Článek
I když jsem věděl, že to není literatura faktu ale historický román, bylo to pro mě první setkání se zcela jiným pohledem na dobu a její aktéry. Ostatně k faktům ten román měl podstatně blíž než Jirásek, podpořený humpoláckými obrázky Mikoláše Alše, a jeho následovníci.
Opakovaně jsem se vracel k závěrečné pasáži první části, k bitvě u Lipan. Na dohled od rozbité vozové hradby a hořící vesnice probíhá rozhovor několika postav.
„Na poměrně osamělém místě, tam kde se za chvíli musela převalit nová, další vlna čerstvých vojsk panské jednoty, stál neozbrojený kněz. Opřen zády o fošnu bojového vozu, s mírně roztaženýma rukama a nohama trochu od sebe, jako člověk, který stojí na rychle jedoucím voze a dbá, aby udržel rovnováhu, jako muž na lodi houpané vlnami. Bledý, jakoby ukřižovaný na hrubě otesaném dřevě. Prokop Veliký.“
„Nemáme s Jiříkem mnoho času. Musíme se ještě objevit tam nahoře na kopci, abychom ukázali, jak statečně bojujeme. Abychom se ukázali. Nuže: předpokládám, Prokope, že jsi svůj pražský dům vyklidil záměrně. Předpokládám, že vozy, na nichž jsi poslal svůj majetek, nezamířily na jih, k Táboru, ale … ale na západ. Na severozápad. Do Holandska. Myslím totiž, že tam máš nějaké zboží, kde má tvá žena strávit v klidu a pokoji své dny jako slušně zámožná vdova po komsi neznámém, asi kupci, který zahynul na jakousi nemoc uprostřed Svaté říše římské.
A tak se Prokop, zvaný Veliký, ve slušném panském šatě a s vojenským doprovodem odebral se z Lipanského kopce západním směrem, někam daleko na západ, do svého domu, ke své mladé ženě, kam dorazily i vozy vypravené už dříve z Prahy, s naloupeným majetkem a cennostmi. Někam, kde není válka a zničená země plná spálených vsí, nafouklých mrtvol a hádek o kalich. Možná.
30. 5. 1434 kolem čtvrté hodiny odpolední začala bitva u Lipan. Přišel jsem o měsíc a 589 let později. Pod kopcem se červenaly třešně ptačinky, malé a kyselé, spíš slupka obalující pecku. Vesnice připomínala dobu pozdního socialismu. Neupravené chalupy s opadávající omítkou, špína, rezivějící zemědělský stroj, asi dávno odstavený. Nad vylidněnou vesnicí se nesl opilý řev jakéhosi jakéhosi chlapa a malá zvonička vedle silnice se pomalu rozpadávala.
Nahoře, na kopci velká, kuželovitá mohyla připomíná onu bitvu, nebo spíše vraždění a vybití polních vojsk. Jak to tak bývá, po létech bojů za pravdu a kalich část bojovníků pochopila, že jejich bitva je prohraná, přidali se k nepřátelům a vytvořili koalici s katolíky. Pravda nepravda, kalich nekalich. Ti druzí, po létech válek, bojů a plundrování zůstali věrni. Ne pravdě a kalichu, ale svému životnímu stylu. Ostatně ani nic jiného neuměli. Jejich život bylo válčení, vraždění, loupení a hubení všech, co byli proti nim.
Bývalý kumpán Jana Žižky, Bořek z Miletína, nyní velitel armády katolické, doplněné přeběhlíky z husitského tábora. Proti němu Prokop Holý, kněz, který nebyl knězem. Další bojovník za pravdu a kalich Čapek ze Sán, dobře zaplacený za to, že do bitvy nezasáhne a opustí bojiště. Jinak řečeno dezertuje, pravda nepravda, kalich nekalich. Výsledkem zničení polních vojsk, upálení cca 700 zajatců ve stodolách. Byl to den smutku pro Českou zemi, nebo radosti? Myslím, že lidu i zemi to bylo jedno. Pokud se o bitvě vůbec doslechli.
Mrtvé tělo Prokopa Holého se po bitvě nenašlo. A jistě ho hledali horlivě. To k padlým vojevůdcům patří. Mrtvolu najít, očistit a s pompou pohřbít. Ostatní pobití ať klidně shnijí tam, kde padli, nebo je naházet do společných hrobů, šachet, spálit a dál se nezajímat. Co je po bezejmenných!
Prokop pocházel z bohaté rodiny původem z Německa, patřil k ekonomické elitě žijící na Starém městě. Hovořil několika jazyky a ještě před husitskou revolucí navštívil mnohá místa v Evropě, a byl dokonce v Jeruzalémě u svatého hrobu, nebo vykonal poutní cestu do Santiaga de Compostela. Alespoň to tak někteří tvrdí. Nebyl to tedy chudák ovlivněný kázáním radikálních kněží o světské i boží spravedlnosti.
Modelová situace podobná ve dvacátém století, samozřejmě čistě náhodná. Kdy se do čela revolučních vln socialistického a komunistického střihu postaví lidé z prostředí, kterému později vyhlásí diktaturu proletariátu, aniž by oni sami byli kdy proletáři.
Obvykle je pohled z hory do údolí, v tomto případě z kopce do rozlehlé polabské nížiny útěšný. Okolí vzdálené i několik desítek kilometrů je vidět jako na dlani, lidské oko se pokochá hřejivým pohledem do širých dálav a blažený pocit klidu a míru zasáhne i srdce. V tomto případě, pohled z Lipanského kopce útěšný nebyl. A nemohla za to polabská krajina.
