Článek
Dva hrady, jeden královský příběh
Kdo přijíždí ke středočeské obci Točník, spatří neobvyklý obraz. Na jednom skalním hřebeni stojí dva středověké hrady. Dole starší Žebrák s výraznou válcovou věží, nad ním rozlehlý Točník. Na první pohled se zdá, že šlo o dvě soupeřící pevnosti. Ve skutečnosti patří oba hrady do jednoho příběhu, ve kterém se odráží sláva i nejistota posledních Lucemburků.
Starší Žebrák pochází ze 13. století. Oblíbil si jej především Václav IV., syn císaře Karla IV. a český král, jehož vláda byla plná politických konfliktů, osobních dramat i střetů s mocnou šlechtou. V roce 1395 však Žebrák poškodil požár. Václav IV. se rozhodl vybudovat nedaleko nové, podstatně pohodlnější a reprezentativnější sídlo. A tak vznikl Točník.
Točník působí i dnes jako mohutná pevnost
Nový hrad vyrostl na stejném skalním hřebeni, přibližně o sto metrů výše než jeho starší soused. Stavba probíhala na přelomu 14. a 15. století a již kolem roku 1400 zde král pobýval. Vzniklo tak pozoruhodné souhradí, které nemá v české krajině mnoho obdob.
Václav IV. nastoupil na český trůn po svém otci Karlu IV. v roce 1378. Zatímco Karel vstoupil do dějin jako velký budovatel a státník, jeho syn se musel vyrovnávat s rostoucím napětím mezi královskou mocí, šlechtou a církví. Točník pro něj představoval nejen místo odpočinku, ale také bezpečné zázemí pro výkon panovnické moci.
Václav IV. miloval lov a pobyt v lesích. Křivoklátské hvozdy mu poskytovaly prostředí, které měl rád. Jeho nový hrad však nebyl pouhým loveckým sídlem. Václav potřeboval pevnost, v níž by se mohl cítit bezpečně v době, kdy jeho autorita slábla a vztahy s částí šlechty se nebezpečně vyostřovaly.
Roku 1400 proto nechal na Točník převézt část královského pokladu. Tento historicky doložený krok napovídá, jak velkou důvěru do nového sídla vkládal. Zdejší zdi měly chránit nejen krále, ale i symboly jeho moci.
Vstup na upravené nádvoří hradu
Zatímco starší středověké hrady bývaly především pevnostmi, Točník již výrazně upřednostňoval pohodlí panovníka a reprezentaci jeho postavení. Stavitelé zde vytvořili dva odlišné palácové objekty. Jeden sloužil především soukromým potřebám krále, druhý měl reprezentativní funkci.
A právě zde se nachází jedna z největších architektonických zajímavostí hradu. Velký sál reprezentačního paláce měl rozměry přibližně 34 × 15 metrů. Svou velikostí tak překonával dokonce některé slavné královské sály své doby, včetně sálu na Karlštejně.
Další zvláštností hradu je, že nemá klasickou mohutnou hlavní obrannou věž v podobě, známou z mnoha starších hradů. Úlohu posledního útočiště měl převzít sám královský palác. Točník tak představuje přechod mezi středověkým obranným hradem a pozdějším pohodlnějším zámeckým sídlem.
Součástí hradu byla samozřejmě i hladomorna. Nikdo už nezjistí, kolik lidí v ní zemřelo trýznivou smrtí, protože pro krále Václava neměl lidský život žádnou cenu. Když se ovšem rybník u hradu začal plnit černými chlupatými rybami, začalo se šeptat, že jsou to duše umučených v hladomorně. Od těch dob dostal rybník název Černé jezero.
Majestátně působící zeď
Roku 1400 nechal Václav IV. převézt část královského pokladu. Po jeho smrti v srpnu 1419 připadl Točník jeho bratru Zikmundovi Lucemburskému. Ten nechal z hradu velmi brzy odvézt značnou část vybavení a také uložených cenností. Peníze a zlato Zikmund potřeboval, a nakonec majetek má zůstat v rodině. S čímž česká šlechta nesouhlasila, protože si na poklad sama dělala zálusk.
V 16. století se majitelé obou hradů z rodu Krajířů pokoušeli poklad hledat, v naději, že Zikmund neodvezl všechno. Jejich pátrání se podle historických zpráv dotklo zejména staršího Žebráku, který při něm utrpěl další škody. Představa skrytého bohatství byla zjevně natolik lákavá, že lidé z okolí rozebírali dokonce i části středověkých staveb.
A pak přišel květen roku 1425. České země se zmítají ve válkách o kalich a k Točníku přichází početné husitské vojsko. Mělo jich být údajně sedm tisíc pěších a devět set jezdců.
Husité byli v té době obávanou vojenskou silou. Dokázali porážet rytířská vojska a dobývat opevněná města. Točník se však ukázal jako mimořádně tvrdý oříšek. Obléhání trvalo tři dny a hrad odolal. Husitské vojsko nakonec odtáhlo, a aby se nevraceli s prázdnou, vyplenili a vypálili boží bojovníci Žebrák a nedaleké Hořovice.
Po smrti Václava IV. se na Točníku vystřídala řada významných osobností českých dějin. Zikmund Lucemburský zdědil hrad po svém bratrovi, ale záhy jej zastavil. Následně se dostal do rukou Kolovratů, kteří jej drželi také v období husitských válek.
Roku 1461 získal oba hrady Jiří z Poděbrad. Jeho zájem nebyl jen hospodářský, ale i politický. V 16. století se dostal do rukou Lobkoviců, kteří investovali do renesančních úprav, jejichž stopy lze na stavbě rozpoznat dodnes.
Nově zrekonstruovaný hradní sál
Posledním panovníkem, který Točník navštívil byl císař Rudolf II. Když jeho průvod projížděl kolem Černého jezera, dostal císař hysterický záchvat a odmítal na hrad vstoupit. Nakonec ho jeho nejbližší rádcové uklidnili natolik že na hradě přespal, ovšem se sny tak hrozivými, že ráno ihned odjel a už se tam nikdy neukázal.
Kdysi byla v jezírku nalezena ženská kostra a negativní energie, která vycházela ze stojatých vod byla spojována s množstvím povražděných v hladomorně, za krále Václava IV. Kletbu později zrušila jistá cikánka. V roce 1800 byla z jezírka odčerpána voda, ale za dva dny bylo opět plné vody. I dnes si stále udržuje přibližně stejnou hladinu, přestože nemá žádný viditelný odtok.
V roce 1620 hrad poškodilo císařské vojsko. Další pohromu přinesly události roku 1639, kdy se zde před válečným nebezpečím ukryli obyvatelé okolí. Točník nebyl dobyt nepřáteli zvenčí, ale jeho zkáza souvisela také s lidmi, kteří uvnitř hledali útočiště. Z někdejšího reprezentativního královského sídla postupně mizel život.
V roce 1674 zde trvale pobýval pouze hlídač. Ještě v první polovině 18. století měla značná část hradu střechy, ale obytná funkce dávno zanikla. Následovala staletí chátrání a z pevnosti, která měla ukazovat moc panovníka, se stala romantická zřícenina. Symbolický konec hradu, který nechal vystavět král Václav IV, opilec, násilník a romantik se znakem ledňáčka.
Volný prostor uvnitř hradebních zdí
Zdaleka nejkrásnější atmosféru má Točník na podzim. Lesy na okolních kopcích se barví do žlutých, rezavých a hnědých odstínů. Nad údolími se ráno objevují mlhy a kamenné zdi působí ještě mohutněji než během rušných letních dnů.
Přesto, že hrad dávno ztratil své původní poslání, nezmizel. Přežil politické převraty, vojenská tažení, změny majitelů i dlouhá období úpadku. A stále dokáže nabídnout něco, co žádná moderní stavba nenahradí. Pocit, že se člověk na okamžik ocitl uprostřed skutečných dějin.
Zdroje:
