Článek
Většina čtenářů de Sadeho díla se domnívá, že jeho romány jsou o zvrhlém sexu. Především jsou to ale knihy o moci. Popisovaná sexualita je pouze prostředkem moci a vytvoření vlastní převahy nad druhým člověkem.
Většina čtenářů de Sadeho díla se domnívá, že jeho romány jsou o zvrhlém sexu a všemožných sexuálních perverzitách. Ve skutečnosti je v nich sex až na druhém místě. Sadeho knihy jsou především, a hlavně, o moci.
Markýz de Sade
Jako dítě ze šlechtické rodiny měl dovoleno vše. Přesto žil z počátku normálním životem francouzské aristokracie. Napsal tři divadelní hry, které lze dokonce považovat za mravoučná díla, která obstojí i před přísným zrakem církevního cenzora. Přesně v duchu katolické morálky v knihách dochází k odpuštění, lítosti a pokoře. Konec dobrý, všechno dobré.
Dne 17. května 1763 dokonce uzavřel slib manželský před lidmi i před Bohem s Renée-Pélagie de Montreul. Nebyla v tom láska, ale finanční nouze rodiny de Sade. Rodina nevěsty nebyla zdaleka na takovém společenském žebříčku, ale měla peníze.
Na podzim téhož roku byl de Sade poprvé zatčen. Pozval si prostitutku, kterou, kromě jiného, zbičoval. Ta šla na policii a násilník skončil ve vězení. Za dva týdny byl z rozkazu krále Ludvíka XV. propuštěn. Sade zřejmě netušil, že v rozličných kriminálech stráví většinu svého života.
Markýzova manželka Renée-Pélagie de Montreuil
Na Velikonoce roku 1768 si pozval příležitostnou pradlenu a žebračku do venkovského domku v Arcueil. Po chvílích rozkoše a pocitu moci se Róza Keller spustila po prostěradle z okna a na policii podala podrobný popis hrátek. Přivázanou na posteli ji měl de Sade bičovat a rány polévat horkým voskem. Markýzova rodina sehnala peníze, konkrétně 2400 liber a 7 louisdorů ve zlatě, a uplatila Rózu, aby žalobu stáhla. Ale i tak si markýz odseděl pět měsíců.
Trvalo čtyři roky, než ho policie sebrala potřetí. V Marseille se domluvil s několika ženami chtivých hrátek, ke kterým ještě přibral svého sluhu. Všechno by se zřejmě obešlo bez problémů, kdyby dvě z žen nebyly v ohrožení života převezeny do špitálu. Biče a provazy už byly málo, a tak de Sade nabídnul dámám kantharidin. V malých dávkách působí jako afrodiziakum, ve větších jako jed. Markýz i jeho sluha byli odsouzení za travičství a sodomii k trestu smrti.
S velkým štěstím se jim podařilo uprchnout do Itálie a tam se schovat. Nicméně rozsudek smrti byl stejně vykonán na slaměných panácích. Byla jim setnuta slaměná hlava. Jenže po markýzovi už nešla jenom policie, ale co horšího, jeho tchýně. Nebyla spokojena nejen se životní zálibou zetě, ale ani s tím, že rodinu finančně ruinují všechny úplatky a odškodnění objektů jeho vášně. Hlavní byla narušená pověst rodiny. Nejvíce tím trpěla stále ještě markýzova manželka. Vybraná společnost se od nich začala odklánět.
Dům v Arcueil ze kterého se zbičovaná Róza Keller spustila po prostěradle z okna
A tady začíná konečně opravdové tvůrčí období pronásledovaného, zatčeného a opakovaně vězněného markýza de Sade. Jeho proces byl znovu obnoven a následovalo uvěznění v pevnosti Vincennes. Před policií a tchýní se nedá utíkat do nekonečna. Další útěk na jeho panství už byl jen čiré zoufalství. Dne 26. srpna 1783 byl opět za mřížemi pevnosti Vincennes, ale jeho pověst věčného útěkáře mu zajistila pobyt v obávané pevnosti Bastilla, kam ho převezli za zvýšených bezpečnostních opatření 29. února 1784. Tchýně madame de Montreuil mohla být spokojená.
Během sedmi let ve vězení v pevnosti Vincennes začal systematicky psát. Měl štěstí na kriminál a dobu. Nemusel fárat na dvanácti hodinové šichty do dolů, těžit a třídit uran, nebo brousit do zbláznění český křišťál. S dámskými návštěvami to ještě šlo, ale ne tak, jak si markýz představoval.
V roce 1782 napsal Dialogue entre un prêtre et un moribond (Dialog mezi knězem a umírajícím mužem), kde poprvé pregnantně formuloval a předváděl svůj ateismus a materialismus. A množství dopisů právníkům i manželce, kde si nestěžoval. Naopak. Vysmíval se všemu a všem. Jak je zvykem u většiny jeho děl, kniha dopsaná roku 1782 byla vydaná až v roce 1926.
Pevnost Vincennes
Dne 27. února 1784 se ocitl v Bastile, kde napsal zřejmě své nejpopulárnější dílo Les 120 Journées de Sodome (Sto dvacet dní Sodomy). Kniha byla napsaná na dvanáct metrů dlouhou roli papíru a ukryta v cele. Většina čtenářů i těch, kteří knihu nečetli ji řadila mezi pornografickou literaturu. To není tak úplně přesné. Především je to kniho o moci. O ovládnutí druhého člověka. Moc je to hlavní a podstatné. Mít moc vlastnit a ovládat. Je to kniha o zlu použitém k vytvoření vlastní převahy nad druhým člověkem. V tomto případě je struktura moci vytvářena zvrhlou sexualitou. Zlo, které v člověku postupně klíčí, dokud nevyroste a neprosadí se jako moc.
Sade neopěvuje sex, ale násilí. Násilí v rukou státní moci, která píše a tiskne rozkazy k zatýkání, mučení a popravám. Ten, kdo má moc může mučit, zohavovat lidská těla, věšet je na háky, pálit ohněm. Násilí posvěcené státní mocí může cokoliv. 120 dní Sodomy není zvrácená pornografie. Je to skutečný portrét moci.
Zfilmování díla stálo režiséra Pierra Paola Pasoliniho život. Dne 2. listopadu 1975 byl nedaleko Říma zavražděn sedmnáctiletým Giuseppem Pelosim. Soud mu vyměřil devět let a po osmi letech byl podmíněně propuštěn. V roce 2025 své přiznání odvolal. Rozhodl se mluvit a naznačil politické souvislosti vedoucí k umělcově smrti. Prokuratura se tím odmítla zabývat.
Bastila v posledních dnech před demolicí
V roce 1787 napsal de Sade své nejslavnější dílo Les Infortunes de la vertu (rannou verzi Justine) a příští rok sbírku novel a povídek Les Crimes de l’amour (Zločiny z vášně).
Ve vydání první verze Justiny se vysmívá ctnosti, protože dávno pochopil, že nad morálkou a mravy vždy zvítězí darebáci, bezohlední manipulátoři a lidé mající moc. Nicméně dílo ještě dvakrát přepsal a rozšířil. Navíc si v knize vyřídil účty s královým ministrem Saint-Florentinem, který ho dostal za mříže. V knize vystupuje pod jménem Saint-Florent jako sadista a penězokazec.
Vypadalo to, že de Sade stráví ve vězení zbytek života. Bylo to jeho místo pro život, místo, kde stát prováděl násilí na vězních a ventiloval tak svoji moc. Zvuky svazků obrovských klíčů, skřípění rezavých pantů ocelových dveří, mříže na malém okně i ruce bachaře s miskou jídla, které se objevovaly ve dveřním otvoru v době krmení. Stále stejné rituály moci, ukázky státu, kterými ovládá své občany.
Jenže žádná moc neroste do nebe a každé násilí může být překonáno ještě větším násilím.
2. července 1789 se tlupa povalečů, kriminálníků a pařížské spodiny, vedená zástupci buržoazie, dostavila před Bastilu. Noví revolucionáři lhali lidu, že v Bastile jsou uvězněni ti nejlepší z Francouzů a je třeba ji jako pomník královské zvůle zbořit a vězně osvobodit. Rozruchu využil de Sade a ze zamřížovaného okna povzbuzoval lid k útoku. „Osvoboďte nás, nebo nás zabijí“. To si bachaři nemohli nechat líbit a markýze odvezli do blázince v Charentonu, kde zůstal až do 2. dubna 1790. Za dvanáct dnů Bastila padla. Uvnitř bylo pouhých sedm vězňů. Čtyři padělatelé, dva psychicky narušení a hrabě obžalovaný z incestu. Veškeré báchorky o hrůzách mučení a stovkách nevinně trpících byla jen návnada pro lid.
Původní vydání Justiny z roku 1791
Když na jaře roku 1790 propustili Sadeho z blázince, byl svět okolo zcela jiný. Volnost, rovnost, bratrství bylo heslo revoluce a gilotina měla žně. Krev tekla po ulicích i náměstích a barvila dlažební kostky. Soukromí markýze bylo něco podobného. Manželka se s ním rozvedla a zůstal bez peněz. Nakonec musel poprvé v životě do práce. Stal se nejprve tajemníkem a později soudcem revolučního soudu. Snažil se dostat do Královské gardy, kde byla odhalena jeho minulost a byl odsouzen k trestu smrti. Pokolikáté už?
V den popravy vypuklo povstání proti Robespierrovi a poprava de Sadeho se zrušila. Další chybný krok zvrhlého markýze spočíval v jeho pokusu vydat knihy Justina čili Prokletí ctnosti a Julietta aneb Zdar neřesti. Přišli si pro něj vojáci a v železech skončil v cele. Na přímluvu rodiny byl odsouzen „pouze“ do ústavu pro choromyslné v Charentonu.
Tam se mu zalíbilo, měl svůj pokoj, jídlo i lékařskou péči zajištěnou státem. Mohl v klidu a pohodlí psát, což byla jeho celoživotní posedlost. Příjemným bonusem byla dvanáctiletá Madelaine, dcera jeho posluhovačky. Starému markýzovi bylo sedmdesát a podnikavá posluhovačka zřejmě myslela, že po šlechtici zdědí poklad. Jenže nevěděla, že ten je chudý jak kostelní myš. Čtyři roky příjemného života ukončila až markýzova smrt. De Sade umírá ve věku 74 let, po téměř třiceti letech ve vězení.
Jako autor byl nadmíru plodný. Napsal více než sto titulů, z nichž jsou většinou známy tři nebo čtyři. Mimo jiné díla filozofická i dvacet divadelních her.
Deska v Arcueil s nápisem: „Zde bydlel markýz de Sade, francouzský spisovatel“
Zdroje:
Donald Thomas: Markýz de Sade, Jota, Brno 1997
Markýz de Sade, Justina, Torst: Praha, 2003
