zasáhnul měrou nebývalou. Prý je jen jeden bůh – Kristus, který zemřel mučednickou smrtí na kříži a vše ostatní jsou lži. Co je to za boha, který skončí ukřižovaný jako poslední otrok?
Konstantin I. řečený Veliký mnohem raději pobýval ve městě na východě, pojmenovaném po něm. V Konstantinopoli. Tam se také připravoval na válku s Persií. Nenásilí a zákaz zabíjení jako jedna z ústředních myšlenek nového křesťanského náboženství mu nic neříkalo. Kdo nezabíjí své odpůrce, bude sám zabit. Kdo nevede války, nemůže být císařem.
Hlava císaře Konstantina I.
Jenže císař míní a ten, jehož znamení kříže přijal, mění. Poslední dny svého života už Konstantin I. věděl, že na svého válečného koně nenasedne. Jeho armády možná pojedou do bitvy s Peršany, ale povede je už někdo jiný a sláva z dobytí Sasánovské říše připadne někomu jinému. Císař Konstantin I. řečený Veliký umíral.
Vše bylo připraveno k poslednímu úkonu tehdejšího křesťanstva. Přijetí svatého křtu co nejblíže k poslednímu vydechnutí, aby očista po přijetí svátosti nebyla narušena novým hříchem.
V důsledku zhoršujícího se zdravotního stavu odjel Konstantin I. do Helenopolis, města pojmenovaného po jeho matce Heleně, ale zpáteční cestu do Konstantinopole už nezvládl. Jeho tábor se usídlil v Nikomédii, kde císařův sen být pokřtěn v řece Jordán vzal za své. Bylo jasné, že už nikam neodjede.
Ke křtu byl povolán ariánský biskup Eusebius z Nikomédie, který v květnu roku 337 svátostný obřad vykonal. Paradoxem křesťanských dějin zůstává skutečnost, že prvního křesťanského vládce pokřtil jeden z hlavních představitelů ariánství, které bylo na Prvním Nikajském koncilu označeno za herezi.
Několik týdnů po udělení svátosti křtu císař Konstantin I. zemřel. Stalo se tak o svatodušních svátcích 22. května 337.
Konstantinova konverze
Přesto, že císař zemřel jako křesťan, nařízením senátu byl zbožštěn jako Divus Constantinus. Jeho ostatky byly uloženy v císařském mauzoleu a byl označen jako „třináctý apoštol“. V pravoslavné církvi byl dokonce zařazen mezi světce.
Jak vlastně přišel pohanský císař ke křesťanství a tím zcela změnil náboženský chod světa?
Byla to v Římské říši celkem běžná až banální záležitost. Obyčejný boj o moc, o císařskou korunu. Nic duchovního nebo náboženského v tom nebylo. Chaos a občanské války, které probíhaly v centru říše, nebyly ničím novým. Šest let seděl na císařském trůnu Marcus Aurelius Valerius Maxentius, který měl pověst uzurpátora, a ne voleného císaře. Nebyl oblíbený, a dokonce jeho vláda nebyla nikdy legitimována. Jeho sestru Faustu pojal za manželku Konstantin a dostal se tak do nejvyšších pater římské politiky.
Tehdejším systémem vlády v Římské říši byla tetrarchie. Moc byla rozdělena mezi čtyři vládce, kteří se společně nazývali tetrarchové. Maxentius se stal císařem pro jižní Itálii a severní Afriku. Severní Itálii ovládal císař Serverus, který o svoji pozici přišel tím, že většina jeho vojska přešla na stranu Maxentia. Boj o moc a vliv nad celou římskou říší pokračoval. Vznikaly koalice, které se rozpadávaly a nová spojení, podpořená přísliby o podílu na moci v případě vítězství.
Konstantinův křest, obraz namalovaný pravděpodobně Gianfrancescem Pennim
Finální rozuzlení se odehrálo v roce 312 mezi vojsky Konstantina Velikého a Maxentia. Jak bylo zvykem, oba si před bitvou nechali věštit výsledek. Maxentiovi věštba sdělila, že jeho soupeř jako nepřítel Říma zahyne.
Konstantin měl naopak sen, ve kterém viděl kříž a nápis „In hoc signo vinces“, tedy „V tomto znamení vítězíš“. Na nebi, ještě výše, než bylo slunce, se symbol kříže vznášel jako jasné poselství a zpráva o věcech budoucích. Symbol kříže byl narychlo umístěn na štíty Konstantinových vojáků s Kristovým monogramem.
Poté co Maxentius nechal strhnout Milvijský most u provizorního, narychlo zbudovaného mostu, utrpěla Maxentiova vojska drtivou porážku. Pod prchajícími vojáky se most zřítil a s nimi zahynul v řece i jejich vojevůdce. Druhý den vyhlásil Konstantin nad mrtvým „damnatio memoriae“. Doslova „zatracení památky“. Byla to forma trestu, který byl ukládán význačným osobám. Cílem bylo úplně vymazat dotyčného z historie a kolektivní paměti společnosti.
Konstantinovi vojáci vylovili mrtvolu Maxentia z vody, setnuli jí hlavu a další den ji slavnostně nesli Římem. Tak se stal Konstantin císařem západní části Římské říše. Úspěch v bitvě nad početnějšími nepřátelskými silami Konstantina přesvědčil, že je pod ochranou křesťanského boha, zvaného Kristus.
Pronásledování křesťanů skončilo a křesťanství se stalo oficiálním náboženstvím Římské říše. Toto rozhodnutí navždy změnilo podobu nejen říše, ale i celého západního světa.
Samozřejmě, že od zjevení k obrácení na novou víru ještě uběhla nějaká doba. Konstantin uctíval Sol Invictus, kombinaci několika slunečních božstev, což bylo státní náboženství. Naprostá většina obyvatel Říma uctívala pohanské bohy. Teprve po roce Konstantin vydal Milánský edikt, který zaručoval svobodu vyznání v celé Římské říši. Byla uznána zákonná práva křesťanů a jejich zabavený majetek jim byl vrácen.
Bitva u Milvijského mostu, Giulio Romano
V osobním životě císaře Konstantina to už s křesťanskými zásadami nebylo tak horké. Jeho druhá manželka Fausta byla sestrou Maxentia. Nejprve se podílela na zavraždění svého otce, poté její manžel porazil jejího bratra a zároveň svého švagra v bitvě u Milvijského mostu, a nakonec se snažila odsunout z následnictví Konstantinova syna Crispa, kterého měl císař s první manželkou Minervou. Jenže důsledky svého plánu nedomyslila.
Fausta si postěžovala manželovi, že jeho syn Crispus ji jako svoji nevlastní matku znásilnil. Nový křesťan Konstantin nechal svého syna po obvinění z incestu v Pule popravit. Jenže Konstantinovo běsnění neskončilo u syna. Další nařízená poprava byla určena jeho manželce Faustě. Podle latinského Epitome de Caesaribus byla Fausta zabita hozením do vroucí vody.
Názory na Konstantinovo přijetí křesťanství se různí. Jedni tvrdí, že to byl převlékač kabátů a z politické vypočítavosti se nechal pokřtít. Druzí tvrdí, že jeho obrácení bylo opravdové a skutečné i navzdory zločinům, které jako křesťanský císař spáchal.
Konstantin křesťanství nezavedl jako státní náboženství. To se stalo až za císaře Theodosia I. roku 380.
Konstantinovo vidění, J. Punel
Zdroje:
Manfred Clauss - Konstantin Veliký, Vyšehrad
