Článek
Bohuš Blecha ze Židenic se kdysi dávno, těsně před Vekou válkou, zamiloval do jisté Maryšky. Z lásky se narodil kluk, který sice dostal po otci křestní jméno Bohumil, ale nic víc. Bohuš Blecha se totiž toužil stát rakousko-uherským důstojníkem a ti se nesměli ženit.
Ale měl kamaráda jistého Frantu Hrabala, který byl naopak z armády Jeho c. a k. Veličenstva vyreklamován. A ten šel klukovi v zábrdovickém kostele za kmotra. Takže byl pojmenován po kmotrovi. Příjmení Kilián bylo maminčino. Celé jméno židenického kluka, narozeného přesně čtyři měsíce před vypuknutím Velké války, bylo Bohumil František Kilian.
Franta Hrabal byl z Konice, Moravák jako řepa odešel do pivovaru v Polné dělat účetního. Brzy tam dostala práci i matka malého Bohumila, který zůstal na výchovu v Brně u dědečka a babičky Kiliánových.
Účetní František byl sice pomalejší, trochu suchar, trochu podpantoflák, ale nový život v Polné začal svižně. V lednu se stal účetním, v únoru se oženil s Marií, v září se jim narodil kluk Břetislav a v prosinci uznal za svého i Bohumila, kterému tento úřední úkon změnil příjmení. Na místo Kiliána se stal Bohumilem Hrabalem. A tak se zrodil spisovatel.
Z nevlastního otce se po mnoha letech stal správce pivovaru Francin a z jeho bratra ševce strýc Pepin, který přijel do pivovaru na návštěvu, aby tam zůstal až smrti.
Bohuslav se začal vzdělávat ještě v Brně na gymnáziu, ale několik nedostatečných hned v primě znamenalo přestup na nymburskou reálku, kde to nebylo o mnoho lepší. Nakonec přeci jen odmaturoval a mohl se zapsat na právnickou fakultu Univerzity Karlovy.
Po zavření vysokých škol 17. listopadu 1939 došlo k zatýkání studentů a jejich posílání do pracovních táborů v Říši. Protože Hrabal nebyl na přednáškách ale v hospodě, zatčení se vyhnul. Pro ty, co nebyli odvlečeni na práci byly připraveny umístěnky na dráhu. V Kostomlatech nad Labem dělal nejprve železničního dělníka a poté byl, po absolvování kurzu pro výpravčí, povýšen. Tady se rodily Ostře sledované vlaky.
Když válka skončila, byl rodiči donucen dokončit svá právnická studia. I přes všechny ty nedostatečné, reparáty a neudělané zkoušky byl promována na doktora práv. Což mu otevřelo cestu stát se pojišťovacím agentem, obchodním cestujícím nebo prodavačem v obchodě s hračkami.
To už psal jako o život, dokonce i poezii, ale vydání jeho sbírky básní Ztracená uličky neprošlo. Byl rok 1949 a soudruzi měli o nové socialistické literatuře zcela jiné představy. Takže kam s doktorátem práv v době bezpráví? Republika potřebuje dělníky a kladenská huť Poldi volá.
Jako manuálně nešikovný, ale přesto vítaný dělnický kádr dostal od svých nových kolegů hned z počátku dobře míněnou radu: „Hlavně, ať se nám tady nepřizabiješ.“
Psal dál, fascinován tím světem proletářů, kriminálníků, cikánů a všelijakých podivných existencí, ukrytých do fabriky před jasným a zářivým světem tam venku, kde se už zítra bude tančit všude a na slunci červené šátky hoří.
Psal stále rychleji, stránku za pět minut, aniž by věděl, co napsal na stránce předchozí, protože ztrácel nad psaným slovem kontrolu. A vznikli Skřivánci na niti.
V Praze v ulici Na Hrázi, kde se zabydlel v čísle 24, poznal nové kamarády. Egona Bondyho, filosofa, znalce východních náboženství a mnoholetého spolupracovníka StB, který zemřel na popáleniny poté, co v posteli kouřil a podpálil nejdříve pyžamo, poté přikrývku, a nakonec sám sebe.
Druhým byl Vladimír Boudník, něžný barbar, grafik, malíř a taoista, kterému se po několika sebevražedných pokusech nakonec přece jen podařilo oběsit se doma na klice od dveří.
Hrabalův pobyt v kladenské huti ukončil vážný úraz, takže si našel lehčí zaměstnání v lisovně starého papíru ve Spálené ulici v Praze. V roce 1956, v důsledku Chruščovova „oteplení“, konečně vyšla dvaačtyřicetiletému právníkovi kniha s názvem Hovory lidí. Stal se kulisákem v Realistickém divadle, oženil se a svět začínal dostávat teplejší barvy.
Jenže o dva roky později vyšli Škvoreckého Zbabělci a soudruzi pochopili, že oteplení bylo příliš. Povídková kniha Skřivánek na niti, byť už v sazbě, byla rozmetána.
Zbývalo ještě dlouhých pět let, než se stal skutečným spisovatelem, „šrajbrem“ z povolání. Jeho Perličky na dně prošly komunistickou cenzurou a celý náklad, deset tisíc kusů byl okamžitě rozebrán.
Po Jaroslavu Haškovi a Karlu Čapkovi se Bohumil Hrabal stal třetím nejpřekládanějším spisovatelem minulého století.
Zdroje:
