Článek
V Evropě po něm zůstaly paláce, parky a monumentální bulváry. V Africe nucená práce, vypálené vesnice, rukojmí, mrtví a hromady usekaných rukou. Leopold II. Belgický dokázal něco, co bylo neobvyklé dokonce i v éře evropského kolonialismu. Získal území téměř osmdesátkrát větší než jeho vlastní země nikoli jako belgickou kolonii, ale prakticky jako svůj osobní stát. Kongo se stalo obrovským podnikem, jehož nejvýnosnějším artiklem byl kaučuk a jehož účet platili Afričané.
Když 17. prosince 1909 Leopold II. zemřel, bylo mu čtyřiasedmdesát let. Vládl Belgii téměř čtyřicet čtyři let a zanechal po sobě zemi proměněnou rozsáhlými stavebními projekty. V Belgii proto dlouho přežíval obraz „krále stavitele“. Jenže několik tisíc kilometrů jižně od Bruselu existoval úplně jiný Leopoldův pomník. Jmenoval se Kongo.
Leopold Louis Philippe Marie Victor se narodil 9. dubna 1835 v Bruselu jako syn prvního belgického krále Leopolda I. a Louise-Marie Orleánské. Jeho otec seděl na trůně teprve čtyři roky, protože Belgie sama vznikla revolucí v roce 1830. Mladý princ tak vyrůstal v jednom z nejmladších evropských království. A právě jeho velikost mu vadila.
belgický král Leopold v roce 1889
Leopold už jako mladý muž přemýšlel o tom, jak Belgii zajistit zámořské državy a nové obchodní možnosti. Podnikal cesty do Středomoří, na Blízký východ a do Indie a sledoval, jaké bohatství přinášejí kolonie Britům či Nizozemcům. Belgické „Africa Museum“ uvádí, že byl už velmi brzy přesvědčen o nutnosti otevřít Belgii zahraniční pole hospodářské expanze.
Jeho pozdější africké dobrodružství tedy nebylo náhlým rozmarem starého krále. Koloniální ambice měl desítky let předtím, než získal Kongo.
V osmnácti letech, 22. srpna 1853, se Leopold oženil s rakouskou arcivévodkyní Marií Henriettou Habsbursko-Lotrinskou. Byl to typický dynastický sňatek.
Mladý prince Leopold (1841). Z rozkošného chlapečka vyroste tyran
Marie Henrietta byla vnučkou císaře Leopolda II. a pocházela z jedné z nejvýznamnějších evropských panovnických dynastií. Manželství mělo posílit postavení mladé belgické monarchie. Narodily se z něj čtyři děti: Louise, Leopold, Stéphanie a Clémentine. Jediný syn Leopold však roku 1869 jako devítiletý zemřel.
Manželství se postupně rozpadlo. Marie Henrietta se nakonec stáhla do Spa, kde roku 1902 zemřela. Leopold žil stále otevřeněji vlastním životem. Jeho vztahy se ženami se později staly jedním z oblíbených témat evropského tisku. Ještě větší skandál však mezitím dozrával v Africe.
Po smrti Leopolda I. nastoupil jeho syn roku 1865 na belgický trůn. Bylo mu třicet let. Belgie byla malá, rychle industrializovaná země sevřená mezi Francií, Německem a Nizozemskem. Leopold snil ve větším měřítku. Jestliže nemohl významně zvětšit Belgii v Evropě, hledal prostor jinde. Příležitost poskytla Afrika.
Evropané tehdy znali velkou část jejího vnitrozemí jen omezeně. Výpravy cestovatelů postupně zaplňovaly bílá místa na mapách a současně rostl evropský zájem o africké suroviny a území. Leopold pochopil, že kolonie nemusí být pouze otázkou prestiže. Může být podnikem.
Roku 1876 svolal do Bruselu mezinárodní konferenci geografů, cestovatelů a dalších odborníků. Z ní vzešla organizace prezentovaná jako prostředek k vědeckému poznání a „civilizování“ střední Afriky. Leopold stanul v jejím čele. Veřejně mluvil o boji proti otroctví, vědě, obchodu a civilizaci. V zákulisí šlo stále více o získání území.
Klíčovou postavou se stal cestovatel Henry Morton Stanley, který pro Leopoldovy organizace působil v povodí Konga. Místní afričtí vládcové uzavírali smlouvy, jejichž důsledky často nemohli chápat stejně jako Evropané. „AfricaMuseum“ dnes otevřeně uvádí, že afričtí náčelníci byli při uzavírání některých smluv klamáni a za malé protihodnoty se vzdávali suverenity.
Leopold přitom postupoval mimořádně obratně diplomaticky. Nevystupoval jednoduše jako belgický král zabírající kolonii. Vytvořil síť zdánlivě mezinárodních a filantropických organizací. Vyvrcholením byla berlínská konference v letech 1884–1885. Evropské mocnosti nakonec uznaly nový Svobodný stát Kongo – État indépendant du Congo. Jeho panovníkem se stal Leopold II. Nikoli Belgie.
Vznikl tak jeden z nejpodivnějších politických útvarů moderní historie. Belgický konstituční monarcha byl doma panovníkem omezeným ústavou a parlamentem, zatímco v obrovském africkém státě disponoval prakticky absolutní mocí. A Leopold do Konga za celou dobu své vlády ani jednou nevkročil.
Kongžské děti s useknutými končetinami
Ironií je, že Kongo nebylo od počátku zlatým dolem. Správa obrovského území, budování stanic, doprava a vojenské operace stály obrovské částky. Na konci 80. let se Leopoldův projekt potýkal s finančními problémy a král si musel půjčovat. Roku 1890 mu poskytla půjčku také Belgie. První významnou komoditou byla slonovina. Jenže pak se svět změnil. Rozvoj průmyslu, elektrotechniky, a především pneumatik prudce zvýšil poptávku po přírodním kaučuku a konžské pralesy ho nabízely v obrovském množství. Leopold našel svůj zlatý důl.
Problém byl jednoduchý. Kaučuk bylo třeba sesbírat, což musel někdo udělat. Leopoldův stát prohlásil rozsáhlá „neobdělávaná“ území za státní půdu. Ta byla následně využívána státem nebo předávána koncesním společnostem. Obyvatelstvu byly ukládány pracovní a naturální povinnosti, především kvóty kaučuku. Na papíře existovala administrativa, ale v pralese existovala puška.
Vynucování produkce zajišťovala Force Publique, koloniální armáda vedená evropskými důstojníky a tvořená převážně africkými vojáky. Pokud vesnice nedodala stanovené množství kaučuku, následovaly trestné výpravy, bití, věznění, ničení úrody, vypalování obydlí či zabíjení.
Zvlášť účinnou metodou bylo braní rukojmích, nejčastěji žen a dětí. Muži odešli do pralesa sbírat kaučuk. Jejich rodiny zůstaly v zajetí jako záruka, že se vrátí s požadovaným množstvím.
Nešlo přitom o exces několika sadistických jednotlivců na okraji říše. Násilí bylo úzce spojeno se systémem nucené produkce. Samotné dnešní „AfricaMuseum“ popisuje režim koncesní společnosti ABIR jako „režim teroru“, jehož cílem bylo vynutit kaučukovou daň. Trestné výpravy, věznění, hlad, nemoci a útěky obyvatelstva způsobovaly rozsáhlou úmrtnost. Leopoldův stát přitom dostával významnou část obrovských zisků společnosti. Kaučuk dostal barvu krve.
Nejhrůznějším symbolem Leopoldova Konga se stala useknutá lidská ruka. Za tímto fenoménem stál mimo jiné systém kontroly spotřebované munice. Vojáci Force Publique měli prokazovat, že náboje vydané státem skutečně použili proti nepříteli a nepromrhali je například při lovu. Jako důkaz zabití měli přinášet pravou ruku mrtvého. Vznikla tím krvavá ekonomika lidských končetin.
Chlapci potrestaní useknutím končetin
Ruce byly shromažďovány a předkládány jako účetní doklad spotřebovaných nábojů. A systém vytvářel další zvrácenou motivaci. Pokud voják vystřelil a minul nebo náboj použil jinak, mohl potřebný „důkaz“ získat od živého člověka. Není proto úplně přesné tvrdit, že každému člověku, který nesplnil kaučukovou kvótu, byla automaticky useknuta ruka. Realita byla komplikovanější. Ale neméně děsivá. Amputace, vraždy, bičování a braní rukojmích se staly součástí systému, který převáděl lidské utrpení na kaučuk a kaučuk na peníze.
Kolik lidí během kaučukové horečky bylo povražděno nebo zemřelo je sporné. Často se uvádí 10 milionů mrtvých. Koloniální systém způsobil kombinaci vražd, nucené práce, hladu, útěků, rozpadu zemědělství, epidemií, vysídlení a prudkého poklesu porodnosti. „AfricaMuseum“ proto dnes uvádí, že celkový demografický deficit činil nejméně stovky tisíc a podle některých současných belgických a konžských historiků mohl dosahovat několika milionů.
Peníze proudily různými cestami. Prostřednictvím státního doménového systému, koncesních společností, Leopoldova Domaine de la Couronne, cenných papírů, dividend a dalších struktur. Rozsah výnosů ale dokládají samotné účty. Například odhadované příjmy Svobodného státu Kongo za jediný rok 1900 činily asi 26 milionů belgických franků, přičemž skutečné příjmy bývaly podle historika Jeana Stengerse vyšší než rozpočtové odhady.
Když Belgie roku 1908 Leopoldův stát přebírala, součástí finančního vypořádání byly dluhopisy a závazky v hodnotách jdoucích do stovek milionů tehdejších franků. Přesné rozlišení „Leopoldova osobního zisku“ od státních a firemních peněz je ovšem velmi obtížné.
Konžský muž Nsala se dívá na useknutou ruku a nohu své pětileté dcery, kterou v roce 1904 zabili, uvařili a snědli ozbrojení strážní při sběr kaučuku.
Utajit tak brutální systém takových rozměrů ale nešlo navždy. Misionáři, cestovatelé a další svědkové přinášeli zprávy o násilí. Zásadní význam měla vyšetřovací zpráva britského konzula Rogera Casementa. Mezinárodní skandál nabíral na síle.Leopold se bránil propagandou a tvrdil, že jde o útoky nepřátel jeho díla. Nakonec však roku 1904 ustanovil vlastní mezinárodní vyšetřovací komisi.
Komise potvrdila řadu špatných zacházení a zneužívání domorodého obyvatelstva a její zpráva z roku 1905 představovala pro Leopolda vážnou ránu. V důsledku narůstajícího tlaku belgický král svůj africký stát už neudržel. Roku 1908celé území převzala Belgie a vzniklo Belgické Kongo.
Belgická koloniální správa některé nejextrémnější praktiky Leopoldovy éry omezila a změnila způsob řízení. Kolonialismus, rasová hierarchie, nucené praktiky a hospodářské využívání země tím však nezmizely.
Zatímco Evropou otřásaly zprávy z Konga, belgickou společnost fascinoval mnohem intimnější skandál. Leopold měl během života řadu milostných vztahů. V dobovém tisku se opakovaně objevovaly zprávy o jeho zájmu o mladé ženy, milenky a prostitutky.
Blanche Zélia Joséphine Delacroix v roce 1910
Nejslavnější z nich se stala Blanche Zélia Joséphine Delacroix, známá jako Caroline Lacroix. Když se kolem roku 1899stala Leopoldovou milenkou, bylo jí šestnáct let a jemu čtyřiašedesát. Caroline bývá v literatuře popisována jako mladá francouzská prostitutka. Leopold se do ní zjevně hluboce připoutal. Zahrnoval ji penězi, nemovitostmi a dary a udělil jí titul baronky de Vaughan. Měli spolu dva syny, Luciena a Philippa.
Vztah pobuřoval belgickou veřejnost možná překvapivě více než zprávy přicházející z dalekého Konga. Po smrti královny Marie Henrietty už jejich poměru nestála v cestě manželka. A na úplném konci Leopoldova života došlo k poslednímu dramatu.
Několik dní před Leopoldovou smrtí se Caroline a král tajně církevně oddali. Byla tedy v jistém smyslu jeho manželkou, ale belgickou královnou se však stát nemohla. Sňatek nebyl uzavřen civilně, a nebyl proto podle belgického práva platným manželstvím. Caroline nezískala postavení belgické královny ani dynastická práva.
Leopold jí však zanechal značný majetek včetně aktiv spojených s Kongem. Po jeho smrti následoval spor mezi Caroline, belgickým státem a Leopoldovými dcerami o obrovské jmění, což byl to příznačný konec jeho života. I u smrtelného lože se příběh Leopolda II. točil kolem žen, rodinných konfliktů a peněz z Konga.
Leopold II. zemřel 17. prosince 1909, pouhý rok poté, co přišel o svou osobní africkou říši. Jeho syn byl dávno mrtvý, a tak belgickou korunu zdědil synovec Albert I.
Leopold po sobě zanechal dvě naprosto odlišná dědictví. Jedno bylo vidět v Belgii. Druhé bylo tisíce kilometrů daleko. První tvořily velkolepé stavby, široké třídy, parky, královské komplexy a monumenty, které měly Belgii dodat vzhled velmoci. Druhé tvořily vzpomínky lidí, kteří za toto bohatství zaplatili.
Leopoldův systém má na svědomí masovou smrt, teror a utrpení v rozsahu, který ho řadí mezi nejtemnější postavy evropského kolonialismu. Příběh belgického krále nevypráví o diktátorovi, který veřejně vyhlásil, že chce miliony lidí vyhubit. Vypráví o evropském panovníkovi, který hovořil o civilizaci, humanitě a boji proti otroctví, zatímco systém vytvořený pod jeho autoritou proměňoval africké životy v účetní položky.
Leopold II. nikdy Kongo nenavštívil. Nemusel vidět vesnice, z nichž odcházeli muži do pralesa. Nemusel stát před ženami drženými jako rukojmí. Nemusel vidět trestné výpravy ani koše s lidskýma rukama. Stačilo, aby systém fungoval. Kaučuk putoval z pralesa k řece, po řece k oceánu a loděmi do Evropy, ale peníze tekly opačným směrem. A jejich část se nakonec proměnila v Belgii samotnou. V triumfální oblouky. Královské paláce. Galerie. Parky. Muzea. Bulváry a monumentální veřejný prostor.
Zdroje:
Hochschild, Adam. King Leopold’s Ghost: A Story of Greed, Terror, and Heroism in Colonial Africa. Boston: Houghton Mifflin, 1998.
