Článek
Křížová výprava proti husitům, bitva na Vítkově hoře a neveselá korunovace Zikmunda Lucemburského na českého krále.
Papežské schizma, nutnost reformy církve, nespokojená česká šlechta s vládou Václava IV., taková byla situace v českých zemích, která kulminovala 1. března roku 1420 vydáním bully Omnium plasmatoris Domini. Papež Martin V. tímto vyhlásil křížovou výpravu proti husitským Čechům. Uposlechl tak žádosti uherského a římského krále Zikmunda, zvaného Liška ryšavá, který po smrti svého bratra Václava IV. uplatňoval právo na českou korunu a trůn. Na zemském sněmu v Brně ho moravská šlechta uznala za pána, na rozdíl od té české v Praze. Husité nabízeli trůn i korunu s podmínkou povolení přijímat v zemi pod obojí. To Zikmund odmítl a ve slezské Vratislavě dával dohromady vojska pro vpád do Čech.
Problémem bylo špatné, resp. pozdní načasování a situace v zemi. Když došlo k sestavení armády, byla už velká část západočeských měst v rukou husitů. Tím ztratil důležité opěrné body, se kterými ještě před několika měsíci počítal.
A ještě jedna událost, na první pohled bezvýznamná pootočila kolem dějin. Byla to poprava jistého přívržence kalicha jménem Jan, řečeného Krása. Ten neuznával Kostnický sněm za právoplatný a učení Wiclifa, Husa i Jeronýma Pražského za blud také nepovažoval. Byl tedy podle slov kronikáře Vavřince z Březové „od nepřátelských a bezbožných zákoníků a farizejů odsouzen k nejpotupnější smrti a od katů a biřiců koňmi po městě vláčen, rozličnými urážkami a nadávkami zahrnut a plameny ohně upálen.“
Novoměstský měšťan a konšel Jan, který přijel do Vratislavě na výroční trh, se už do Prahy nevrátil. Zpráva o jeho smrti vyvolala v Praze nemenší pobouření než vyhlášení křížové výpravy.
To je jedna z podivuhodností historie, kdy ve víru vraždění a všeobecného násilí dokáže jedna jediná vražda pohnout dějinami, zatímco ty tisícovky ostatních zůstávají bez povšimnutí.
Dva dny nato vyhlásil ve Vratislavě papežský nuncius Fernando křížovou výpravu proti Českému království se všemi běžnými výhodami pro její účastníky. Do jejího čela se postavil uherský a římský král Zikmund Lucemburský. Armáda o síle zhruba třiceti tisíc mužů se vydala koncem dubna přes Kladsko do Čech. Bez boje obsadili Hradec Králové a Kutnou Horu. Praha požádala o pomoc husitská města Tábor, Louny, Žatec a Slaný. Dvacátého května přibylo do Prahy devět tisíc mužů a žen ve zbrani pod vedením Jana Žižky z Trocnova.
Křižácké vojsko, které stálo před Prahou, byla největší armáda, jakou kdy království České poznalo. Ten nepoměr byl zřejmý. Více než tři na jednoho. Protože jediná zásobovací volná cesta do města vedla kolem kopce Vítkov, logická myšlenka byla uzavřít tuto přístupovou cestu a město vyhladovět. Podle majitele se kopci říkalo Vítkova hora, přestože o žádnou horu nešlo.
Ještě před samotnou bitvou došlo ve městě k několika menším potyčkám před kartouzským klášterem na místě dnešního Smíchova a na Špitálském poli v dnešním Karlíně. Výsledkem bylo několik mrtvých. Mezi tím nechal Žižka na kopci blízko šibenice postavit dva sruby, kolem nich vykopat tři příkopy a obehnat to celé zídkou z hlíny a kamení.
Byla neděle 14. července 1420 a městem se rozezněly desítky zvonů. Mobilizace. Špitálské pole se zaplňovalo vojskem, zatímco několik stovek křižáckých bojovníků přebrodilo řeku a stoupalo k Vítkovu. Sešikovali se u vinice na místě zvaném tehdy i dnes Ohrada.
Jenže na relativně úzký hřeben kopce se dokázalo vměstnat vedle sebe jen několik jezdců a příkopy byly pro koně další překážkou. Ty v první linii přes ně nemohly, ale zezadu se na ně tlačily další vlny jezdců. Toho husité využili a zasypali křižáky smrští kamenů a šípů. I přes panující zmatek někteří z útočících zdolali všechny příkopy a na kopec se dostalo několik stovek jezdců. Napadli srub a obsadili i jeden příkop. Ale to bylo všechno. Neustále ostřelovaní a napadaní se už dokázali jenom krýt, protože ustoupit nebylo kam. Zezadu se na ně tlačily další stovky a tisíce jezdců. Kromě hlavního vůdce Heinricha z Isenburka v první vlně padlo dalších sto čtyřicet čtyři křižáků.
I tak ale byla situace husitů více než kritická. Obránci neměli jinou možnost než vydržet, protože ani pro ně nebyla zajištěná ústupová cesta. Minimálně do chvíle, než jim přijedou na pomoc Pražané. Trvalo nějakou dobu, než si vůbec dole ve městě všimli, že na kopci probíhá urputná bitva.
Konečně se přiblížila pomoc v podobě padesáti střelců vedených knězem, který držel na tyči zavěšenou schránu s oltářní svátostí. Následovali je další a další husité se svými, tolik obávanými ručními zbraněmi. Křižáci, jejichž pozornost byla zaměřena na vrchol kopce, opomněli sledovat druhou stranu, odkud se na ně valila lavina Pražanů.
Trvalo jim dlouho, než zjistili, že jsou napadeni z boku dalším vojenským oddílem. V této chvíli sevření do kleští propadli panice. Nastal chaotický ústup a každý se snažil dostat z dosahu řemdihů, cepů a sudlic. V této bitvě se zajatci nebrali, takže ti, které husité dostihli, byli na místě ubiti. Ve zmatku prchající rytíři byli zezadu ubíjeni pronásledovateli a během hodiny jich bylo několik set pobito. Další se utopili v řece ve snaze dostat se co nejrychleji na druhý břeh do relativního bezpečí. A to všechno sledoval z Letné král Zikmund.
Vítězství to bylo slavné a dokonalé. I tak nechal Žižka ihned obnovit pobořené opevnění na kopci, nové sruby, příkopy a obranné zdi. Aby toho nebylo málo 19. července vypukl v křižáckém ležení požár, který zničil větší část stanů i zásob.
A to byla pomyslná poslední tečka pro celou výpravu. Poté už následovala jen ne příliš slavná korunovace znechuceného Zikmunda na krále českého. Jistě si ji představoval jinak, než jak ji zaznamenal kronikář Vavřinec z Březové:
„Dne 28. července, tj. v neděli po svatém Jakubu byl o dvanácté hodině král Zikmund na Pražském hradě za přítomnosti jen neplného počtu čtyřiadvaceti českých a moravských pánů, jakož i pražských konšelů korunován na českého krále a pasoval tam mnoho nových rytířů, kteří předtím neukázali naprosto žádný rytířský čin pro obecné dobré. A tak byli od lidu nazváni rytíři ne pravými, ale malovanými.“
Aby nový král mohl dostát svým finančním závazkům, nechal sebrat z kostela i kláštera svatého Jiří veškeré zlaté a stříbrné předměty, kalichy, monstrance a další cennosti, ze kterých vojsku zaplatil žold. Válka je drahá záležitost, byť by šlo o válku za svatou věc.
Třetí den po smutné korunovaci vojsko spálilo svá ležení a odtáhlo z Prahy. Zikmund byl pro ně darebák a podvodník, protože nedokázal zaplatit všem podle jejich smluv a představ. A tak nezbylo rozezlenému králi nic jiného, než zbytky vojsk rozpustit a z nepřátelsky naladěné Prahy odjet.
I přes to, že Čechy měly svoji hlavu mazanou a korunovanou, bylo to podivné kralování krále, který nemohl ani vjet, natož setrvat v hlavním městě svého království. A jak ukázaly naše pozdější dějiny, podobných podivností a nemilovaných panovníků bylo v zemi České a Moravské až hanba.
Tak neslavně pro českého krále Zikmunda skončila první křížová výprava proti kacířským Čechům.
Do našich zemí zamířily proti husitům ještě další tři křížové výpravy - v letech 1421, 1427 a 1431. Ta poslední byla vyhlášena papežem proti Jiřímu z Poděbrad v roce 1466 a zahájila druhé období husitských válek.
Zdroje:
