Článek
Trojnásobná vražedkyně byla v dětství prokleta svojí matkou. Přesvědčení, že kletbu zlomí pouze lidská oběť, ji dohnalo k trojnásobné vraždě.
Kletba je něco, na co v dnešní době už mnoho lidí nevěří. Jsou spíše lidé, kteří k takovým věcem a rituálům přistupují jako k tajemné vzrušující zábavě. Jejich osobní život to nijak neovlivňuje, podobně jako výklad karet nebo věštění z ruky. I když i dnes se najdou výjimky. Před sto a více lety tomu bylo jinak.
Skutečná víra a obava z kletby nebo prokletí byla součástí duchovního života společnosti. Platilo pravidlo, že čím chudší region v malých odlehlých horských vesnicích, tím byla víra a pověrčivost v magii silnější. K prokletí konkrétní osoby bylo zapotřebí všelijakých magických rituálů, pálení bylin a předem stanovených formulí. Ale uvalení kletby se obešlo i bez takových rituálů. Stačila myšlenka, slovo, krátká věta jako jakýsi energetický útok, vyslaný záměrně ke konkrétní osobě.
Za většinou kleteb stojí závist a nenávist blízkých lidí, příbuzných nebo i bývalých partnerů. Vůbec nejhorší formou kletby je kletba od vlastních rodičů.
Mladá Leonarda Cianciulli
Jedna taková kletba se snesla na hlavu Leonardy Cianciulli. Bylo jí dvacet tři let a vdala se proti vůli rodičů za muže jménem Raffaelo Pansardi. Raffaelo byl dobrá partie. Úředník na katastrálním úřadu v Montelle a zároveň bratranec Leonardy. Jenže matka jí vybrala někoho jiného. Nebývalo tehdy zvykem, aby se děti protivily vůli rodičů, ale mladá Leonarda to udělala. V předvečer svatby přišla matka do pokoje své dcery, která už měla vše připraveno ke svatbě a řekla jediné slovo: „Proklínám tě“! Kletba natolik ovlivnila psychiku Leonardy, že si ji celý život připomínala. S rodinou se rozešla a s matkou se už nikdy nesetkala.
Zpětně si uvědomila, že prokletá musela být už od narození. Narodila se v roce 1894 sice ze svazku manželského, ale jako plod znásilnění. V důsledku tohoto nedobrovolného početí ji matka nesnášela. Už v dětství byla Leonarda pro matku poskvrnou, už tehdy ji matka proklela. Jako dítě matčina slova přijala se vší vážností, což ji traumatizovalo celé dětství. Dvakrát se pokusila o sebevraždu. Sňatek a odchod od rodiny byl jediným řešením.
V roce 1921 se manželé přestěhovali do Potenze, kde si Leonarda odseděla několik měsíců za podvody. Často se stěhovali, jejich dům v Irpinii zničilo zemětřesení, až se nakonec usadili ve městě Correggia v Reggio Emilia, kde si Leonarda otevřela malý obchod a stala se váženou a oblíbenou. Během manželství Leonarda sedmnáctkrát otěhotněla, ale tři děti ztratila kvůli potratu. A dalších deset zemřelo v dětství. Těch třináct malých bílých rakviček znamenalo, že čtyři přeživší děti chránila jako oko v hlavě a aby je ochránila, byla ochotna udělat cokoli.
Ještě před svatbou zašla k věštkyni, která jí řekla, že se sice vdá, ale všechny děti zemřou v dětském věku. Poté si nechala číst z ruky od kočovného cikána a ten jí řekl: „V tvé pravé ruce vidím vězení, v tvé levé trestní ústav.“
Leonarda Cianciulli v době zatčení
Nakonec to vypadalo, že věštby a kletby ustaly. Manželé žili se čtyřmi dětmi v obyčejném domě v Correggii v provincii Reggio Emilia, obchodu se sušenkami, mýdlem a bylinkami se dařilo a Leonarda byla ve svém okolí považována za milou a oblíbenou dámu. Vykládala zájemcům karty, vyráběla všelijaké lektvary a talismany proti zlu.
Jenže do poklidné rodiny zasáhnul rok 1939. Její nejstarší nejmilejší dítě Giuseppe měl vstoupit do Královské italské armády. Představa, že syn skončí někde v zákopech druhé světové války jako zohavená mrtvola, ji přiváděla k šílenství. Nejdříve o celé situaci přemýšlela a došla k závěru, že kletbu, kterou na ni uvalila matka a ona ji přenesla na své děti, lze odstranit pouze lidskou obětí. Vymyslela způsob a začala jednat.
Od vidění se znala se starší svobodnou ženou, která hledala ženicha. Jmenovala se Faustina Setti. Leonarda jí slíbila pomoc, a dokonce tvrdila, že zná někoho vhodného v Pole. Přinutila Faustinu, aby napsala několik dopisů a pohlednic známým, že je vše v pořádku a našla si muže. Připravená k odjezdu přišla za Leonardou.
Ta ji hned za dveřmi zabila sekerou a tělo odvlekla do skříně, kde ho rozřezala na devět kusů. Krev odchytala do velké mísy. Ve svém oficiálním doznání popsala, co následovalo:
„Hodila jsem kousky do hrnce, přidala sedm kilo hydroxidu sodného, který jsem si koupila na výrobu mýdla, a směs jsem míchala, dokud se kousky nerozpustily v hustou, tmavou kaši, ale recept na výrobu mýdla se nezdařil. Všechno jsem tedy vylila do nedalekého septiku“.
Jako odměnu za nalezení ženicha nebohá Faustina odevzdala Leonardě celé své úspory, asi 30 000 lir, jako odměnu za její služby.
Policejní fotografie Leonardy Cianciulli
Francesca Soavi byla učitelkou. Milá Leonarda jí ve svém voňavém obchůdku plném mýdel a sušených bylinek nabídla, že zná někoho v dívčí škole v Piacenze. Tam by to měla mnohem lepší a ona se ráda přimluví. Francesca se přišla ještě domluvit na některých detailech a pak už ji nikdo neviděl. Leonarda ji pohostila vínem nasyceným drogami a umlátila ji sekyrou. S tělem naložila stejně jako v předchozím případě. Jenom rozpuštěné tělo nevylila, ale udělala z hmoty úhledná, voňavá mýdla, která prodávala ve svém obchodě. Za obstarání místa ve škole předem Francesca zaplatila 3.000 lir.
Virginia Cacioppo byla bývalou sopranistkou bez angažmá. Hledala pracovní místo, které by odpovídalo jejím požadavkům a schopnostem. Leonarda jí sdělila, že zná ve Florencii jistého impresária, který hledá schopnou a zároveň hezkou sekretářku. Řekla jí, aby se nikomu nesvěřovala, dokud to nebude jisté. Za slíbené místo ve Florencii Leonarda inkasovala 50.000 lir, nějaké šperky a veřejné dluhopisy.
Jenže švagrová operní divy tušila nějakou nekalost. Viděla Virginii, jak šla k Leonardě, a když se neobjevila, oznámila to policii. Zatčení Leonardy proběhlo v naprostém klidu. Nejprve padlo podezření na jejího syna, ale potom se trojnásobná vražedkyně a mýdlařka přiznala.
Nástroje, které použila Leonarda Cianciulli při vraždách. Kriminalistické muzeum v Římě
Soud se konal v roce v 1946 v Reggio Emilia. Na židli seděla mlčky babička s šátkem na hlavě, obklopená houfem novinářů. Z jejího případu se stala obrovské senzace. Titulky v novinách se předháněly v kreativitě. „Žena, která vařila mýdlo z lidí“. „Mýdlařka z Correggia“.
Na dotaz, proč vraždila, odpověděla: „Z lásky. Má matka mě proklela. Já jsem tu kletbu zlomila.“ Dokonce zcela bezelstně oznámila: „Měděnou naběračku, kterou jsem používala ke sbírání tuku z kotlů, jsem dala své zemi, která v posledních dnech války tak zoufale potřebovala kov.“ I ona svým způsobem napomohla k vítězství nad německými okupanty.
Byla odsouzena na třicet let do vězení a další tři roky v nápravném ústavu. Zemřela v roce 1970 ve věku 76 let.
Celá záležitost měla velký dopad na zbytek rodiny. Tři ze čtyř dětí si změnily jméno a odstěhovaly se. Osud jejího nejmilejšího syna Giuseppa je neznámý. Leonardin manžel také zmizel z města a dožil sám, v zapomnění.
Zdroje:
