Článek
Malý velký muž, kterého vlastní rodina odvrhla
Byl malý. Nejen významem — ten si teprve vydobyl — ale skutečně, fyzicky. Tělo, které končilo dřív, než by mělo. Bez rukou, bez nohou, bez symetrie, na níž si svět zakládá svůj pocit řádu.
Matthias Buchinger přišel na svět druhého června 1674 v německém Ansbachu jako deváté dítě naprosto zdravých rodičů. Ti těžce nesli jeho fyzickou anomálii zvanou fokomelie a úzkostlivě ho schovávali před okolím. Budoucí hvězda salonů se proto rozhodla vymazat příbuzné z oficiálního rodokmenu a po jejich smrti vyrazila vstříc kariéře. Cestoval napříč severní Evropou a bavil krále i prostý lid ukázkami neuvěřitelné obratnosti.
Rodina ho skrývala, jako by byl omylem přírody. Jako by pohled na něj mohl narušit cosi křehkého, co drží realitu pohromadě. A možná mohl. Protože když se o dvacet let později objeví na veřejnosti, není to návrat z ústraní. Je to vstup na scénu.
Matthias Buchinger vyobrazený se třinácti pozicemi
Geniální iluzionista
Nejprve přichází tělo. Lidé by rádi odvrátili pohledy jinam, ale nejde to. Dívají se, protože musí. Člověk bez končetin nepatří do reality běžného dne. Patří to do snu, nebo spíš do noční můry, do šeptaných historek o znameních a trestech.
A pak začne hrát.
Střílí z pistole. Navléká nit do jehly. Míchá karty. Nešikovně — a přesto dokonale. Každý pohyb je trochu proti přírodě, a právě proto přesný. Publikum se směje, ale ne úplně. Úžas a neklid se mísí v jediné reakci: nedává to smysl.
Evropa jeho doby miluje zázraky. Ale jen ty, které se dají vystavit, protože jsou „normální“.
Je to svět mezi dvěma režimy myšlení. Na jedné straně víra v neviditelné síly, na druhé rodící se potřeba všechno změřit, zvážit a vysvětlit. Mezi nimi se rozprostírá prostor pro podivné bytosti, sbírky kuriozit, jarmarky a kabinety divů. Tam patří i Buchinger.
Rodokmen v podobě stromu
„Malý muž z Norimberku“ putuje krajinou, která ho zároveň odmítá i vyžaduje. Ve městech, kde se ještě nedávno upalovaly čarodějnice, dnes lidé platí za to, aby viděli něco, co nedokážou pojmenovat. Strach se převléká za zábavu.
A Buchinger ten převlek zdokonaluje. Na svých obrazech se popisuje: narozen bez rukou a nohou. Ne jako omluvu. Ale jako reklamu. Jeho existence je slogan. Jeho tělo je plakát.
Ale skutečný trik se odehrává jinde. Na papíře. Jeho kresby působí na první pohled klidně. Portréty, ornamenty, barokní spirály. Nic, co by nepatřilo do salónu vzdělaného aristokrata. Jenže pak se divák přiblíží. A ještě blíž. Jím nakreslené čárky se začnou rozpadat.
Jeho slavný autoportrét z roku 1724 obsahuje ve vlnitých kadeřích majestátní paruky kompletní znění Otčenáše a sedmi biblických žalmů. To, co vypadalo jako vlas, je text. To, co vypadalo jako stín, je věta. Celé modlitby se vinou v kadeřích paruky, kapitoly Bible se skrývají v ozdobách rámu. Obraz se mění v labyrint, ve kterém se lidské oko ztrácí.
Buchingerovým mistrovským uměním byla kaligrafie, kterou praktikoval v mikroskopickém měřítku. Vytvořil pánský prsten, do jehož kamene vepsal padesát čtyři slov. Přitom kámen je široký necelé dva centimetry.
Buchinger neukazuje, co umí. Nutí diváka pochopit, že nevidí dost dobře. Přesně, že nevidí vůbec. Je snadné říct, že překonal svůj handicap. Ještě snadnější je udělat z něj legendu o lidské vůli.
Detail vlasů autoportrétu, do kterých je vepsána modlitba Otče náš
Cestuje bez ustání. Město za městem, dvůr za dvorem. Hraje pro císaře i pro dav namačkaný kolem provizorního pódia. V jednom prostoru je zázrak, v druhém atrakce. Rozdíl je jen v ceně vstupného.
Hudební talent zúročil při hře na dulcimer, flétnu, trubku, hoboj i skotské dudy. Před šlechtici často vystupoval v tradičním horalském kroji a předváděl taneční sestavy. Roku 1719 zhotovil nejstarší dochovaný model v láhvi, jenž detailně zobrazuje dřinu horníků v podzemí. Ne nějakou upatlanou loďku nebo koráb sestavený v lahvi. Ale podzemí s uhelnou slojí, ve které dřou horníci.
V exhibicích s kartami a hraním skořápek neměl konkurenci. Karty dokázal míchat s takovou bravurou, že byl zván i na šlechtická sídla. Přestože měl místo rukou dva nepatrné výrůstky.
Titulní stránka Bible, dílo Matthiase Buchingera, rok 1699
Čtyři manželky a zástupy milenek
A přitom, někde mezi vystoupeními, mezi jedním úžasem a druhým, existuje ještě jiný Buchinger. Muž, který se žení. Znovu a znovu. Muž, který má děti. Mnoho dětí. Muž, kolem kterého kolují historky o milenkách v počtech, jež znějí spíš jako nadsázka než statistika. Postupně uzavřel hned čtyři manželství, z nichž vzešlo celkem čtrnáct potomků. První tři manželky zemřely krátce po porodu a dokázala ho přežít až čtvrtá choť Ann Elizabeth Teys.
Západní a severní Evropou kolují lechtivé zprávy o jeho sedmdesáti milenkách. Pověst proslulého donchuána obohatila anglický slovník o specifický výraz. Na konci osmnáctého století se dokonce ujal termín „Buchingerova bota“. Bylo to lidové označení ženského přirození. Důvodem pro vznik tohoto označení byla Buchingerova jediná plně funkční končetina, se kterou zřejmě dokázal pravé divy. I jeho sexuální život musel patřit do kategorie iluzí a kouzel.
Tělo, které mělo být symbolem nedostatku a nefunkčnosti, dokazuje pravý opak. Touha a vášeň si nevybírá podle symetrie. Neřeší normalitu nebo přirozenost. A pokud ano, není to ani touha a už vůbec ne vášeň.
Matthias Buchinger, čtyřikrát rozvedený otec čtrnácti dětí
Brzké vystřízlivění
Ke konci života se tempo zpomaluje. Nebo spíš svět zrychluje jinam. To, co bylo kdysi zázrakem, se stává známým. Publikum už ví, co uvidí. Překvapení slábne. A bez překvapení zázrak nefunguje.
Buchinger stále umí totéž. Možná lépe než kdy dřív. Ale to nestačí. Sláva není odměna. Je to okamžik. A okamžik je pomíjivý.
Umírá v Irsku, daleko od místa, kde se narodil. Co po něm zůstává, jsou obrazy, které se nedají přečíst bez námahy, a příběh, který se nedá převyprávět bez zjednodušení. Historie ho ukládá do zvláštní přihrádky. Mezi umění a kuriozitu. Mezi obdiv a rozpaky.
Možná tam patří. Ale možná je to jen další způsob, jak ho zmenšit. Protože Buchinger nebyl výjimka, která potvrzuje pravidlo. Byl narušením pravidla. Důkaz, že tělo není hranice, ale médium. Že pozornost se dá řídit, lámat a znovu skládat. Že divák se nedívá proto, aby viděl, ale proto, aby byl překvapen.
Stačí se přiblížit. A zjistit, že to, na co se díváme, není tím, čím se zdá být.
Zdroje:
