Článek
Před publikum se postavil drobný muž s obnaženou horní polovinou těla. Jeho asistent vzal dlouhou čepel, přiložil ji k jeho zádům a začal tlačit. Hrot se zanořil do těla a po chvíli vylezl na druhé straně hrudníku. Muž se nehroutí a zůstává stát. Nekřičí bolestí a podle svědků téměř nekrvácí.
Mohlo by jít o dobře připravený kouzelnický trik. Jenže muž vystupující pod jménem Mirin Dajo dovolil, aby jej zkoumali také lékaři. Existují dobové záznamy jeho vystoupení, rentgenové snímky a jeho případ se dostal dokonce do odborných lékařských časopisů. Dodnes zůstává nezodpovězená otázka. Jak to dělal?
Mirin Dajo se ve skutečnosti jmenoval Arnold Gerrit Henskes. Narodil se 6. srpna 1912 v nizozemském Rotterdamu a nic zpočátku nenasvědčovalo tomu, že se jednou stane jedním z nejpodivnějších performerů své doby. Měl výtvarné nadání a živil se mimo jiné jako reklamní kreslíř. Ve třicátých letech svého života však začal tvrdit, že má neobvyklé schopnosti a že pochopil něco, co ostatní lidé nechápou.
Dal si jméno Mirin Dajo a začal předvádět něco mnohem působivějšího než kreslení. Nechával si probodávat tělo. Nešlo přitom jen o jehly procházející kůží. Při jeho vystoupeních procházely dlouhé čepele trupem z jedné strany na druhou. Jeho stálým pomocníkem se stal Jan Dirk de Groot, který mu předměty tělem protahoval. Pro tehdejší publikum to byly scény na hranici, kterou byli diváci schopni akceptovat.
V roce 1947 přijel Dajo do Švýcarska a začal vystupovat v curyšském varieté Corso. Zpráva o podivném Nizozemci se dostala až do amerického časopisu TIME. Ten 23. června 1947 popsal, jak Dajo večer, co večer klidně stojí na pódiu, zatímco mu asistent protlačuje hrudníkem meče a kopí.
Mirin Dajo při svých vystoupeních
Reakce zhýčkaného švýcarského publika byly pochopitelné. Podle dobové reportáže omdlévalo při představeních tolik lidí, že číšníci začali požadovat zaplacení účtů ještě před začátkem vystoupení. Samotný Dajo však odmítal označení umělec či kouzelník. Považoval se spíše za člověka s posláním.
Tvrdil, že jeho tělesná nezranitelnost je důkazem toho, že lidská existence není pouze materiální. Vystoupení pro něj údajně nebylo cílem, ale způsobem, jak přimět lidi, aby poslouchali jeho duchovní poselství.
Právě zde je však třeba oddělit doložená fakta od Dajových vlastních tvrzení. Vyprávěl například, že na něj nepůsobí rozpálené železo ani vroucí voda a že přežil dokonce střelbu do hlavy. Časopis TIME zaznamenal, že návštěvníkům ukazoval dvě jizvy, které měly pocházet od střel.
Kdyby existovaly pouze fotografie z varieté, mohli bychom celý příběh jednoduše označit za povedený iluzionistický trik. Jenže Dajo souhlasil s vyšetřováním za lékařského dohledu. V roce 1947 jeho případ zkoumali švýcarští lékaři. Jedna z demonstrací proběhla v září v nemocnici v Basileji před skupinou lékařů. Dajo byl během ní probodnut a odborníci sledovali jeho fyziologické reakce.
Ještě téhož roku vyšla ve Schweizerische Medizinische Wochenschrift odborná zpráva nazvaná přímo „Bericht über die Demonstration von Mirin Dajo“ – Zpráva o demonstraci Mirina Daja.
V březnu 1948 publikoval belgický lékař A. Bessemans v časopise Bruxelles Médical rozsáhlou práci věnovanou „údajné nezranitelnosti Mirina Daja“. Jeho případ se tak z varietních pódií dostal do odborné medicínské literatury.
Dobové záznamy popisují také rentgenování, které mělo potvrdit, že kovový předmět skutečně procházel jeho tělem. Takže jednoduché vysvětlení „byl to zasouvací kouzelnický meč“, které skeptikové masivně šířili, padlo. Čepel jeho tělem skutečně procházela.
Dajo nebyl nezranitelný v doslovném smyslu. Ani lékařské práce nic takového nepotvrdily. Už jejich názvy ostatně ukazují, že odborníci přistupovali k jeho údajným nadpřirozeným schopnostem skepticky. Lidské tělo ale není homogenní hmota, ve které sebemenší průnik ostrého předmětu automaticky znamená smrt.
Pokud čepel projde určitou cestou a mine velké cévy a kritické části orgánů, může člověk velmi vážné bodné poranění přežít. U opakovaných průniků stejnými nebo podobnými místy navíc může vznikat zjizvená tkáň.
Právě schopnost vytvořit bezpečnější dráhu a opakovaně ji využívat patří mezi možná vysvětlení Dajových výkonů. To ovšem neznamená, že byly neškodné. Při jediném nepatrném odchýlení čepele mohla být zasažena aorta nebo jiná velká céva a během několika minut by následovalo masivní vnitřní krvácení.
Mirin Dajo při svých vystoupeních
Dajo tedy nebyl důkazem lidské nesmrtelnosti. Spíše člověkem, který dokázal nepochopitelně dlouho balancovat několik milimetrů od smrti. A pak přišel experiment, který se mu stal osudným.
V květnu 1948 se Dajo rozhodl pro další mimořádně nebezpečný pokus. Tvrdil, že dostal pokyn od „hlasů“, aby spolkl ocelovou jehlu a 11. května ji skutečně spolkl.
Tentokrát ale předmět jeho tělem neprošel předem zvolenou cestou. Jehla zůstala uvnitř a situace si vyžádala lékařský zákrok. O dva dny později, 13. května, mu byla chirurgicky odstraněna.
Ani to však Daja nepřesvědčilo, že jeho tělo má své hranice. Po operaci chtěl podle pozdějších svědectví demonstrovat, že je v pořádku. Jenže nebyl.
Přibližně o deset dní později si Dajo lehl a upadl do stavu, který jeho okolí zprvu považovalo za hlubokou meditaci či trans. Podobné stavy u něj údajně nebyly ničím neobvyklým. Tentokrát se však už neprobudil. Mirin Dajo zemřel 26. května 1948. Bylo mu pouhých 35 let.
Jako příčina smrti se uvádí ruptura aorty. Jeho smrt vzbudila takovou pozornost, že ještě v září stejného roku vyšel v lékařském časopise Bruxelles Médical samostatný odborný článek s příznačným názvem „Tragický konec Mirina Daja“. Muž, který nechával své tělo opakovaně probodávat meči a kopími, tedy nakonec zemřel na vnitřní poranění. Je v tom téměř krutá ironie.
O Mirinu Dajovi se během desetiletí nabalila řada legend. Některé vytvořil pravděpodobně on sám, jiné jeho obdivovatelé a další vznikly až dlouho po jeho smrti. Není důvod věřit, že byl nezranitelný. Dokonce ani jeho tvrzení o nadpřirozených schopnostech, duchovních průvodcích nebo o tom, že dokázal vůlí přemoci fyzikální zákony není třeba brát se stoprocentní jistotou.
Zůstal příběh o nesmrtelném muži: člověka, který si před publikem a později i před lékaři skutečně nechával prostrkovat tělem dlouhé kovové předměty a opakovaně to přežíval. Možná že největší otázkou není, jestli byl či nebyl nezranitelný, ale jestli a kolikrát může člověk přesvědčit sám sebe, že se mu nemůže nic stát, než mu jeho vlastní tělo dokáže opak.
Zdroje:
